Předvečery

 Mám ráda předvečer. Nejen ten předvánoční. 

Nejraději z celého roku mám vlastně červen, je to takový předvečer prázdnin 

a bezstarostného léta. 

Už od dětství. 

Všechno se chýlí k závěru, ale prázdniny se ještě nezkracují.

 Je tu stále fáze očekávání. 

Z dětství mi zůstal také vztah k předvečeru svátků. Jako by dnešní předvečer byl to nejhezčí ze všech svátečních dní. 

Pravda, Vánoce z toho důvodu mají advent. Očekávání toho, co bude. 

A že to bude  krásné, okouzlující, srdcervoucí. 

  Nikdy to tak není, ba mnohdy jsou samotné svátky určitým jablkem sváru. Vzniká napětí, je příliš mnoho všeho, jídla, pití, návštěv, soužití...

A pak stačí málo a je tu hádka. 

Ale to si v očekávání a v předvečer asi nepřipouští skoro nikdo. Alespoň já neznám nikoho, kdo by se vědomě těšil na to, že se o svátcích pohádá se svou drahou polovičkou, děti mu polezou na nervy a návštěvy by nejradši vypakoval hned na prahu. 

O nevolnosti z přejedení či návštěvě pohotovosti se zapíchnutou rybí kostí ani nemluvě. 

A to jsem vynechala varianty s hořícím stromečkem či popáleninami od výbušnin.

Prostě v předvečer se těšíme. Že všechno bude krásné. Že už to tu vlastně je, ale ještě to nezačalo. 

   Dům či byt voní, většinou je všechno relativně připraveno, něco je ve vzduchu. Je to takové jakési rozechvění, které se dostaví, ať už Vánoce milujete, tolerujete nebo nesnášíte. Prostě předvečer....

    Jenže letos je to temný předvečer  ve stínu vyhlášeného a hlavně prožívaného smutku. 

Je otřesné, co se stalo. Tolik zmařených mladých životů, tolik zničených rodičů...

To, že to proběhlo těsně před Vánoci, tomu všemu dodává snad ještě tragičtější podtext. Mnoho rodin se místo svátečního rozpoložení ocitá v temné dimenzi. Všichni se tam vlastně ocitáme

Ten den, večer, přišla velká bouřka a déšť. Symbolicky i nebe zaplakalo.

Nerozumím tomu, co se děje. Co se může stát a proč?  

A soucítím s těmi rodinami, velice... 

Soucítím

 

A vypukne hladomor

 Před Vánoci, kterým se, dnes už hodně nelogicky, říká svátky klidu a pohody, to venku na ulicích a v obchodech vypadá, že co nevidět vypukne hladomor. 

Pokud si chcete zaskočit do obchodu pro malou svačinku, raději na to zapomeňte. Přes davy lidí beroucích regály útokem, se ke své cereální tyčince jen tak nedostanete.

Nahlédnout nyní do obchodů s potravinami, u kterých se sice pořád řeší, že jsou předražené, přesto se nakupují, znamená vidět přecpané nákupní košíky takovým množstvím jídla, které by dokázalo nakrmit jednu menší africkou vesnici. 

A to je čtvrtek. 

Do soboty se tempo zběsilého nakupování bude raketově zvyšovat, pak nastane vánoční kulminace pojídání. A znovu  nastane restart před silvestrovským veselím. Protože, co kdybychom náhodou poslední den v roce neměli co jíst?

   Jako každoročně je mi líto kaprů, narvaných do kádí, aby se před smrtí  ještě  potloukli mezi sebou, tísnící se v bedně na chodníku, kde si je tady "tradic chtiví" zákazníci nechávají

u prodavačů za těžké peníze zabít a vykuchat. Hromadná rybí jatka, která mně tedy nedělají moc dobře. Takový zvířecí armagedon.

   Ale i jinak vypadají ulice přeplněné spěchajícími davy jako krátce před apokalypsou. Plné ruce nákupů, balíčků, balíků, jídla a pití. Dovážkové služby jezdí jako o závod a nejen Rohlík či Košík jistě musí zaměstnávat spoustu brigádníků. aby se to vůbec dalo stíhat.

  Hlavně to jídlo mě fascinuje. Jako by opravdu cílem Vánoc bylo co nejlépe se přejíst. 

Vím, že to tak nemají všichni, a patrně i přibývá těch, co od toho zmatku utíkají a hledají onen klid a pohodu. Však to také nemyslím jako hlubokomyslnou úvahu, spíš popis toho, co vidím. 

Venku na ulicích to na první dobrou na klid a pohodu rozhodně nevypadá. 

A to moc nevím, jak to reálně vypadá v obchodních centrech, protože těm se raději vyhýbám. 

I když, v Alze, kam jsme si odskočili pro balíček, to vypadalo také tak nějak, jako by se zde konala  masová demonstrace. Davy lidí žmoulající výdajový lístek a intenzivně hledících na blikající tabuli, kde by mělo vyskočit jejich číslo. 

Opravdu vánoční pohoda....

Možná tady mě opakovaně napadlo, že ty Vánoce jsou spíš prokletí než požehnání. 

A to se opírám jen o cynické vnímání toho, co vidím. 

Prožívání a emoce ponechávám stranou. Všudypřítomnou masáž o tom, jak je všechno krásné a v pohodě, všichni rádi, že jsou spolu, usmívají se, jsou vánočně šťastní..... 

O realitě se samozřejmě nemluví, ta není vánoční.  A špatně se prodává. 

Tak hlavně, ať je doma pořádná zásoba jídla. Protože, co kdyby přes sváteční víkend vypukl hladomor.

 

Sportem ku zdraví

....a k trvalé invaliditě, dodávají cynikové, když komentují váš úraz, který jste si přivodili při sportovní aktivitě. 

Také se říká, že v zdravém těle zdravý duch. A staří Řekové, blahé paměti, ctili ideál kalokagathia, což znamená tělesný i duševní soulad. Abychom jen nesportovali a nezapomínali myslet, stejně jako  abychom se jen nevěnovali studiu bez pohybu. Krásná myšlenka. Leč asi, jako mnoho jiných, zapomenuta.

Mám poměrně kladný vztah ke sportu. Aktivně i pasivně. Zajímá mě a něco o něm vím. Vnímám ho jako důležitou součást života. 

Ale učit sportovce, to je zjevně, řečeno sportovní terminologií, docela prohra. Asi jejich koncentrace ve větším počtu než malém je dost destruktivní. Nebo je to možná tím, že jde převážně o zástupce kolektivních sportů, kteří individuálně moc vynikat nepotřebují, nevím. 

Ale je mi jasné, že mnohé rozhovory se sportovci nejsou záměrně a záludně sestříhány či pozměněny,  oni tak hloupě opravdu reagují.

 A to jsou ještě lidé, kteří už něco dokázali. 

Ti na prahu sportovní kariéry, tedy té kolektivní, nemají ani to. Tolik absolutně prázdných výrazů v obličeji při výuce, bizardních odpovědí a absolutního nezájmu o jakoukoliv formu vzdělávání, to jsem už dlouho neviděla. Nebo spíš, asi ještě nikdy neviděla. A že jsem viděla už hodně:-)

Ani klasické české, že ve zdravém těle zdravý duch tady neplatí, natož idea řecké tělesné i duševní krásy.  

A to nemluvím o nějakém chování. Tady je to viditelné zejména u chlapců. Rozcapené sezení typicky provázené občasným poškrábáním se v rozkroku, normálka ne, komentuje podivení ze stran kantora. Stejně jako čepice či kapuce na hlavě v místnosti. „Jsem hokejista, to je styl…“

K tomu samozřejmě patří nezaměnitelně pubertální tón, který nelze písemně zprostředkovat, ale který celému výjevu dodává nezaměnitelný charakter absence jakékoliv inteligence, nikoli originality, jak by se třeba nezasvěceným mohlo  třeba zdát. 

Děvčata z kolektivních sportů působí ještě děsivěji. 

Nu, dost radikálně jsem přehodnotila svůj vztah ke sportu. Respektive tedy ke sportovcům, alespoň v této instantní školní podobě. Říkám si, proč vlastně šli studovat?

Jistě, zdá se to být zodpovědné, ale ten absolutní nezájem a neochota tu kladnou premisu totálně přebíjejí. To není zodpovědné, to je spíš nepochopitelné. 

No, uvidíme, bude to opravdu výzva, něco je naučit. Vyjít s nimi. Zaujmout je. Prostě udržet míč ve hře😊

A je docela dobře možné, že vytvořím nové přísloví. Sportem k trvalé apatii. Nebo ve zdravém těle alespoň nějaký duch. Či sportem pomalu ale jistě do blázince😊

Vánoční večírek

 Tedy spíš zamyšlení nad ním. 

Jedou pěkně pod tlakem, kam se podíváš, všude nějaký večírek probíhá.

Často jsou pěkně divoké, víno teče proudem, a jídlo formou švédských stolů či nabídka luxusního menu bývá také hodně rozmanitá. 

  Jen učitelé většinou sedí někde sborovně, přinesou vlastní cukroví a vypijí nějaké víno od sponzora 

z řad rodičů. 

Někteří jdou velkoryse do vedlejší hospody, kde si mohou něco sníst, ale většinou pití je za své. Trapné, ale je to tak. 

    A pak bouře na sociální síti. Jedna pražská škola se rozjela. Večírek za tři sta tisíc, hlásal titulek. Učitelé dováděli v baru, byly tam / považte/ i vodní dýmky!!!

A hned pod tím poznámka, že radní byli pohoršeni a okamžitě začne vyšetřování!!

Protože, považte, tolik peněz za večírek! Ve škole?! Mají sedět ve sborovně a okusovat domácí medvědí pracky a pít vaječný koňak vyrobený v chemické laboratoři. 

   Rozklikla jsem proto článek i diskusi. Učitelský sbor inkriminované školy tvoří víc jak stovka kantorů, večírek hradili z FKSP. Řekla bych, nic divného. Všechno si vlastně cálovali sami, jenže i tak je to vnímané jak skandál. Učitelský večírek za tolik peněz!!!

Nejvíc mě bavila vyjádření politiků, vlastně tamějších radních.

Prý, ať se učitelé baví, ale přiměřeně, sdělil do médií jeden.

Další se podivovala přesně nad tím, co jsem v úvodu myslela jako nadsázku. Proč nesedí ve sborovně a neupíjejí čúčo?

Je prý obvyklé, že si učitelé pořádají večírek sami, proč by měli chodit do restaurace?

Radnice to tedy prošetří!!!

No, zajímavé čtení to bylo. 

   Školu neznám, stejně jako další okolnosti. Víc mě zaujala ta diskuse. Točila se hlavně o tom, že by prostě učitelé se takto bavit neměli. Mají mít vánoční večírek ve sborovně a basta. 

Kdyby šlo o vánoční večírek nějaké firmy, která se za tři sta tisíc najedla a napila v nějaké pražské hospodě, tak to nevzbudí takovou pozornost, jako když tam vyrazí kantoři. 

Chápala bych, že to budí zájem v případě, že jde o zpronevěřené peníze, peníze na pomůcky či vybavení školy. Ale podle všeho šlo o peníze FKSP, které kupříkladu na pomůcky použít nelze. 

No, to už je asi jedno, jak to platili, kde to bylo a proč to bylo. Mně zaujalo hlavně to všeobecné povědomí o tom, že do večírku učitelů bude mluvit i radnice a že z diskuse vyplynulo, že je to prostě divný, když mají kantoři vánoční večírek v luxusní restauraci. 

Asi tak. 

My jedeme klasiku, vedlejší hospoda, nějaké jednohubky asi ano, ale pití za svý....

Nu, každý svého štěstí strůjcem....:-( 
 

Pohlednice

 Přišel čas vánočních pohledů. Vytrvale je píši a posílám každý rok, byť už většinou nechodím na poštu, ale využívám poštovní aplikaci. 

Píšu tedy pohledy doma v křesle, posílám je rovněž doma v křesle:-), je to takový hezký rituál, další předvánoční. 

Výprava na naši poštu by znamenala příliš velké dobrodružství a patrně i nejistotu. Nejistotu v tom, zda nestrávím zbytek adventu ve frontě. 

A pokud bych využila poštovní schránky, pak zase není jistota, zda vůbec pohlednice někam doputuje.

  Jisté není ani to, zda se sežene poštovní známka. O vánočních motivech ani nemluvě, většinou vám nabídnou (krom losů a dalších poštovních "nezbytností" ) známky s prezidentem, což opravdu není to pravé ořechové. A je jedno, zda z nich zírá Zeman nebo Pavel.

   Ale je to problém nebo situace asi jen tady, jinde to ještě funguje. Vím to, protože přicházejí pohlednice reálné, krásné, s vánočními známkami.

Ale i tak díky bohu za tuto poštovní aplikaci. Je to taková pěkná kombinace tradice a nových technologií. 

Navíc, pohlednice z ní odeslané většinou doputují až ke svému adresátovi, to je velký bonus. Tak píšeme. S radostí. 

 A posíláme. 

Advent finišuje, je třeba naplnit jeho poselství o setkávání a spřízněných duších:-)

Navíc, už nějaké pohlednice přišly, opravdu byly v poštovní schránce. Děkuji moc.

 A s radostí vracím:-)

Čas svátků

Vždycky jsem trochu nesnášela Vánoce. Od poloviny října se o většinou usadily ve veřejném prostoru a ozdobám, koledám a všudypřítomné vánoční nasládlosti prostě nešlo uniknout.

 V souvislosti s dětmi jsem toto období vzala na čas na milost, ale protože Vánoce mají podle mého smysl pro děti tak do sedmi let, doba vánoční amnestie netrvala dlouho.  Nemám ráda tu všeobecnou hysterii, která ovládá sdělovací prostředky a budí zběsilou nákupní horečku.

 Vždycky jsem se těšila, až svátky pominou a vše se vrátí do starých kolejí. V určitou dobu to s vánočním tlakem začalo vypadat nadějněji. Začala dominovat adventní nostalgie a dokonce se na veřejnost dostala i kdysi všeobecně známá informace, že koledy se do Vánoc prostě nehrají.

Ztlumila se předvánoční nákupní horečka a snížilo procento těch, co se za nesmyslné vánoční dárky zadlužili natolik, že pod jejich předraženým vánočním  stromečkem započala jejich cesta k osobnímu bankrotu či k exekuci. 

 Zkusila jsem tedy vánoční dobu vzít na milost, ale úplně stoprocentně to nejde. Když hledám jen jejich duchovní rozměr, jde se svátečně naladit. Chvíli. Jenže brzy dojde ke srážce s realitou, v běhu každodennosti nejde okolí úplně ignorovat a nevnímat.

Lze tedy uniknout do zahraničí. To se ale nedaří pokaždé, proto je dobře si na vánoční dobu nějak zvyknout. Podle mých zkušeností se prosinec stává časem, kdy je prostě všechno jinak.  Všechna dosavadní pravidla se rozpouští v vůni purpury a františků. Pracoviště se mění v místa bujarých vánočních večírků, na kterých se dějí věci ne nepodobné vánočním zázrakům. Minimálně v oblasti vztahů tomu tak často bývá.

Přitom skoro nezáleží na ekonomické úrovni. Nostalgii spojené s koncem roku propadají movití i ti ve složité životní situaci. Dokonce by se dalo říci, že složitost budí ještě větší nostalgii.

Už mě také napadlo, zda nejde o jakousi roční amnézii nebo skrytou víru v potřebu chvilkové apatie. Třeba je tímto způsobem dobré zrelaxovat. Vlastně je to asi hlavní cíl vánočních svátků.

 Jenomže, a v tom je hlavní myšlenka vánočního sdělení, zrelaxovat se během svátků povede jen málokomu. Když totiž Vánoce opravdu skončí, objeví se množství vyčerpaných lidí, s depresí a únavou. Zatímco se Vánoce řítí na smetiště dějin, vyčerpaní přeživší se snaží nabrat dech a nějak důstojně zahájit nový rok.

 A je jsme zase na začátku.

Nechť je to to tedy letos opravdu jinak. 

Psáno pro Listy Prahy 1