Svatobořické děti

Dnešek byl dnem velmi emotivním. Vyrazili jsme na setkání s bývalými svatobořickými dětmi. Tedy s dětmi nepřátel říše. Tedy s těmi, kterým nacistický systém zavraždil rodiče. 

A vlastně chtěl zavraždit i je. Nestihl to, díky bohu. Ale dětství jim ukradl. Stejně jako rodinu. Napsala jsem o nich knihu. Kvůli lockdownu nevyšla v knižní podobě ( pořád doufám, že zatím), ale vyšla jako audiokniha. Báječně načtená paní Danou Černou. Svatobořické děti, tedy ty, které ještě žijí, ji slyšely. 

Přijaly ji. Mají samozřejmě připomínky, že některé věci byly jinak. 

Byly, musely být. Nejde  rekonstrukci, ale o volně vyprávěný příběh. Kompilaci. Aby se na jejich osud nezapomnělo. Aby i dnešní děti věděly, jaké také může být dětství. 

Šlo dneska i tak trochu o promo, když už se rozvolňuje a může se i nakupovat. Ale hlavně šlo o setkání. Hluboké a lidské. 

Paní, která byla předobrazem mé hlavní hrdinky, má letos 95 let. Vypadá báječně. Vypráví. A vy to vidíte jako film, doslova vám to běží před očima. Spolu s ní děvčátka, o která se tehdy starala. 

Dnes je jim 82 let. 

Nyní pomáhají ony jí. 

Kruh se uzavírá. V domově pro seniory ve Střešovicích. Kde se tedy o onu dámu moc hezky starají. 

Mladší dámy ji tady navštěvují. 

Dnes jsem tedy mohla i já. A z jejich povídání by klidně mohla být další kniha. A možná i bude. Uvidíme. 

Trochu mě tedy sebral ten věk, jako když vidíte, jak někdo chce a už nemůže. Když zůstává mladý duch, ale tělo už je jinde. Asi tím, že to mám na dohled, mě to uvádí do deprese. I to, že tahle doba vlastně vážně není pro starý. 

Ale zase ta jejich vitalita, moudrost i radost ze života, tak mě vrátila zpátky. A jsem moc ráda, že jsem je poznala. A že ta kniha o jejich ukradeném dětství vyšla a existuje.  

A moc mě těší dnešní setkání. Dojalo mě. A vážím si ho.

Narozeniny

 Již zítra - Tobiáš, alias Lorthos Alfa Samuel oslaví svoje čtvrté narozeniny. Nevím, zda se na narozeniny těš, ale určit nemá z každé svíčky na dortu takovou depku, jako mívám vždycky já:-) Užívá si života, lockdown ho docela rozmazlil, pořád má někoho doma k dispozici:-).  Dort je připraven ( ne tedy od Erhardta, ale z řeznictví:-)), dárky také. Je to absolutní mazlíček. Od zítřka už čtyřletý:-)

Atentát

 Dnes si připomínáme atentát na Heydricha. Kata českého národa. Je to velký čin, který má své obdivovatele, příznivce, i odpůrce. Často je to víc na etickou a filozofickou debatu, než na dějepisnou zkratku. 

Dost jsme se tomu dnes věnovali, možná i proto, že jsme na Praze 8, kde to celé vrcholilo. Máme tu zatáčku, Bulovku, Kobylisy, Ďáblice, památník a z poslední doby i zeď, která se věnuje seskoku a celé akci. Jsou tu ulice pojmenované po aktérech i obětech. Máme tu Jindřišku Novákovou, kterou zastřelili za odvoz kola. Je tu stezka po stopách parašutistů a odboje. Je toho tady dost, abychom se tomuto hrdinskému příběhu mohli věnovat intenzivně a zevrubně. Zlu se prostě člověk musí postavit. Navzdory všem a všemu. 

Do krypty se letos nevypravíme. Kvůli epidemii. Jindy chodíme, pro děti je to vždycky silný zážitek. A pro mě opakovaně. 

Učíme se nepoužívat zažitou, ještě nacistickou, formulaci, že spáchali atentát. Zajímavé, jak se to drží i v současném veřejném prostoru, byť už zdaleka ne stoprocentně. Atentát byl prostě proveden. Zlo odstraněno. Smutné je, že to vyprovokovalo další zlo. Tak to ale máme pořád. I tak bychom ale na hrdiny kolem atentátu neměli zapomínat. Na ty vojenské, ale hlavně na ty civilní. 

Elita národa byla tehdy vyvražděna. A dnes si někteří politici v klidu berou válku do úst, jako "motivátor", prý se za protektorátu tady nic moc nedělo, nebo chtějí udělat noc dlouhých nožů atd. ...Asi tedy nedávali v hodinách dějepisu moc pozor. Protože jinak by věděli, že ve středu dopoledne, kolem půl jedenácté, před 79 lety, se tedy fakt něco dělo. 

A v těch dnech poté, to už tuplem. 

Tak si to alespoň dnes nějak připomeňme. Ať už večerním Atentátem na ČT, nebo třeba procházkou po jejich stopách. Nebo Vyšším principem ze záznamu. ...

Zpívat zakázáno

 Už můžete na koncert.  Na fotbal už dávno. Do hospody na zahrádku. Pravda, počasí tomu nepřeje, je pořád až vyčerpávající zima, ale můžete. Lze i do venkovního bazénu, kde se sice nesmíte převléknout, osprchovat ani vymočit ( pokud tedy nemočíte do bazénu, tam to vládě asi nevadí, ale na veřejné wc prostě v rámci hygienických zákazů nelze). 

Můžete relativně dost věcí, jen zazpívat si ve škole ne. Tam pořád trvá zákaz zpěvu. 

Nevím, proč si vláda na ty děti tak zasedla. Musí se testovat, navzdory tomu, že jsou otestovaní, musí se dusit v rouškách a respirátorech. A zpěv pořád zakázaný. Asi aby náhodou děti neměly nějaký důvod k radosti, potažmo ke zpěvu:-). 

Je to zrůdné, co tato vláda dětem dělá, jak se k nim chová, a stejně zrůdné je to, že to nikdo neřeší, nikomu to vlastně nevadí. 

Však už jsou ve škole, tak co, že? Ať se klidně udusí, vždyť ty roušky musíme někomu vnutit. Šílené. Je na čase, aby za toto zvěrstvo byl někdo zažalován a po zásluze potrestán.

Výměna

 Tak nám vyměnili ministra. Už zase. Jedeme druhé kolo. Odborník žasne a laik se diví. Pravda, vtipy na sociálních sítích srší originalitou. Ale to je asi tak všechno... Prostě si z nás dělají blázny a nikdo to neřeší. Opozice zmizela ze světa a na ministerstvu rotují ministři jak apoštolové na orloji. Taková malá banánová republika:-(

Něco málo maturantům

 „Tak nám otevřeli školy“ sdělil twiter do světa z oficiálního účtu ministerského majitele, který bez ohledu na nějaká pravidla informoval o zákulisním jednání mnohem dříve, než ostatní oficiální platformy.

„Které školy, paní Mullerová?“ otázal se zmatený rodič, nepřestávaje se divit neustálým změnám ve vzdělávání svých dětí. „Já znám několik typů škol. Některé jsou zavřené od listopadu, a potom znám i ty, které jsou údajně prioritou naší vlády, ale ty jsou jenom na papíře. Žádný typ škol se dosud tou prioritou nestal.“

„Ale prosím vás, všechny školy už rotují, to je všeobecné známé.“

„Ježíšmarjá,“ vykřikl rodič, ´Tto je dobrý. A kdy se to, o těch školách, tak narychlo rozhodlo?“

„Práskli to v noci, milostpane, jako pokaždé, vědí. Tahají si to tam z klobouku…“

„Tak se podívejme, paní Mullerová, z klobouku. Jo, takovej ouřad si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak takové losování může lidem zamotat hlavu….. 

   …Jelikož nám dlouhatánský školní lockdown nabídl i stoleté výročí vydání Haškova Švejka (1. 3. 1921), neodolala jsem, abych švejkování ve veřejném prostoru malinko nekarikovala v úvodu krátkého textu o současných maturantech. Protože oni se musí cítit tak trochu švejkovsky, vždyť se na nich vláda podepsala skoro tak, jako vojenská úřední mašinérie na Švejkovi.

A na rozdíl od něho oni ani nemohli ke „svému regimentu do Budějovic“, protože cestovat mezi okresy bylo dost dlouho zakázáno.

Podmínky maturitní zkoušky se během letošního roku změnily hned několikrát. Takže vize, že uprostřed hry se pravidla nemění, ta se tady během maturitního poločasu rozplynula jak pára nad hrncem.

 V současné době už mají maturanti svoji výrazně osekanou zkoušku na dohled, takže ji patrně vykonají. Aby to ale náhodou neměli moc v pohodě, tak na den zahájení didaktických testů jim ministerstvo pošle do školy zbývající ročníky. Tedy ty, které strašně dlouho neexistovaly. Najednou se ale rozvolňuje jak na běžícím pásu.

A kdoví, zda vláda vůbec ví, koho do té školy pouští, dosud to vypadalo, že o středoškolácích nemá ani tušení. Možná je to jen nějaká chyba v Matrixu?

Navzdory tomu, že ve škole nebyl nikdo z nich od podzimu, tak už by to další dva dny asi nepočkalo. Prostě půjdou v den didakťáků, školství je přeci priorita.

A tak půjdou. Však už týden mohou koexistovat na restauračních zahrádkách. Tam mohou

u  sklenky pěnivého moku dumat o významu slova priorita. Takový filozofický kurz pro středoškoláky.

Ale školy to určitě nějak dají, už jsou víc jak rok trénovány v uvádění švejkovin do praxe, tak proč by nedaly další změnu rozvrhu, když konečně uvidí svoje studenty na vlastní oči.

Maturanti budou ten den psát didaktický test, nečekaně příchozí spolužáci jim tedy mohou  alespoň držet palce a popřát hodně štěstí u jejich zkoušky z dospělosti. Však už je načase. Tolik odkladů by zatřáslo drsnější povahou, než je křehká duše maturantova. Strašně dlouho nevěděli, co bude. Jestli něco bude. Jak to bude probíhat.

Veřejnost vidí hlavně hádky o to, zda maturita bude nebo ne.

Ale jak je asi studentovi, který svou středoškolskou anabázi končí beze všech rituálů? Nebyl ples, poslední zvonění, nic. Od února jim ministerstvo zařízlo školu, prý, ať se připravují na maturitu…!

Copak se někdo na jednu zkoušku musí připravovat půl roku?

Ač se tedy na první dobrou zdá ukončení (nutno ale podotknout, že nečekané, náhlé, prostě změna pravidel v poločase) dobrým a vlídným krokem, ve finále se jim tím totálně rozbil třídní kolektiv, aniž by jim někdo  dal šanci to společné studijní období nějak, třeba jen symbolicky, zakončit. Prostě ze dne na den přestali studovat, měli ukončené středoškolské studium! V únoru.

 Už nyní je pro ně problém se společně sejít, něco naplánovat, už jedou tak trochu každý na svou pěst, takový nultý ročník vysoké. Covid je dokonale vyškolil v přizpůsobení se nemožnému.

  Teď se tedy koncem května několikrát uvidí. Musí napsat didaktické testy. A projít ústní zkouškou. Na odborných školách i praktickou, tam už mnohde zkoušení probíhá.

Mají víc možností opravy, takže neplatí stará, rádoby vtipná, maturitní pořekadla typu, že:

 někdo září a někdo v záříJ.

Opravovat mohou ještě v červenci. Měli by to zvládnout všichni. 

   Není žádoucí studenty od maturity vyhazovat. Už takto si ponesou nálepku toho covidového ročníku, který dokončoval školu distančně. Nevím, neumím odhadnout, zda jim to způsobí problémy na trhu práce, spíš asi ne, ale celé jim to komplikovat vyhozením od maturity asi nikdo nechce. Ovšem vzhledem k tomu, že se na zkoušku připravovali půl roku, měli by ji zvládnout v nějaké formě snad všichni. V teoretických oborech určitě. V těch praktických si tímto tvrzením jistá nejsem, ale vzhledem k tomu, že učím na gymnáziu, nemohu přispět svou zkušeností. To bych dost švejkovala, a na to jsou tu jiní. Já mohu jen všem maturantům bez rozdílu popřát hodně zdaru, šťastnou ruku při volbě otázek, vlídnou komisi a hodně poučení z covidového vývojeJ .

 A pak už konečně regulérní prázdniny. Dřív bývaly ty pomaturitní nejdelší a nejlepší v životě. Tak nejdelší tyhle byly a budou naprosto bezkonkurenčně. Zda i nejlepší, to už je jen na nic......

Psáno pro web velka-prestavka.cz

p

 

Hurá na rozhlednu

 S jarním obdobím jsme se vydali na pokračování naší rozhlednové tour. A nezačali jsme zrovna nejlépe. Zkusili jsme znovu rozhlednu Drahoušek, nedaleko Osečan, kde jsme byli v zimě a tudíž v době, kdy jsme zavřenou rozhledu očekávali. 

Nyní jsme se připravili, nastudovali rozvolnění, otevírací dobu a vyrazili. 

A překvapivě opět marně. Nebyli jsme ale sami, jakási rodina z jižních Čech na tom byla podobně. Prý sem jeli déle než hodinu, tak se včera informovali přímo u správce. Prý je otevřeno, v pohodě, přijeďte. A tak přijeli. A bylo zavřeno. 

Voláme tedy opět správci, ten ale dost neochotně odvětil, že pršelo, tak že neotevře. No, skoro jsem nevěřila vlastním uším. Ano, v noci a ráno pršelo. Nyní již ne, rozhledna navíc neuvádí nikde podmínku, že v případě deště neotevřou. Spíš to vypadalo, že se panu správci prostě nechtělo. 

Přitom ani na webovkách, ba ani na dveřích zamčené rozhledny, podobné varování ani vysvětlení nebylo. Prostě se jen asi někomu nechtělo do práce. 

Škoda, je to krásná rozhledna. Možná by si zasloužila i krásný přístup od svého  majitele. Nebo tedy správce. I když možná v tom je ten zakopaný pes, jako že to není moje, tak je mi to ukradený...Nebo je to mentalita lockdownu? Nevím, vnímám to jako divný přístup. Prostě Drahoušek tentokrát fakt nebyl Drahoušek. Minimálně přístupem k turistům:-)