Rizikové pracoviště

Když chodím dávat krev, je třeba vyplnit dotazník ohledně svého  zdraví. Jednou z kolonek je dotaz, zda pracujete v rizikovém prostředí. Dlouho jsem velkoryse zaškrtávala ne, přeci škola je chrám poznání:-), místo, kde se střetává mládí se zkušeností a zcela jistě ji nelze srovnávat třeba s uranovými doly či výškovými pracemi:-). nedávno se ale objevila nová sestřička, asi hodně osvícená, která mě přesvědčovala, že škola je výjimečně rizikové pracoviště. Tak ať koukám pěkně zatrhnout ano. Je tam hluk, stres, infekce, úrazy....Nu, měla pravdu, to zase ne, že ne. A to jsem ještě netušila, jak rychle se mi její teorie potvrdí. Když se onehdy i v Praze objevil sněhový poprašek, děti ho vítaly s velkým jásotem. A já prvně ochutnala, jak bolí přímý úder ledovou koulí přímo do oka. To byl tedy sestřel. Nutno tedy podotknout, že nikoli úmyslný, ale sestřel to byl. Několik dní jsem na oko moc neviděla. Ke slovu přišly sluneční brýle. Ale oko vydrželo, jen na dozoru jsem nyní o něco víc obezřetnější:-).Teorie o rizikovém pracovišti dostala mnohem výraznější kontury. Příště už zcela jistě v krevním dotazníku zaškrtnu kolonku ano. 

Mateřský plurál

Zvláštní kategorie české gramatiky, tzv. mateřský plurál, je jev všeobecně známý. Někdo ho aktivně aplikuje, jiný by ho nevypustil z úst. Někoho nechává lhostejným, jiné udivuje, někteří ho bytostně nesnáší. Ale občas se ho asi dopustíme všichni (nebo alespoň všechny:-)). Jenže, jak jsem si všimla,on existuje i psí plurál. A ten mě tedy dostává. Fakt, že tady chodíme, hlídáme, běháme, skáčeme ....ještě nějak dokážu vstřebat. Bez údivu. Trochu už mě ale udiví sdělení majitele psa, že my tady kadíme:-). Nu, nezbývá, než doufat, že potřebu koná jen psík a že bude náležitě odklizena. Což někdy bývá i s velkou radostí a výkřiky obdivu ze strany páníčka. Co mě ale dostává nejvíc a většinou nevím, jak reagovat, je oznámení, že "my háráme!". Sice je mi jasné, co majitel psa ( a zde je to vskutku genderově vyrovnané, hárají i muži) sděluje, ale ten plurál mě pořád udivuje a zaskakuje. Co na to mám, sakra, odpovědět? Něco ve stylu, nebojte, my se ovládneme, nebo my jsme na vodítku či snad my jsme vykastrovaní?? Většinou tedy neříkám nic, protože co také, ale lehounce zalapu po dechu vždycky, když se mi dostane této informace. A to si o ni nikterak neříkám, psa si vedu spořádaně na vodítku a stejně na nás mnozí majitelé zdáli křičí : Pozor, my háráme! Jak vidno, plurálů má čeština opravdu nepočítaně. A někdy je to vskutku velmi veselé:-)

                             
                                           ¨

                                                            Obrázek je převzatý z webu můj pes- vše o psech

Temná část

Temná část roku si užívá svoje slavné chvilky, ale dnešek konečně trochu poodhaluje světlo na konci tunelu . Lucie začíná upíjet, díky bohu. Sice dne nepřidá, ale noci upije. 
Mám ráda tento svátek, který se neslaví ( vyjma Lucií, samozřejmě, ty ať hezky oslavují:-)). Dříve se v těchto dne slavil slunovrat, který my dnes oslavujeme až spolu s Ježíškem.  Lucie ( ta svatá) je patronkou slepých. A my pomáháme Světlušce:-). To je hezká souvislost. 
Pravda, příběh mučednice  svaté Lucie je tedy dost drsná historka, to se do adventního poklidu většinou moc nehodí, ale to, že něco upije, je hezký zvyk. Třeba takové dobré svařené víno. 
Všem současným Luciím na zdraví.

Koloběžky

Pražskou dopravu nyní obohatily koloběžky. Prý ekologické. Mobilní aplikací si je odemknete, za nějaký obolus se na nich proháníte po Praze, většinou jedno, zda po chodníku, vozovce či parku, jste přeci ekologické vozidlo a tak mu všichni musí z cesty. Pak dojedete na místo a dle své vlastní nátury koloběžku nějak spořádaně zaparkujete či fláknete uprostřed chodníku. Ať se neekologičtí chodci pěkně vyhnou. Poté je ještě varianta, že to někdo rozbije, ale to asi nebude ekolog. Prostě koloběžek kam se podíváš. Protože co je ekologické je dneska in. Ovšem nedávno jsem se dočetla, jak se tento ekologický zázrak nabíjí. Ve večerních hodinách je "lovci koloběžek" sbírají do svých aut, odváží do svých bytů či v lepším případě garáží, kde je nabijí vlastní elektřinou a poté zase vozem rozvezou na místa, kde je sebrali. Pokud to tak je, jejich ekologický význam to rázem vynuluje. A zůstává jen prapodivný dopravní prostředek, který ohrožuje chodce, kde se prohání nebezpečnou rychlostí, nebo řidiče, mezi kterými kličkuje nebezpečnou pomalostí a navíc bez helmy. Prostě, je to celé takové naruby. Ale zase je to děsně in, lítat po Praze na koloběžce. Minimálně na sedmičce tomu tak je. Jsem prostě hipsterská ekologická čtvrť na koloběžkách. A že je všechno trochu jinak? Kdo by to nějak řešil, že:-)?

Pražský advent

Je fotogenický. Krásný na obrázcích či záběrech kamer, které mají tu výsadu, že točí takřka vylidněné prostory. Pokud ale chcete navštívit adventní pražské centrum v podvečer a nedej bože, ještě i o víkendu, připravte se na pořádné psycho. Jsou dny, kdy se na Staroměstské náměstí ani neprotlačíte, uvíznete v přilehlých ulicích. Pokud se dostanete do centra dění, což je většinou díky nevlídnému počasí, třeba když prší:-), i tak jsou tam davy, ale lehce prořídlé. Co ale dělají ti lidé, myslím tím dospělé jedince, hystericky se fotící pod stromečkem a klidně by z fleku ušlapali malé děti, protože se ženou za co nejlepším záběrem, je docela síla. A na mostíčku nad náměstím je to doslova peklo. 
Nakupovat také nelze, protože říci o zdejších cenách, že jsou přemrštěné, je dost velký eufemismus, spíš se mi vkrádá slovo nekřesťanské, když v souvislosti s vánočními zvyky nechci používat slovo zlodějské. 
Dá se nasávat atmosféra. Ale ta v té mega tlačenici fakt zaniká. Takže raději míříme na menší, méně exponované trhy. A tam je opravdu lépe. Na Míráku, u Kotvy, za Kotvou, na Strossu, prostě všude v Praze jen ne na Staromáku:-( či na Václaváku.

Mobilní mor

Často si stěžujeme, že děti jsou pořád na mobilu, nečtou, nepovídají si, nesportují, jen mobilují. Mnohdy je to jistě pravda. Ovšem mnohdy také zapomínáme, že děti dělají hlavně to, co vidí u dospělých. Stačí pohlédnout do prostředků MHD, kde jedince s knihou aby pohledal. Pravda, někteří jezdí se čtečkou, což je jistě praktičtější než tlustá kniha, o tom žádná. Spíš ale zírají do mobilu a hrají hry nebo sjíždějí sociální sítě. Řekněme, omluvněJ, že může jít o apatickou cestu do práce či  z práce, člověk potřebuje vypnout a tak vypíná virtuálněJ?!.  Budiž, pro výmluvu každá omluva dobrá.

O víkendu jsme byli na Hurvínkovi. Dalo by se předpokládat, že ti, co  už berou děti do divadla, což je jistě určitý nadstandard, se dětem věnují a mluví s nimi přímo, nikoli virtuálně. A ejhle. Divadlo začíná. Hurvínek se Spejblem sice oznámí klasickou divadelní formulku o vypnutí mobilních telefonů, to ale nezabrání tomu, aby několika dámám v letech telefon nezazvonil. Do Žerykova poštěkávání tedy zní vyzvánění telefonů. Teď ty babičky na to nevidí, nejde jim to vypnout, což komentují dle svého šeptem, dle mého dost intenzivním polohlasem. No, podaří se, aparáty vypnuty, Hurvínek pokračuje. Přestávka. 90% dospělých vytáhne telefony a rychle začne sjíždět sociální sítě, maily či zprávy. Copak zásadního se asi za těch dvacet pět minut první hurvínkovské části přihodilo? S dětmi si o představení nepovídají. Někteří nastaví mobilní obrazovku i dětem, pustí jim tam hry….. A pak se divíme, že nás zaplavuje mobilní mor. Pravda, byli samozřejmě tací, co si s dětmi povídali, ale většina z nich byla v mobilním světě. A děti též. Nebo se nudily a kopaly do sedaček a zdí…..

Jaký si to uděláme, takový to mámeL

Pražské jaro

Stále tedy nemám knihu s adventní náladou, ale Pražské jaro od Simona Maweyera slibuje netradiční pohled na naše dějiny, tak advent neadvent, hurá do temného čtení. Skleněný pokoj od téhož autora mě kdysi bavil, byť začítala jsem se několikrát, tak jsem zvědavá na příběh z okupované Prahy. Podle anotace lze čekat mnohé, detektivku, thriller, milostný román. No, uvidíme, kam nás britský autor zavede a jak pojme naše dějiny.