V kině s Václavem Havlem

Někdy člověk ráno neví, co bude dělat večer. Dnešní podvečer se proměnil telefonátem, který mě zval na preméru Nickyho rodiny. Nu, proč ne. Není ovšem premiéra jako premiéra. Ta dnešní se konala v Paláci kultury čili po novu v Kongresovém centru. Už to budilo zdání monstrózní akce, což se ve finále ukázalo jako pravda. Už jsem skoro zapomněla na šílenost útrob té socialistické kolosální stavby, která lehce pohltila stovky návštěvníků. Obří sál evokoval komunistické sjezdy v novém hávu. Usadili jsme se před obrovským plátnem, pod kterým se krčilo improvizované orchestřiště. Se začátkem si nikdo hlavu nelámal, nač začínat přesně, to se asi ve VIP společnosti nenosí. Úvodu se chopil odněkud z archivu vzešlý Pavel Zuna, který v průběhu večera odtajnil, že jeho babička patří k tzv. Wintonovým dětem. Tedy dětem, které sil Nicolas WInton zachránil v roce 1939 před fašisty. Sám Nicolas Winton byl přítomen i s celou svojí rodinou. Je to sto dva letý vitální stařík, je až udivující, že se sem na premiéru byl ochoten vydat. Vedle něj seděl Václav Havel, takže jsem se ocitla v kině s exprezidentem, což se mi vskutku nestává denně. A nebyl sám, kdo premiéru poctil svou návštěvou, vyjmenování všech velvyslanců a růných diplomatů zabralo dobrých dvacet minut. Poté se slova chopil ministr Schvarzenberk, i když nevím, jestli výraz chopil slova nezní nadsazeně:-). Pokusil se prostě něco říct, ale nikdo mi samozřejmě nerozuměl. Poté něco překoktal Alexandr Vondra, který ani po tolika letech v politice neumí mluvit spatra a bez koktání. Prostě elita:-) Další půlhodinu zabralo vyjmenování sponzorů, což je úděsná akce. Tvůrci filmu se prezentovali také dost dlouho, takže film o muži, který seděl v hledišti, začal více než hodinu po avizovaném začátku. Co pan Winton udělal, je obdivuhodné. Stejně tak i prozíravost rodičů, kteří tehdy své malé děti poslali do neznáma, a je nutné si podobné skutky připomínat. Ovšem film sám v sobě skrýval tak dva tři silné okamžiky, jinak na mě působil jako agitka. Pan Mináč to zjevně nezvládl. Nechápu ten zlozvyk dnešní doby všechno natahovat do nekonečna. Pro neustále opakované poselství o dobru jsem měla pocit, že dokumentární film nikdy neskončí. No, naštěstí skončil, jsem ráda, že jsem ho viděla, ale znovu bych na něj nešla. Všichni moji blízcí bylo myslím mnohem lepší poselství o neobyčejném činu tohoto neobyčejného pána, který je ve 102 letech pořád obdivuhodně vitální.