Opera nás baví

 

Hudební skladatel na tři

 Jméno hudebního skladatele na tři…

IŠA. 

…i tak se mnozí z nás poprvé seznámili s osobností  hudebního skladatele Františka Krejčího, který vstoupil do veřejného podvědomí pod jménem Iša. Je pro někoho možná překvapivé, že ono tajemně znějící Iša je tradiční zkrácenina z Františka. Začali mu tak říkat doma, kde bylo Františků více, než se dalo rozlišovat, malý Išek, ale zůstalo mu to jako umělecké jméno. Chtěl se tím odlišit od svého tatínka, a proto se z něho stal Iša i na veřejnosti. 

Před pětapadesáti lety, 4. 3. 1968,  nás opustil Iša Krejčí, je tedy kulatá příležitost si připomenout jeho život.

   Narodil se do intelektuální rodiny, tatínek František byl filosof, psycholog a pedagog, maminka Johanna, ač v domácnosti, nadšená milovnice hudby a divadla.

Malý František se svými dvěma sestrami, Hanou a Amálií, vyrůstali obklopeni umění, František od raného věku  hrál na klavír

a housle, na gymnáziu založil hudební soubor. Hudbu posléze studoval u Vítězslava Nováka a jako dirigent byl jeho učitel Václav Talich. Jeho blízkým přítelem byl skladatel Jaroslav Ježek, úzce spolupracoval s režisérem Frejkou, pracoval v Osvobozeném divadle. Pohyboval se tedy ve vybrané umělecké společnosti.

Přesně před sto lety složil maturitní zkoušku. Pot začal studovat na Karlově univerzitě

a současně pokračuje na konzervatoři a ve studiu dirigentství.

Lidem, co se nevěnují hudbě, je možná dnes jeho dílo méně známé, ale v meziválečném období patřil mezi celebrity. Pracoval v Bratislavě, poměrně dlouho. Zažíval zde jeden úspěch za druhým, šéfoval opeře, ale srdce ho táhlo zpět do Prahy. Vrátil se, nejprve jako korepetitor do Národního divadla, kde v roce 1933 nakonec dirigoval Hubičku.  Poté pracoval v rozhlase v Praze. Dirigoval, hrál, komponoval. Pozdvižení v Efesu je vnímáno jako jedno z jeho nevětších děl. Jeho sestra Hana se provdala za Emila Fillu a on se díky švagrovi tedy dostal i do prostředí výtvarných umělců.

  Po válce šéfoval opeře v Olomouci, což se náročně kloubilo s jeho rodinným životem, protože žena a dva synové zůstali v Praze. Navzdory těžkostem je to umělecky poměrně plodné období, navíc ověnčené mnoha cenami. Pak ale umřela jeho žena. Rána, ze které se asi nikdy nevzpamatoval. Tehdy ze smutku složil Čtrnáct variací na lidovou píseň Dobrú noc.

  Po třinácti letech v Olomouci se vrací zpět do Prahy, krom mnoha dalších věcí skládá v té době kupříkladu operu Antigona.

Zemřel v roce 1968.

Iša Krejčí byl skladatel hravý a miloval humor. Jeho díla jsou zpěvná a empatická. Určitě patří k našim národním hudebním pokladům.

 

 

Nový rok v březnu

 

   Ve starověkém Římě začínal rok jarní rovnodenností. Až později se start přesunul na první leden, kdy do úřadu nastupovali římští konzulové. Začátek nového volebního období se začal vnímat za natolik stěžejní, že se kvůli němu pozměnil začátek roku. Letošní březen je vlastně takové malé opakování antických dějin.

   Tradičně vnímáme březen jako začátek jara, ale v římském duchu lze letošní březen vnímat i jako počátek nové éry. Zcela evidentně přináší změnu. Může za to prodlužující se den

a s ním souběh mnoha dalších událostí. Tradičních i těch nových.

Drobná potíž je možná jen v rozbouřených emocích. Probouzející se jaro nikdy emocemi nešetří a jejich nával, umocněný věcmi veřejnými, se pak někdy stává těžko regulovatelným.

 Římané měli v půli března své sváteční idy, kdy se sice většinou slavilo, ale nezvládnuté nálady vedly pak k atentátu na Caesara. Proběhl patnáctého března, čímž vznikl tragický mezník uprostřed jinak radostného nástupu jara. Je to datum, které je tragické i pro naše dějiny, patnáctého března začala okupace. Staří Římané asi dobře věděli, proč tento čas pojmenovali podle boha války jako Marcius.

   Dneska se divoké a neřízené nálady šíří a řeší víc virtuálně, což je také trochu potíž, protože se nedá předvídat, co to přinese a jakého draka probudí. S přicházejícím jarem je ale lepší budit radost a naději, třeba i proto, že český název prvního jarního měsíce  je odvozen od rašení bříz a od březosti zvířat, tedy od prvků znovuzrození a obnovy, které březen spolu s jarní rovnodenností nabízí.

   Nabízí se také varianta jarního mediálního detoxu, odpojení od virtuálního světa

a nadechnutí se svěžího jarního vzduchu. To vše přicházející březen, spolu se světovým dnem štěstí, který může být inspirativním impulsem pro restart myšlení, nabízí.  

 Takže úspěšný  březnový start do nového roku.

 

Zemětřesení

 Čtyři roční období si s chutí poslechnou i ti, co klasické hudbě moc neholdují. Jsou nádherná. Vivaldiho hudba je zde natolik radostná a inspirativní, že je vstřebatelná pro každého posluchače..

   Tento zrzavý génius se narodil v Benátkách, 4.3. 1678, právě před 345 lety. Už jeho příchod na svět byl dramatický, těžká hodinka na jeho maminku přišla během zemětřesení, které celé jeho zrození provázelo.

Přežil.

   Dětství prožil v rodině hudebně nadaného holiče, který také skládal vcelku úspěšnou muziku. Antonio se tedy potatil. Hudbu intenzivně vnímal od malička.

Antonio ale studoval nejen muziku,  i teologii, až se nakonec stal „zrzavým páterem“. Tehdejší veřejné přezdívky se na nějakou korektnost rozhodně neohlížely.

Hrával i kázal u svatého Marka, kde také v Benátkách jinde.

Jako astmatik měl ale s mluveným projevem čím dál větší problémy, nakonec se hlavně z tohoto zdravotního důvodu svého kněžství vzdal.

Věnoval se naplno hudbě a komponoval jako o život. Opery i instrumentální skladby.

Čtvero ročních období složil po pobytu v Mantově. Inspiroval se tamější přírodou. Povedlo se mu dokonale zachytit venkovské zvuky a převést je do úžasného hudebního díla. Však také jeho uvedení způsobilo senzaci.

A pro nás může být zajímavé, že za tím vším trochu stojí i Čech, hrabě Václav z Morzinu, který talentovaného Vivaldiho finančně podporoval.

Tedy mecenáš. A Vivaldi uměl pomoc ocenit, svoje geniální dílo svému příteli veřejně věnoval.

Vivaldi měl vůbec pro Čechy určitou slabost. Některá svá díla skládal přímo pro Prahu, v divadle hraběte Šporka Na poříčí se některé dokonce hrály.

   Na sklonku života Vivaldiho bohužel dostihly finanční trable. Přestal být in. Přežil se. Mladí umělci ho převálcovali.

Spoléhal ještě na svého velkého obdivovatele císaře Karla VI.. Ten by mohl pomoci.

Odcestoval dokonce za ním do Vídně a podpory se mu tady skutečně dostalo. Leč císař nečekaně zemřel a finanční situace umělcova se tedy nikterak nezlepšila.  Zoufalý skladatel rozprodával svoje vlastní partitury, ale k ničemu to nevedlo. A brzy po císaři se na onen svět odebral i on. Zklamaný, zlomený, zchudlý.

Pohřben je ve Vídni. A na jeho pohřbu, v chlapeckém sboru, zpíval devítiletý chlapec jménem Josef Haydn.

Je to sice asi stejná pravda, jako Galileovo A přece se točí, nicméně, je hezké si to myslet a nějak symbolicky tím zakončit text o benátském géniovi, který, zrozen v zemětřesení, svým dílem způsobil zemětřesení v hudbě.

 

 

Fotoakty

   Kdo pamatuje kinofilmy jistě ví, že odjet na dovolenou a fotit znamenalo pečlivě si vybírat záběr, rozmýšlet se, co vyfotím, rozhodovat se, zda snímek za to stojí. Následovalo dobrodružství s vyvoláním, a pokud se vše zadařilo, přišla radost nad zdařilými fotkami z dovolené. Dnes naprosto nemyslitelné, pálíme na mobilu miliony fotek za minutu. Dávní mistři fotografové se jistě trochu obracejí v hrobě.

Jako kupříkladu František Drtikol,. 3. března si připomínáme 140 výročí od jeho narození. Světlo světa spatřil roku 1883 v Příbrami, jako benjamínek rodiny. Fotografem se vyučil, jako řemeslu. Ještě dle klasické hierarchie- učeň- tovaryš- mistr.  Jeho první mistr byl příbramský fotograf Antonín Mattas. Poté odjel na zkušenou do Mnichova, kde ve studiu pokračoval v tamější slavné odborné fotografické škole. Nasál tady secesi, která se stala pro jeho další umělecký vývoj docela rozhodující. Svoje studium zakončil podle Komenského zásad studijní cestou po Evropě.

První vlastní ateliér si založil v rodné Příbrami, ale v podstatě zkrachoval. Na malém městě nebyl tak velký zájem o dalšího fotografa.

Odešel do Prahy, zabydlel se ve Vodičkově ulici, vybudoval ateliér a jeho portréty se brzy staly vyhledávaným zbožím.

 V té době se velmi aktivně dvořil mladinké Elišce Jánské, která mu často stála modelem. Slibně se rozvíjející vztah i uměleckou dráhu přerušila válka, Drtikol musel narukovat. Elišce z války pilně psal,

o čemž se můžeme přesvědčit v knize Dopisy a deníky. Ale  vztah nevydržel. František se z války vrací do svého ateliéru. Jeho salon se stal vyhlášeným kulturním centrem poválečné Prahy, každý chtěl být portrétován u Drtikola. Jeho novou múzou a posléze i ženou se stala herečka Ervína Kupferová, se kterou prožil pět let manželství. Narodila se jim dcera Ervina, kterou ale po rozvodu vůbec nevídal.

   Zůstal nějakou dobu sám, se svojí narůstající slávou. Fotil prvorepublikovou smetánku, jeho akty se staly doslova legendární. Sám sebe zobrazoval jako rozmarného bonvivána.

Často fotil nečekaná pražská zákoutí, dvorky, zapomenuté průchody, život mimo hlavní ulice.

 Postupně jeho fotografie získávají i jiný, mystický rozměr.

  Ale i natolik populárního  a prosperujícího umělce skolila hospodářská krize, takže  musel dokonce pořádat kurzy pro fotoamatéry, aby si přivydělal. Nakonec v půli třicátých let svou činnost ukončil, ateliér prodal, splatil dluhy a stáhl se do ústraní. Žil na Smíchově, maloval a věnoval se východní filozofii. Odsud také pramení jeho přezdívka Buddha ze Smíchova.

 Podruhé se oženil, s Jarmilou Rambouskovou, svou žákyní.  A po její smrti se o něho starala další jeho bývalá studentka, Anna.

K jeho zájmu o tajemno a mystiku poněkud symbolicky patří i fakt, že zemřel v pátek třináctého. Pohřben je v Příbrami.

Jeho práce se světlem je dodnes obdivovaná a v mnohém nepřekonaná. A vlastnit jeho akt znamená mít nejen skvostné dílo, ale  docela velké bohatství. Jak umělecké, tak finanční.

Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm

 Mít veřejně známého a úspěšného tchána nemusí být vždycky terno. Pro někoho to může být dokonce i trauma. Nebo minimálně příčina rodinných svárů.

František Ladislav Rieger to měl patrně jinak, jeho slavný tchán, František Palacký, byl jeho spolupracovník, kolega a patrně i přítel.

Ostatně, slavných přátel měl Rieger přehršel. Už jeho třídní učitel  na akademickém gymnáziu byl aktivní obrozenec Josef Jungmann. Spřátelili se.  A šikovný student Rieger mu byl nápomocen při tvorbě jeho slavného pětidílného česko- německého slovníku.

 Další kamarád, Pavel Josef Šafařík, mu umožnil brigádnicky dopisovat do tehdy populárního týdeníku Světozor. Při studiu byl každý přivýdělek vítaný.

U Tyla v Květech mu pak vycházely i jeho mladistvé poetické pokusy, byl tedy i básník. Všestranná, takřka renesanční, osobnost.

Během studií bydlel U Medvídků, v centru, odkud bylo tehdy blízko ke všem tehdejším známým obrozencům. Narazil tedy i na Máchu a Erbena, znal se s Čelakovským i Amerlingem, takže mu vztah s Palackým mohl připadat takřka jako prvek tehdejší každodennosti. Asi ale ani sám netušil, že se s přátelství s Františkem Palackým ve finále stane i rodinný vztah, když se zakouká do jeho dcery. S Marií Palackou randil kolem usedlosti Saracinka, tedy v místech, kde je dnes park nesoucí jeho jméno.

   Do politiky ho vtáhl bouřlivý osmačtyřicátý rok, jako liberální diplomat se snažil vyjednávat s vídeňskou vládou. A dokázal vykomunikovat mnohé, kupříkladu i tzv. Kabinetní list, tedy existenci pražských místodržících. Zmírnilo to závislost na Vídni. V prozatímní české vládě tehdy usedl právě po boku Palackého.

Spolu s ním pak upekli onen slavný „dopis Palackého do Frankfurtu“,, ve kterém paradoxně podpořili existenci Rakouska. „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit,“ pravil prý Palacký. A Rieger ho plně podpořil.

Dále aktivně pracoval v i v říšském sněmu v Kroměříži. Až když byl tento sněm rozpuštěn, Rieger se na čas z politiky stáhl. Chvíli cestoval a v době tzv. Bachovského absolutismu se věnoval literární a vědecké práci. A oženil se. S o mnoho let mladší  Marií Palackou. Věnoval se rozrůstající se rodině. Postupně se jim narodily tři děti, Marie, Bohuslav a Libuše.

    Po pádu bachovského neoabsolutismu se vrací do aktivní politiky a je spojován se Staročechy. Zakládá Národní listy, podílí se na Únorové ústavě, inicioval politiku pasivní rezistence. Odmítal dualismus a pozvolna ho jeho mladší kolegové začali řadit mezi zkostnatělé konzervativce. Rieger se proto roky pohybuje na hraně rezignace, kterou mu nakonec způsobily  tzv. punktace, tedy snaha o česko - německé vyrovnání. Jejich neúspěch smetl staročechy z tehdejší politické scény a Riegra zavedl do penze.

Nedal si ale pokoj ani jako důchodce, politiku neustále komentoval a místy do ní i zasahoval. Jako doayen a uznávaná autorita si to mohl dovolit.

Ještě s velkou pompou oslavil osmdesátiny, kam dorazil každý, kdo v tehdejším politickém i kulturním světě něco znamenal. Nebo chtěl znamenat.

 Autorita jeho formátu se totiž na nově se vytvářející politické scéně ani zdaleka nerýsovala.

Ale zdraví nesloužilo a 3. března roku 1903, před sto dvaceti lety,  zeť Františka Palackého, František Ladislav Rieger, v kruhu své rodiny zemřel. Pohřben je na Vyšehradě. A Riegrovy sady nám jeho památku neustále připomínají.

Březen měsíc knihy

 

   Toto dávné úsloví  se již léta nepoužívá, je spojováno s minulým režimem, a dneska už ho skoro nikdo nezná. Vyjma pamětníků a knihovníků.

 Nicméně,  v propadlišti dějin úplně neskončilo. Vrací se v jakýchsi recyklovaných podobách. Ostatně, v našem veřejném prostoru dnes recyklujeme spoustu věcí, tak proč by se nemohla vrátit jakási podpora knih a čtenářství?

Poprvé to byla snaha vytvořit podpůrné rituály ve virtuálním prostoru, proto pár let existoval březen jako měsíc internetu. Ten ovšem dnes už žádnou podporu nepotřebuje, tudíž se vracíme ke knihám.

Z března je měsíc čtenářů.

 Pokud tedy čtenáři samotní vědí, že mají březen vnímat jako svůj měsíc, pak se z něho radují už od roku 2009.  Mohou se  v pomyslné soutěži stát i čtenářem roku!

   Možná se tedy pletu, ale zdá se, že zatímco veřejným prostorem zní pláč nad úpadkem čtenářství, v reálu máme korunované čtenáře roku, a knihy se množí takřka geometrickou řadou. Pokud jste, kupříkladu, někdy vstoupili do pražského knižního Paláce Luxor, musíte zákonitě nabýt dojmu, že knihu má dneska každý.

Psychologové to sice vysvětlují spíš grafomanstvím autorů než touhou národa po psaném slovu, kterou prý lidé opravdu pozvolna pozbývají. Čtení se totiž řadí k výstředním koníčkům a mnozí na něj v mobilním běhu života nemají čas. Přesněji řečeno, na chápání složitého vnitřního světa literárních hrdinů nemají ani pomyšlení. Svůj vlastní život považují za natolik složitý, že když už, tak vezmou na čtenářskou milost nějakou nenáročnou taškařici s dobrým koncem.

Nicméně, čte se.  

 Někteří jedinci se svým čtenářským zájmem dokonce vymezují proti moderním technologiím, jiní je naopak využívají a knihu nečtou jinak než staženou v moderní čtečce. Občas se stane, že sklouznou k audioknihám a podle reklamního sloganu čtou ušima.

   Březen má to privilegium, že se o knihách bude víc mluvit. Přitom nemusí jít jen o čtenáře roku, ale o čtení dětem či naopak, děti čtou svým prarodičům. Máme čtení ve vlacích i na jiných netradičních místech, fungují knižní festivaly i  čtenářské maratony. Můžete strávit noc s Andersenem či se potkat s knižním youtuberem.

   Možností, jak recyklovat zájem o čtenářství jako takové je tedy mnoho.

 Otázka je, jak moc budeme v recyklování úspěšní. Co se týká, kupříkladu plastů, patříme k v Evropě k nejlepším. Jestli se na první místo vyšvihneme i v kultivovanosti, ke které čtenářská gramotnost valným dílem přispívá, záleží asi jen na nás.

Březen se jeví jako dobrý čas pro nový začátek. S knihou v ruce.

Psáno pro Listy Prahy 1