Osmdesátníci

Zachytila jsem  v nedávných týdnech a měsících letošního roku v éteru naráz několik jubileí, výrazně kulatých narozenin zajímavých, mediálně známých lidí. Začněme dámou, slavná architektka Eva Jiřičná na svůj věk rozhodně nevypadá. A zjevně má i energie na rozdávání. Již se těším na její výstav v DOXu, chystáme se co nejdříve. Energie čiší i z dalšího osmdesátníka, pana Radkina Honzáka. Fascinuje mě jeho pohled na okolí, na psychopaty kolem nás. Ale nejen na ně, skvěle glosuje politickou scénu (i když to je vlastně asi pořád psychopatechJ), vzdělávání, výchovu a plno dalších oborů.  Zaujalo mě, že stejný den jako pan Honzák se narodil Jiří Hrzán. Jenže ten je věčně mladý, už čtyřicet let tady není. Což mě přivádí k otřelé myšlence, jak ten čas letíL. A také k tomu, že věčně klukovského Jiřího Hrzána si vůbec jak starého pána nedovedu představit. I když mluvit o těchto vybraných oslavencích, kteří hýří energií nápady a dobrou náladou, jako o starých je trochu prapodivné. I oni jsou svým způsobem stále mladí, minimálně svým myšlením.

O dalším z oslavenců toho tolik nevím, je vzdálen z našeho okruhu.  A navíc to už je devadesátník, což je ( pro mě) mnohem víc neuvěřitelné. Mluví za něho jen jeho dílo, jak si sám důsledně přeje. Je to Milan Kundera, dnes už spíš francouzský autor než český. Na apríla oslavil devadesátku a sledováno zpovzdálí i on má energie na rozdávání. Nu, jsou to hezká jubilea. A živý důkaz toho, že věk je jenom číslo.

Den Země

Den Země letos splynul s velikonočními svátky. A tím se na něj nějak pozapomnělo, ač všichni řeší klimatickou krizi, oteplování, poškozování planety atd. Ale patrně se tak děje jen ve všední den, nikoli na Velikonoce, kdy zejména v pondělí jsou na pořadu jiné zvyky. Škoda, protože krize asi opravdu je. Jednak není voda a jednak jsou všude tuny plastů. Ke každému dětskému pití by nám chtěli strčit brčko. Já to tedy s díky odmítám, ale vysloužím si tím nepochopení u obsluhy a nesouhlas u dětí. Na to ale navazují plastové kelímky, plastové láhve, obalová technika atd. A spoustu těchto věcí se povaluje po zemi, alespoň Stromovka taková je. A to se nedávno uklízela. No, zasloužilo by si to demonstraci, připomenutí Dne Země nějakou viditelnou aktivitou. Jenže byly prázdniny a tak neměl kdo manifestovat. Trochu jedovaté, já vím, ale je to tak, alespoň z mého pohledu....
A tak alespoň dnes začneme Peříčkový týden.

Matějská

Navštívit Matějskou čas od času se dá. Pro děti je to lákadlo a snad i zážitek a tak se jde. Je to jiný svět.  Plný barev a hudby. Či spíš řevu, o hudbě bych moc nemluvila. Atrakce jsou klasické, běžné, moderní i supermoderní. Lze se tedy normálně zhoupnout, zaskákat si ve skákacím hradu stejně jako zařvat na horské dráze či vypustit duši v ďábelských houpadlech. Hanička tedy vyhledává spíš klidnější atrakce, takové, jaké jí nabízí i běžná pouť kdekoliv jinde. Pojala jsem tedy myšlenku, že aby si dnešek zapamatovala, měla by zažít šok. Trochu šok, samozřejmě. Aby se trošinku bála. Přiměřeně věku. Zvolila jsem obří kolo. Bála jsem se jenom já. Ona se na vrcholu spokojeně rozhlížela kolem a těšila se z pohledu na Prahu, zatímco já jí křečovitě drtila ruce a bála se pohnout. Zážitek opravdu nezapomenutelný.  Stejně nezapomenutelné jsou tady i ceny za atrakce, není to vycházka za kapesné. Ale když je to čas od času, tak se to dá.

Život zn. Hygge

Neboli první hygge román. Žít hygge je nyní děsně moderní, ostatně jako vše , co má eliminovat stres a podílet se na seberozvoji. Hygge je původem z Dánska a měl být to být styl plný pohody a klidu. Kniha se ovšem za seberozvojovou jen vydává, ve skutečnosti jde o romantický milostný román s dobře odhadnutelným happy endem. Ale hezky se to čte, už čtení samotné určitou pohodu navozuje, tedy je to vlastně splněný účel hygge knihyJ. Autorkou je Rosie Blakeová, to kdyby náhodou knihu někde hledal podle tvůrce.

                                        

Bílá sobota v Táboře

Velikonoční výletování nás zavedlo (cíleně) do jižních Čech. Mám k nim srdeční vztah a nejradši bych tady jednou dožívala. -) Uvidíme. Dnes to ale byla hlavně cesta za zážitky, kterých nám Tábor nabídl přehršel. Nejen wellness hotel s báječnou saunou, ale hlavně zoologickou zahradu. Proti Praze laskavě komorní. Nic bombastického. Takřka domácí prostředí. Však i domácí zvířátka zde byla. Ale co se týká exotické či dravé zvěře, zážitek byl větší než v Praze. Nikdy jsem ta nestála tak blízko tygra či lva, jako zde. A medvědi, ti byli snad metr od nás. Zažily jsme i krmení, chlupáčci si pochutnávali na mrkvi, hroznovém vínu, jablkách, ale nepohrdli ani celerem.  A já do toho chtěla vnést prvek edukace. „To je medvěd hnědý a támhle vidíš medvěda černéhoJ“

„Nejsem blbá, barvy umím,“ odpoví mi to sebevědomé čtyřleté škvrně, které tím pobavilo kolem stojící návštěvníky a mně tím vzalo vzdělávací vítr z plachet. To je tedy pohotovost. Někdy mlčí jako zařezaná a jindy nejde pro slovo daleko. Návštěvu v zologajdě nám to tedy příjemně zpestřilo. Krom toho jsme viděly velbloudy, lamy i nosály. Zkusily si uplést pomlázku. A nakoupily plno samolepek, kterými (snad) pomůžeme ohroženým druhům. Táborská zoo se v tomto velmi angažuje. A ačkoliv já pořád nemám úplně stoprocentně jasno, zda mám zoologické zahrady zatracovat či obhajovat, v té táborské se mi velice líbilo.

Velký pátek

Je už chvíli státním svátkem. Je to jeden z nejvíc paradoxních státních svátků, v zemi, kde náboženství zas tak tolik neznamená, kde většina národa se označuje za ateisty, dští síru na církev a v poslední době ji dehonestuje kvůli restitucím, je Velký pátek státní svátek. Přitom o Ježíšovi a jeho příběhu většina lidí nic moc neví. Když nad tím tak přemýšlím, většina našich státních svátků je založena na této paradoxní bázi. Stát nařizuje svátky ve dnech, kdy lidé neví, co vlastně slaví. A proč to slaví.  A je jim to jedno, protože hlavním cílem svátků v našich podmínkách je asi prodloužený víkend – to je ta nejlepší varianta. A nebo jen prostě možnost vypadnout z pracovních povinností někam ven či na chalupu. Je tomu tak v červenci na Cyrila i Metoděje a Jana Husa, v září na svatého Václava. V říjnu se slaví vznik republiky, která už neexistuje a v květnu svátek práce, kterou nikdo oslavovat nechce, protože si pořád myslí, že je to komunistický svátek. O Velkém pátku již byla řeč. Tak snad jen osmý květen a sedmnáctý listopad dávají trochu smysl, i když o tom, zda se všeobecně ví, co se slaví, si také nedělám iluze.  Nový rok je primárně vnímán jako den na vystřízlivění po Silvestru, zatímco Pondělí velikonoční zase naopak, na vytvoření pěkné jarní opičky.  Vánoce jsou u nás těžce konzumní, takže nějaké duchovno také nemá moc prostoru. A tím jsou svátky vyčerpány. Státní svátky se spontánně vyvěšují jen při hokejovém či fotbalovém vítězství, což ale už dlouho nikdo nezažil. Tak nějak nevím, nač ty státní svátky vlastně máme. Vlastně vím, na ty super prodloužené víkendy. Třeba tento velikonočníJ

Zelený čtvrtek

Zelený čtvrtek je zelený asi jen u nás, neboť je zelený nějakým špatným překladem z němčiny, která tento den označuje jako lkavý čtvrtek. To je daleko výstižnější, dnes je důvod lkát, chystá se Poslední večeře. ..V našich lidových zvycích bývalo připomínáno, že se má sníst něco zeleného. Dnešní doba to rádoby vtipně řeší zeleným pivemJ. Aby také ne, když pivo je v našich restauracích levnější než vodaL. Mně se letos asi nic zeleného pozřít nepovedlo, zelený den byl spíš ve znamení rozjímání.

 A to k Velikonocům patří víc než zelené pivo, myslím si já.