sobota 22. ledna 2011

Blázen

Psychiatr se prý od pacienta liší jen tím, že vlastní klíče, praví letitý vtip, na který jsem si mimoděk vzpomněla několikrát během minulých dní, kdy mě napadalo, kdo je vlastně blázen. Většinou jsem se tedy jako blázen cítila já. Onehdy mě třeba ve městě oslovil mladý muž. Nebývám na ulici přátelsky naladěná, tak jsem jen otráveně pozvedla oči.
„Pani,“ zahučel mi do obličeje. „Kudy se dostanu do Prahy?“ Podotýkám, že jsme byli nedaleko Václavského náměstí.
„Dělá si ze mě blázny,“ přemítám a chystám se ho odpálkovat, když on dotaz zopakuje. Naléhavě, a přidal kouzelné slůvko.
„Prosím vás, paní, jak se dostanu do Prahy?“ Akcent prozrazoval cizince, respektive Slováka, pro ty já mám slabost a tak jsem se zapojila do hovoru.
„Myslíte do centra?“ Běžně totiž oznamuji doma, že jedu do Prahy, když vyrážím na okružní jízdu po obchodech v centru.
Podíval se na mě jako na blázna a zopakoval. „Ne, do Prahy, paní. Jak se dostanu do Prahy.“
„No, ale vy jste v Praze,“ říkám nejistě a už se rozhlížím po skryté kameře.
Nedůvěřivě na mě pohlédl, pak rezignovaně mávl rukou a odchytil procházejícího muže, aby mu položil stejný dotaz. Jak se dostane do Prahy. Jak mu pán odpověděl, jsem už nezjistila. Raději jsem opustila prostor a vydala se na cestu do města. Vlastně do Prahy:-)
O pár dní později mi děvče ve škole oznamovalo radostnou novinu, že odpoledne chvátá domů, protože: „ Máme koně!“
Nevím, co můj stárnoucí sluchový aparát s touto informací udělal někde v bubínku či kde se to vlnění mění na uchopitelnou podobu, ale já, stará žena, slyšela: „Máma kojí.“
A od toho se odvíjel náš bizardní rozhovor. Já: „ Opravdu? Vy máte malý?“
Děvče udiveně: „ Ne, on je velký?“
Já rovněž udiveně: „ A jak velký?“
Dívka: „Pětiletý!“
„ A to je pořád u maminky?“
„Ne, u mě?“
Teprve teď jsem dítě požádala, aby mi zopakovalo původní informaci a zpráva, že mají nového koně, vše uvedla na pravou míru. A pak, kdo je blázen. Vzhledem k tomu, že nevlastním žádné klíče od pavilonu, je všechno jasné:-)


5 komentářů:

  1. Děkuji za úsměv, který jste mi vykouzlila.

    Pro jistotu si dovolím poradit - noste při sobě paklíče či šperháky. :)

    Hezý den přeji

    OdpovědětVymazat
  2. Taky se musím smát..když se daří, tak se daří

    OdpovědětVymazat
  3. Dlouho jsem se tak nezasmála :-))))
    Dík! Hlášku Máme koně /Máma kojí jsem četla celé rodině a všichni se řehtali jako koně.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak jsem se nasmála...děkuju!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. :-)))taky jezdím do Prahy...jako do města:-)

    OdpovědětVymazat