Kdo je nechtěl?

 Při kritičtějším zamyšlení nad svátky klidu a míru mě napadlo, kdo je chtěl zlikvidovat

a vůbec je nechtěl?

Vnímala jsem soudruhy jako bojovníky proti Vánocům. Hlavně v osobě Antonína Zápotockého a jeho slavného projevu, jak Ježíšek dorostl a dospěl v Dědu Mráze.

Zrušit se jim ale Vánoce nepovedlo. Tak z nich udělali svou „výkladní skříň,“ kdy se v obchodech dalo sehnat i zboží jindy nesehnatelné. A jako chrám konzumu je převzal i porevoluční režim, který to v čele se Santou dovedl konzum k „dokonalosti.

A jelikož každá doba má své, tak zatímco dnešek se vymezuje právě proti tomu konzumu, jiné období se zase vymezovalo proti přílišnému slavení, jásavosti, či obžerství.

Pak byly doby, kdy se zpochybňoval čas slavení, připomínalo se, dost radikálně, že koec prosince není dobou narození Ježíše, že křesťané jen překrývají pohanské slavnosti svými zvyky.  

Krom soudruhů se o likvidaci vánočních svátků aktivně snažili i protestanti, zejména v anglosaských oblastech. Tak třeba za revoluce v Anglii, Oliver Cromwell, jeden z největších dějinných škůdců/ tedy podle mého/ také svátky zakázal.

Ostatně, anglické Puritány Vánoce dráždily natolik, že opravdu určitou dobu prostě nebyly.

Ale dlouho to nevydrželo, hlas lidu, hlas boží, a nejen anglický král hlas svých poddaných vyslyšel a Vánoce lidu vrátil.  Vrátily se i v Americe, kde je protestanté nějakou dobu rovněž zpochybňovali, stejně jako ve Skotsku.

Svátky úspěšně zakázali i Lenin se Stalinem, kteří Rusům vnutili novoroční jolku, která je tam, myslím, populární dodnes.

Nacisté zase dělali z Ježíše árijské dítě a totálně využívali svátky jako odraz germánství, zatímco jejich křesťanský odkaz byl potlačován, neřku-li zakazován.

Důsledný zákaz nebyl myslím nikdy / snad jen ten Cromwell šel tak daleko/. 

Většinou šlo o kritiku, úpravu či omezení, ale ve finále se vždycky Vánoce vrátily s plnou jásavou parádou.

Tolik shrnutí historické. Co přinese budoucnost, uvidíme. Vzhledem k tomu, že dějiny se vždycky v nějaké podobě opakují, je docela dobře možné, že se zase objeví někdo, kdo bude chtít vánoční zvyky a svátky modifikovat, možná i zakazovat.

Nyní hledíme vstříc novoročním oslavám. Uvidíme, jaká témata k zamyšlení přinesou ony.

 

 

 

The end

Vánoce finišují. Pro někoho je to nejkrásnější čas roku, pro jiné ale představa čistého zoufalství.

V mediálním prostoru, který vytrvale tlačí na představu ideálních rodinných klišé

u naparáděného stromečku a barevně sladěných dárků, se na lidi, co Vánoce z nejrůznějších důvodů nemusí, moc nemyslí. / nebo myslí, ale ne tak viditelně nebo slyšitelně/.

Pravdou je, že vánoční idylka je příšerně nekompromisní. Nabízí jednu jedinou šablonu štěstí: rodinná večeře, šťastně jiskřící dětské oči u stromečku, a nejlépe příval slz dojetí. Nic mezitím není povoleno. 

A když tímhle nárokům nevyhovujete, máte smůlu

Příkaz zní jasně: musíte být veselí, musíte si to užít, musíte zářit jako hvězda na stromečku.

Jenže co ti, kdo to mají jinak? Třeba ti, pro které Vánoce nejsou radostné období plné veselých andělů, protože zrovna bojují s nějakou nemocí a anděla vnímají jen jako nějakého potencionální posledního zachránce?

Případně ti, kdo prostě jen nenávidí mrazivý sentiment koled a umělých sobů a rodinných sešlostí?

Lidí, co z nějakého důvodu nesnáší Vánoce, je ve finále víc, než by člověk na první dobro čekal.

A pak tu jsou ti, kdo ztratili někoho blízkého.

Pro ně se Vánoce stávají bolestnou připomínkou toho, co jim chybí. Prázdné místo u stolu, ticho tam, kde kdysi býval smích.

Jakákoliv snaha o radost je naprosto marná.

Takové Vánoce jsou spíš maratonem nepříjemných vzpomínek, povinností a pocitu, že se to musí nějak přežít.

A dnešek tu naději přináší.

Štěpán. Ano, svatý Štěpán, který přichází jako hrdina s mečem a definitivně ukončuje tuhle sváteční estrádu.

Na Štěpána se pozvolna vrací realita. Je to jako nadechnout se po dlouhém potápění. Konečně si můžeme říct:

 "Tak, a je po všem."

Někdo může říct, že to zničí kouzlo Vánoc, ale třeba právě tahle obyčejná pravda dělá Vánoce snesitelnější. Vánoce nemusí být dokonalé. Nemusíme se cítit šťastně jen proto, že jsou.

A pokud jsou pro někoho nejlepším momentem svátků ty chvíle, kdy už skončily, je právě dnešek jejich dnem.

. Svátky jsou pryč a život pokračuje. Možná právě v tom je pro mnohé skrytá radost Vánoc: že nejsou věčné.

 Štěpán také nabízí čas na procházku, na lehčí oběd, na příslib obyčejného dne. Je to čas, kdy se můžeme nadechnout a přestat předstírat.

Takže pro všechny, kdo letos neslaví vánoční pohádku, ale spíš realitu života, je tu jedna malá nevyžádaná rada:

Přečkejme to.

Protože na konci svátku čeká svatý Štěpán. 

A pak už můžeme začít odpočítávat do jara.

 

Čapkova AI

 Vánoční doba obecně asi není úplně nejlepším časem na úvahu o všudypřítomné umělé inteligenci, ale protože pětadvacátý prosinec nabízí výročí od úmrtí Karla Čapka, lze AI konfrontovat i se sváteční náladou. Jako připomenutí velkého autora. Třeba tím, že se zkusíme ptát, zda už tehdy Čapek tušil, co nás čeká?  

Čapek umírá o vánočních svátcích dohnán lidskou závistí, malostí a nenávistí. Zlomen fašismem všude kolem.  Varoval před fašismem svými knihami, marně. 

Varoval i před robotizací, tedy před AI.

Bude to také marné?

Jeho dílo s tématem vědeckého pokroku se dlouho řadilo do sci-fi. Nicméně, už dlouho se i  pravidelně objevuje i jako komentář k tématu umělé inteligence. 

Ve slavném R.U.R. Čapek podle mého docela  jasně varoval před odosobněním a riziky pokroku, který předbíhá lidskou zodpovědnost.

Pravda, jeho roboti nejsou jako dnešní AI, přesto nesou stejnou esenci, vytvoření systému, který zastane /nahradí/ lidskou práci, usnadní život. 

Ale zároveň se může vymknout kontrole. 

Čapek důrazně upozorňoval, že když se člověk stává závislým na vlastním výtvoru, ztrácí schopnost zastávat své základní povinnosti 

a začíná pociťovat vlastní zranitelnost.

Prostě se už tehdy ptal, co bude, když člověk vloží své schopnosti do stroje? Jaká bude pak jeho role?

 Dnes jako bychom Čapkovy vize žili na vlastní kůži. Stojíme vlastně před stejnými otázkami, jaké si kladl Čapek před sto lety. A myslím, že odpověď pořád neznáme.

   Ke konci roku toto nekonečné hledání smysluplné odpovědí alespoň můžeme rozředit vánoční náladou či četbou jiných Čapkových knih, ale znepokojivá otázka vytrvale zůstává.

Třeba nás příští rok s pětkou na konci v hledání její odpovědi posune někam zásadně dál. Zatím tedy jen lenivě vánočně přemítejme. 

A hezké svátky si přejme opravdu, živě, umělou inteligenci nechme v klidu odpočívat.

Štědrý den české učitelky

    

Pro českou učitelku začíná Štědrý den zpravidla o pár dní dříve než pro běžného smrtelníka. Školní vánoční besídky!!

Je to minimálně poslední školní týden před prázdninami, který je ve školách naplněný různými vánočními besídkami, akademiemi či dalšími školními slavnostmi s vánoční tématikou, přičemž udržet nějakou slavnostní náladu u zdivočelých dětí je takřka nadlidský úkol. 

  Vše pak většinou vrcholí kolem 20. prosince, kdy kantorka při pokusu o třídní vánoční besídku obdrží několik pytlíčků s perníčky od některých dětí, čímž jí unaveně docvakne, že to asi bude jediné cukroví na vlastním domácím štědrovečerním stole.

  Mezitím je samozřejmě nutné uhlídat poslední zoufalé pokusy studentů o opsání písemných  prací na mobilu a nerozbrečet se při pohledu na dosud neopravené slohové práce, čtenářské deníky a další písemky. O úkolech od vedení ani nemluvě...

  Na Štědrý den se proto vyčerpaná kantorka probouzí s optimistickým plánem, že konečně  bude trochu klid. 

Zapne koledy a pustí se do smažení kapra.

Když přijde na řadu bramborový salát, vzpomene si, že by ještě mohla rychle opravit nějaké sešity, protože co by to bylo za Vánoce bez pocitu povinnosti? 

Možná taky jen rychle nahlédnout do školního edu systému, jestli už se tam neobjevil nějaký email od rodičů?

A objevil, samozřejmě.

„Paní učitelko, proč dostal Pepíček dvojku..?“

Úlevně si vydechne, protože je jí jasné, že kdyby Pepíček dostal trojku, kterou si zasloužil, už by jí jeho rodiče stepovali přede dveřmi. Takhle se to snad vyřídí elektronicky.

Zprávy o budoucím suplování už raději vědomě nečte, to opravdu až po Novém roce.

   Dopoledne se pak pokusí uklidit kuchyň, která připomíná bojiště po chemické válce. Mouka na lince, čokoláda na stole, mezi tím několik písemek a potrhaný balicí papír….

 Při pohledu na všechen ten chaos jí pravidelně napadá, jestli by se do permanentně reformujícího se školství nedala třeba zavést nějaká zavést třeba praktická maturita z úklidu…? Nebo testy na téma, jak neprokrastinovat či jak všechno zvládnout?

No, jdeme dál. 

Kolem poledne ji ze setrvačnosti přepadne myšlenka na žáky.

 Jak asi slaví oni?

Snaží se tyto obsedantní myšlenky rychle zapudit. 

 Večer, když se konečně rodina shromáždí u stromečku, už přichází v plné sváteční náladě, unavená, ale hrdá. 

Večeře bude! I cukroví stihla!

Pak dárky...

Co by mohlo být pro učitelku lepší než nová sada červených propisek!?

Rodina bohužel disponuje tímto druhem černého /respektive červeného/ humoru.

 Když se pak vyčerpaná učitelka po Štědrém dni konečně uloží do postele, pravidelně přemýšlí, zda by raději příští rok neměla změnit povolání a nešla dělat něco klidnějšího. Třeba hasičku, bachařku ve vězení, protože tam také požadují pedagogické vzdělání, či krotitelku divokých zvířat v zoo. Nebo diplomatku...?“

 Pak si ale vybaví svou sympatickou třídu, kterou provází již několik let, to jim  přeci nemůže udělat.,,? Určitě by pak dostali tu šílenou tělocvikářku, kterou ani ona nemůže vystát. Natož ty bezbranné děti. 

 A pak, ty prázdniny…

 Zhasne světlo a doufá, že zítra se zázrakem probudí do světa, kde někdo opraví ty písemky a kde vánoční prázdniny  opravdu znamenají  odpočinek. A navíc trvají alespoň ony klasické a symbolické dva měsíce. 

Je přeci čas vánočních zázraků.

Posíláte PFka?

    Nemyslím klasické pohlednice, ale novoročenky, s klasickým PF, které jsou – tedy asi by spíš měly být – nějakou autorskou a uměleckou záležitostí. 

Posíláte? 

Vytváříte?

Sama zůstávám u psaní vánočních pohledů, což vnímám jako příjemnou předvánoční tradici. Sednu a napíšu, už se tím ladím na svátky.

 PF – aby byla originální - neumím, ale s napětím je vyhlížím, těší mě a pečlivě je archivuji. Možná by se dalo říct, že je i sbírám, jako malá umělecká díla.

Nechodí tolik poštou, spíš je od někoho dostanete osobně. Ale i ve schránce je občas s radostí objevím.

Jsou to, nebo měla by být, originální autorská přání.

   Existují v našich zeměpisných podmínkách docela dlouho. Už od dob hraběte Karla Chotka, který si vymyslel omluvenku z koloběhu vánočních setkávání. Objednal si v kreslířské akademii hezky vyvedené obrázky, jak sám říkal omluvné gratulační lístky, které poslal za svými přáteli místo sebe.

To byl ale – podlé mého názoru – spíš předvoj dnešních pohlednic.

   Až když o něco později Viktor Stretti, což byl malíř a grafik, okouzlen francouzštinou. připsal na novoroční blahopřání PF, vzniklo péefko. 

On chtěl, aby to znělo světově. Nebo přinejmenším evropsky. Navzdory tomu, že jinde to nepoužívají, jen u nás.

  To ale nic nemění na tom, že většinou jde o umělecky zajímavé kousky.

   Logicky by se měly rozesílat až před koncem roku, ale většinou se k Vám dostanou už před Vánoci. V tomto případě se zase moc nerozlišuje, zda jde o vánoční přání či péefko, většině dárců i obdarovaných to nějak splývá.  

Novoročenky překvapivě nemusí být jen v papírové podobě, někteří připravují přání kupříkladu v dřevěné, skleněné či keramické podobě.

Logicky jsou i elektronické péefky, ale to není z uměleckého hlediska úplně to pravé ořechové. 

Stejně jako hromadně vyráběná péefka firemní.

Krásné jsou prostě hlavně osobní výtvarné novoročenky, tedy výše zmiňovaná malá umělecká díla. Kreativní, zajímavá, vyjadřující či podtrhující osobnost svého tvůrce.

Mám ráda péefky od výtvarníků či od jiných umělců.

 Stejně tak mě samozřejmě baví i pohlednice. Za ty letošní tímto i srdečně děkuji. 

Jen je to moje letošní předvánoční zamyšlení zamířeno na péefka. Zkratku, kterou nikde jinde nepoužívají, takže jsme díky tomu i dost originální. A máme krásná malá výtvarná dílka jako péefky.

Takže vlastně nelze skončit jinak než: P. F.2025

Ale zůstávám u klasiky, protože dneska je ještě správné přání:  

                                                  krásné a požehnané Vánoce...

 

 

Předvánoční centrum

   Pokud máte rádi davy lidí, je Staré Město pro vás ideální prostor. Centrum je krásně nazdobené, o tom žádná. Stromeček se, myslím, velmi povedl, v kombinaci se Smetanou je to i hezký zážitek. 

 Leč davy jsou tak frustrující, je to není o zážitku, ale spíš o předvánočním hororu. 

Praha je více méně malé město, snadno se tady vytvoří nával. 

Na Staromák - myslím úplně do středu, jsem se ani neodvažovala, nakukovali jsme hezky z okraje. 

 Vybavily se mi dávnější návštěvy s malými dětmi, které chtěly na můstek uprostřed. Už tehdy je dav málem ušlapal. Tam každý zfanatizovaný dospělák chce fotku, že tam jsou děti nikoho nezajímá. 

Dnes bychom se zjevně neprobojovali ani k můstku.

  Ztrácí to v tom množství velkou část svého kouzla. Dav je, ale jak známo, dost tupý, nebo spíš jednostranný, takže většina se mačká na Staromáku, přičemž stačí uhnout do vedlejších uliček a tam je většinou klidno. 

Nebo alespoň klidněji. Atmosféra Starého Města se tam dá objevit. 

Vánoční trhy jsou již tradicí, to ano. 

Ale jejich smysl už asi dávno zmizel v propadlišti dějin. Nevím, zda tam někdo může nakoupit či dokoupit nějaký dárek, občerstvení je šíleně předražené a pořád musíte být ve střehu před kapsáři a jinými zloději. 

Předvánoční centrum je vlastně taková džungle – neonová světla místo slunce, koledy jako vábení sirén, a všude kolem dravci, co se snaží ulovit poslední slevy.

 Když se do toho zapojíte , máte dvě možnosti: buď zapnete mód "ignoruj všechno 

a všechny", nebo vás dav strhne a ocitnete se kupříkladu ve frontě na věci, které fakt nepotřebujete.

Njelepší jsou ti,  co si s kelímkem svařáku v ruce myslí, že můžou přecházet kamkoli, protože "Vánoce přece všechno odpustí". 

  V Praze je samozřejmě lepší vyrazit na jiná náměstí než to Staroměstské, trhy jsou dnes takřka všude. 

   Naši studenti vyrazili tradičně i do  Drážďan a do Norimberku. Vyhlášené trhy bývají ve Vídni či v Paříži - tam je to snad trochu rozředěné tím velikým prostorem.

Ale úplně nejlepší je doba, kdy stánky už zavřou, snad vyjma nějakých těch se svařákem, 

a vy můžete proplouvat ztichlou noční předvánoční osvětlenou Prahou. 

To se pak vrací romantika vánočního času. Jinak je to spíš takový sofistikovaný předvánoční boj:-) .

Jeden obyčejný den

    Myslím tím jeden obyčejný den v jedné obyčejné střední škole. Nikoliv tedy ten dnešní. Jeden den v nedávné minulosti:-) 

Takový jeden den Ivana Denisoviče ve střední škole s ambicí klasické maturity. 

Jiná dimenze vzdělávání. Totální nezájem. Sice chci maturitu, ale nejlépe zadarmo. Nebo za zaplacené školné...?

Není horšího protivníka pro kantora, než totální nezájem. Tak to vnímám já. 

A píši z vlastní zkušenosti. I poté, co jsem vyzkoušela všechny možné aktivační metody. Hledání, co je baví. Jak jim to přiblížit. Nic. 

Jediné, co umí, je zabodnout oči do telefonu a čumět na nějaká videa. A hrát hry. 

Překvapivé, pro mě tedy, je, že zabere hrozba špatné známky. 

Chtějí jedničky. Asi za účast, jinak si to neumím vysvětlit. Když má jít o známkovanou práci, snaží se.

 Opsat toho co nejvíce z netu. 

To aby bylo jasno, protože formulace že se snaží by totiž mohla mít i jiné konotace. Třeba ty, že něco chtějí znát a umět. To by ovšem došlo k mýlce. 

   To je takový běžný den. 

Ale pak přijdou i jiné. Kdy ani se svatou trpělivostí to nejde. 

Téma: normalizace. 

Zadané práce nejsou, to nikdo nevypracoval (předtím si to sice sami vybrali, leč už nepřinesli).

Dobrá, zkusme pracovat tady.

„Najděte si informace a zkuste je vysvětlit svými slovy. Abyste to pochopili. Co nepůjde, vysvětlíme si.“

Kliknou logicky na první dobrou, zkopírují a pak čtou vysvětlení významu slova normalizace. Bez kontextu.

Někteří se proklikají o stránku dál, koktavě čtou, co tam je o daném období. Samá odborná slova a složité konstrukce.

Ptám se: 

„Rozumíte tomu?“

„Ne“

„A proč jste zvolila zrovna tuto terminologii?“

„Byl to úkol?“

Tady chvíli nevím, jak vhodně reagovat. Má pravdu, byl to úkol, vlastně je hezké, že se ho snaží splnit. Tak zkusím sama vysvětlit.

Proto dodám.

 „Dobrá, co si tedy vysvětlíme? Rozumíte slovu disent?“

Hysterický výbuch, pláč a útěk ze třídy.

Ptám se spolužačky, v čem je problém, co jsem udělala špatně?

„Ona nerada odpovídá. Cítí se pak nekomfortně. Není ji to příjemné!“

Aha.

Pošlu jí tedy za ní, aby ji uklidnila.

Dlouho se nevracejí, jdu tedy za nimi. Co kdyby byl opravdu vážný problém?

Děvčata vesele klábosí na toaletě. 

Když vejdu, první rychle vypukne v pláč. Druhá se tváří rozpačitě. 

Nic mi vlastně nevysvětlí, asi se pořád cítí nekomfortně.

Já sice také, ale to je vedlejší.

Dívce se omluvím, že jsem se na něco ptala, už to neudělám. 

Pak zazvoní a dívky jdou spokojeně do třídy. 

Já do další hodiny. Tam polonahý chlapec, který má kolem hrudi jakýsi balící papír, sepnutý sichrhajskou.

 A obědvá. Mastnými prsty se láduje čímsi z McDonalds. 

Na můj dotaz, zda by to nevydržel do konce hodiny, kdy je polední pauza, odvětí, že 

"ne, vystydlo by mi to.“

Když ho požádám, zda by tedy alespoň nemohl jíst trochu kultivovaně, nerozumí slovu kultivovaně. 

Nu, dobrá, vysvětlím, leč změna žádná.

Zkouším nějakou aktivitu, která by je třeba bavila. Diskuse, bádání, video? Nic.

Nakonec ( asi se slitovala) vystupuje jedna z mála aktivních studentek s prezentací. 

Nikdo ji neposlouchá. 

Sleduji je. Většinou celou dobu čumí do mobilu, někdo spí, někteří hrají hry.

Dívka před tabulí má zajímavé vystoupení, s mnoha zábavnými prvky, jak je dnes žádané. Nechám ji to odvykládat. 

Pak se ale ptám. Jak se jí pracovalo, když nikdo neposlouchá?

"No, měla jsem trému, ale jsem zvyklá na nezájem."

Aha!!

To sice dost bolí, leč tady jde o realitu. 

   Já si na to ale úplně zvykat nechci. Tak sděluji žactvu (termín student se mi příčí použít), svůj úhel pohledu. A kladu řečnickou otázku, jaké by to asi bylo někde ve firmě, kde by na poradě každý dělal co ho zrovna napadne, projevoval okázalý nezájem, v nevhodnou dobu jedl, přišel v nevhodném outfitu či neměl žádnou pomůcku, nemluvě o připravené prezentaci?

Zájem vzbudilo pouze spojení nevhodný outfit. Polonahý chlapec se náhle probral, zjevně dle pořekadla o potrefené huse, a radikálně se vzepřel, že nikdo nemá právo ho soudit podle toho, co má na sobě. A do školy že on si může chodit oblečený jak chce.

Nejprve mě napadlo ono husí přísloví verbalizovat, ale raději jsem ho nepoužila, neb by mu asi nikdo nerozuměl a vnímali by to, že hocha označuji za husu.

 A tak jsem vyslechla snůšku jeho arogantních připomínek o tom, na co nemám právo.

Když mě pustil ke slovu, zkusila jsem odvětit, že je mi jedno, kdyby tady seděl nahý ( což vlastně takřka seděl), ale když bude něco vědět, pracovat a věnovat se tomu, čemu má, je mi úplně jedno, co má na sobě. A moje poznámka byla víc obecná než konkrétní….

A znova, jak kafemlýnek.

Nemáte právo soudit můj charakter podle toho, co si oblékám. Jsem kreativní a vyjadřuji tím svou osobnost…

A tak by to asi šlo do nekonečna.

 Na výzvu, zda má nějaké poznámky, zda může nějak reflektovat, co jsme dělali či sdělit nějaký názor na probírané učivo nereagoval, jen znovu a znovu o tom, že jeho outfit nemám právo kritizovat…

Stokrát nic umořilo i vola. Nechala jsem toho.

Vrátila se zpět k prezentaci, kterou si ona dívka tak pečlivě připravila, ale její spolužáci nic z toho nezaznamenali.

  Už dost rozhozená šla do další hodiny. Tam sedí hoch s čepicí Santy na hlavě. Čepice je ale černá. Jen jsem se odvážila podotknout, že jsem si myslela, že Santa chodí s červenou čepicí? Nic jsem tím nemyslela, jen jsem se ptala.

Ale já jsem Satan Klaus, odvětil hoch, viditelně rozladěný tím, že se ptám. Dál už jsem mlčela. 

Bez komentáře.

Zkoušela jsem zmiňovat Václava Havla, bylo ten den výročí jeho úmrtí. 

Nic. Neznali.

Tedy, abych jim nekřivdila, věděli, že byl prezident. A to je vše. Moje otázky pak byly veskrze  Odpověz si sama.

Pravda, pár jedinců se pokoušelo nějak reagovat.

Některé odpovědi ale byly fakt pikantní. Kupříkladu, v jakém prostředí se narodil?

(Měla jsem na mysli, že pocházel z dobře situovaného prostředí, z bohaté rodiny a kladla jsem návodné otázky.)

Dlouho nic, pak odpověď, že asi někdy v revoluci?

Prosím?

No, narodil se někdy v revoluci?

Nekomentuji, byť v podstatě nevěřím vlastním uším. Trpělivě vysvětluji.

 Aby vzápětí pronesla dívenka větu, kterou lze tesat do kamene. 

"Na googlu píšou, že ho spojují s nějakou Sametovou revolucí nebo tak něco. Jen netuším, co ta Sametová revoluce byla…?"

A pak, díky bohu, zazvonilo. 

A Satan Klaus se svými spolužáky odkráčel na další hodinu. Aby jednou měli tu maduridu!!!!

A tak to nedám, to už jsem věděla tehdy, jen to dneska už mohu popisovat s nadhledem. 

V den D mi bylo opravdu úzko. A smutno. Deprese jako ďábel. 

Nebo spíš jako Satan Klaus!!!!

Naštěstí jde o minulost, leč skutečně jsem to zažila! Díky bohu za současné studenty a školu, že nic takového už řešit nemusím. Zdá se to spíš jako zlý sen. A kdybych to nezažila, asi by se mi tomu moc nechtělo věřit. O to víc si vážím reality, toho, co mám, těch, co nyní mohu učit. Ale nechci zapomenout, abych neusnula na vavřínech:-)