Velký pátek

Je už chvíli státním svátkem. Je to jeden z nejvíc paradoxních státních svátků, v zemi, kde náboženství zas tak tolik neznamená, kde většina národa se označuje za ateisty, dští síru na církev a v poslední době ji dehonestuje kvůli restitucím, je Velký pátek státní svátek. Přitom o Ježíšovi a jeho příběhu většina lidí nic moc neví. Když nad tím tak přemýšlím, většina našich státních svátků je založena na této paradoxní bázi. Stát nařizuje svátky ve dnech, kdy lidé neví, co vlastně slaví. A proč to slaví.  A je jim to jedno, protože hlavním cílem svátků v našich podmínkách je asi prodloužený víkend – to je ta nejlepší varianta. A nebo jen prostě možnost vypadnout z pracovních povinností někam ven či na chalupu. Je tomu tak v červenci na Cyrila i Metoděje a Jana Husa, v září na svatého Václava. V říjnu se slaví vznik republiky, která už neexistuje a v květnu svátek práce, kterou nikdo oslavovat nechce, protože si pořád myslí, že je to komunistický svátek. O Velkém pátku již byla řeč. Tak snad jen osmý květen a sedmnáctý listopad dávají trochu smysl, i když o tom, zda se všeobecně ví, co se slaví, si také nedělám iluze.  Nový rok je primárně vnímán jako den na vystřízlivění po Silvestru, zatímco Pondělí velikonoční zase naopak, na vytvoření pěkné jarní opičky.  Vánoce jsou u nás těžce konzumní, takže nějaké duchovno také nemá moc prostoru. A tím jsou svátky vyčerpány. Státní svátky se spontánně vyvěšují jen při hokejovém či fotbalovém vítězství, což ale už dlouho nikdo nezažil. Tak nějak nevím, nač ty státní svátky vlastně máme. Vlastně vím, na ty super prodloužené víkendy. Třeba tento velikonočníJ