Svátky zimy

Škoda, že si s námi ta příroda tak pohrává. Ke konci zimy takřka jarní počasí a svátky jara trávíme téměř v mrazuJ. Ještě, že není mrazivá nálada a atmosféra.  Ve škole jsem sice zjistila, že o velikonočních tradicích děti skoro nic neví, alespoň naše, komerčně zaměřené dětiJ. Vědí, že si mají koupit něco nového na sebe, že si mohou vzájemně našlehat a poté se na oplátku zlít ledovou vodou a to je tak vše, co jsem z nich napříč ročníky vytáhlaJ. Paradoxně nejvíc věděly malé děti, patnáctiletí pubescenti na mě hleděli jako na zjevení, jaká poslední večeře? Nu, třeba si díky chladnému počasí v teple domova něco o svátcích přečtou nebo podiskutují s rodiči. I když se trochu obávám, že volno produktivně stráví v obchodních centrech při shánění něco nového na sebe, což se podle mé osobní školní statistiky stalo hlavním velikonočním zvykemJ.
        Ale zima je tedy pořádná, až člověku bere energii. Mně tedy určitěL

Stanislav Holý a Studio Kamarád

        Znáte je Vy a znají je i Vaše děti...

Retrospektivní výstava na dané téma ve spolupráci s Českou televizí.

 Studio Kamarád – mozaika pohádek a scének obohacuje nedělní rána dětí několika generaci již více než třicet let. Vizuální podobu, kterou této značce České televize vtiskl v roce 1981 akademický malíř Stanislav Holý(1943 – 1998), představuje výstavou obrazů, televizních postav, studiových dekorací, scénických návrhů a kostýmů

Galerie U Prstenu v Jilské ulici 14 na Starém Městě pražském.

   

  4. ledna 1981 se na obrazovkách ČT poprvé objevila dvojice plyšových postaviček – zelené Jů a oranžové Hele, které se okamžitě staly miláčky dětí a jejich průvodci kouzelnými nekonečnými příběhy nedělního rána. Přinášely úsměv, ale i inspiraci k zamyšlení ve stálé snaze „konat dobro“. Hravé plyšové dvojici, snad aby jim nebylo smutno, autor vzápětí vykouzlil několik dalších kamarádů – zlobivého a potměšilého Mufa, všetečné Tryskomyši, samolibého světáka Hary Šoumena, i nenápadného ušatého Šamšulu. Milá i zlobivá,vtipná, chytrá i inspirativní „plyšová partička“ -

   Jů, Hele, Muf, Hary Šoumen, Tryskomyši, Šamšula jsou i hlavními „postavami“ výstavy Stanislav Holý a Studio Kamarád. Expozice původních loutek je zde zasazena do kontextu autorova fantazijního výtvarného světa studiových dekorací, scénických návrhů,kostýmů, ad. Výstava je doplněna ilustracemi z autorské knihy Stanislava Holého – Jů, Hele, pondělí, jejíž další pokračování už nebylo autorovi osudem dopřáno vydat.

   Výtvarné dílo Stanislava Holého je nezaměnitelné svým originálním rukopisem, lyrickou poetikou, jasnou a radostnou barevností, zaujme filosofickým podtextem skrytým v metafoře, nadhledem a vtipem.Součástí výstavy jsou také filmové projekce – dokumenty, Magazíny Jů a Hele, dětské Kabarety ad. Doprovodnými programy jsou lektorské interaktivní výtvarné, hudební a filmové dílny pro školy (MŠ, ZŠ, SŠ) i pro volnočasové aktivity rodičů s dětmi.

   Výstavou Stanislav Holý a Studio Kamarád se otevírá zrekonstruovaný KULTURNÍ PROSTOR U PRSTENU navazující na téměř dvacetiletou tradici původní Galerie U Prstenu založenou akademickým malířem Stanislavem Holým a jeho ženou Marií Holou.

Koncepci výstavy připravili Marie Holá, Drahoslav Nikodém a Matěj Holý.

Patronkou výstavy je Markéta Častvaj Plánková.

Výstava se koná pod záštitou starosty MČ Praha 1 Oldřicha Lomeckého.

Hlavním partnerem výstavy je Česká televize.

Přijďte se i s dětmi podívat a poslechnout si krásné:

                      „Kamarádi, máme Vás rádi!“

         U PRSTENU, Jilská 14, Praha 1 – Staré Město

                  12. dubna – 20. května 2012

                  10 – 12 hodin pro školy (dle dohody od 9 hodin)

                  13 – 18 hodin pro veřejnost

                                      

Zelený čtvrtek

Copak dnes chystáte zeleného? Kopřivovou nádivku? Na Letné se tedy přírodní atributy špatně hledají J, ale i tak doma kopřivovou nádivku máme. Na Zelený čtvrtek je to  u nás tradice stejně jako ranní koupel v ledové voděJ. Zvyky asi víc pohanské než křesťanské, ale milé, zažité a tradiční. A tradice, ty já ráda. Velikonoce vnímám spíš jako svátky jara, byť s postupujícím věkem mě oslovuje i jejich duchovní rozměr. Zvolňuji a v klidu vychutnávám sváteční volno. Zítra bych možná mohla hledat poklady v otevřených skaláchJ, ale místo toho budu relaxovat. S knihou. A se Zachariášem, samozřejmě.

Ještě jedno fotoohlédnutí

Dnes dorazily fotografie z druhého zdroje, tudíž ještě pár momentek. Z kavárny, ze čtení, z atmosféry. Taková krátká fotoretrospektiva- týden poté:-)

Kavárna

 Kavárenské zdi

 Dekorace

 Soustředění před zahájením

 S nakladatelem

 Zvoní

 Čtenář

 V očekávání

 Ilustrátorka a pianistka

Kmotřička

 Lukáš Komárek, vnuk Vladimíra Komárka, jistě také budoucí slavný malíř

 Prodej knih

 Vše má svůj čas:-)

Elixír mládí

Rudolf II. proslul hledáním elixíru mládí. Nebo si to alespoň díky Werichovi všichni myslíme. Každopádně si na jeho slabosti tehdejší podnikatelé jistě dobře namastili kapsu. Stejně jako ti dnešní.  To není kritika, jen suché konstatování, ke kterému jsem došla během návštěvy domu v Halštatské ulici, který si říká zrcadlo alchymie, tváří se jako historický unikát, ale ty turisty má opravdu jen na ty prachy. I když uměle vytvořená expozice má své kouzlo, v domě lze vycítit určitý genius locci, jen tam chybí trochu víc té člověčiny, zájmu (třeba i hraného) o turistu, o člověka, o hosta. Host do domu bůh do domu se už asi nenosí. Host do domu, prachy sem, je přesnější. Ale možná jde jen o můj pocitL. Místo je zajímavé, dům měl údajně uniknout asanaci na počátku století. Proč prý nikdo neví. Povodně odhalily hluboké sklepení, i když podle mě je jasné, že každý dům tady musí mít hluboký sklep. Už jen proto, že žijeme přibližně na úrovni prvního poschodí lidí z devátého století, ale to je v podstatě jedno. Prostor je tedy přeplněný zdařile vytvořenými replikami ze života alchymistů šestnáctém století, které ovšem vydává za originály, což je asi marketingový tah. Elixír mládí, který se tady prodává, je vlastně taková středověká- pardon- novověká- becherovkaJ, bylinky prostě prodlužují život od nepaměti.  Nu shrnu to, je to zajímavá záležitost, která, až bude okořeněna kapkou lidskosti, bude jistě i milá. Otázka je, zda to bude i pro našince či jen pro rozmařilé cizince, přeci jen vstupné pro rodinku na čtvrthodinovou exkurzi je poněkud mastné. Ovšem podnikatelský záměr v centru města asi nemůže jinakL

Dáte si fuson?

Dnes si dopřejme takové malé, labužnické okénkoJ Onehdy se nám nějak protáhl víkendový seminář a tudíž bylo třeba odpoledne doplnit potraviny, abychom monotematický výklad přednášejícího úspěšně vydrželi.  S kolegyní jsme vyrazily občerstvit se do vedlejší panerie. Už panerie sama o sobě evokuje modernizaci, moje maminka by určitě nevěděla, kam jsme šly. Dřív se prostě chodilo do sámošky nebo do cukrárny. My ale šly do panerie. Otrávené prodavačky se unaveně opíraly o pult a celkem neochotně se rozhoupaly k naší obsluze. Tady ta modernizace kapku pokulhává. Náš požadavek byl celkem prostý, chtěly jsme pečivo. Opupínkovaná dívka s několika efektními piercingovými kroužky na nás znechuceně zírá a poté štěkne otázku:

„A jaké jako? Croissant, bulku nebo fuson?“

„No, to nevíme, protože nevíme, co je fuson!“

Protočila oči a doklátila se k vedlejšímu pultíku,aby ukázala na pečivo, ne nepodobné naší staré české bulce, respektive housce.

„A to je fuson?“ podivujeme se společně, stále ještě v dobrém rozmaru, byť myšlenka odejít a nic si nekoupit už se vloudila.

„A to jako nevíte?“ procedila prodavačka v centru Prahy na půl huby a jala se fuson balit do připraveného  reklamního sáčku.

„A vy slečno, víte, co je to komparativní analýza?“ vrátila s nasládlou ironií kolegyně úder a razantně odmítla nabízené zboží.  Děvče přeladilo s otráveného na tupý výraz, neb situace se jí vymkla z rukou a evidentně nevěděla,co bude dál.

„Tak si ten fuson snězte sama, ano!“ doporučily jsme jí jedovatě a opustily panérii, která si hraje na velký svět a personál má chování horší než kdejaká Máňa z horní dolní ( omlouvám se všem hodným MáňámJ,které by toto nikdy neudělaly). A vedle jsme si daly docela obyčejnou českou housku a kávu. S příjemnou obsluhou chutnala mnohem světověji než lahůdky v panérii v Jindřišké.

     A fuson jsem si vygůglila,abych měla ilustrační obrázekJ

Paralyzovaná

Člověk ani nemusí být z VV, aby občas něco odposlechl. Některé dialogy, ač nejsou určeny pro vaše uši, se prostě přeslechnout nedají.  Jeden takový jsem dnes vyslechla na nemocniční chodbě a jsem z něho paralyzovaná ještě teď.L Opět máme tatínka v nemocnici,L zjevně se opakuje zápal plic z počátku roku, tudíž dnešní odpoledne bylo zasvěceno návštěvě v budově, která má navracet lidem zdraví, optimismus a empaticky pomáhat přenést se přes těžké životní situace. O tom, že tatínkův stav se od převozu tak rapidně zhoršil, že jsem se při pohledu na něj vyděsila,L budu asi psát později. Stejně jako o přístupu personálu, protože to bych honila víc zajíců najednou. Já chci ilustrovat míru empatie některých lékařů. Šla jsem si koupit do automatu na chodbu kávu. Jelikož podobnou myšlenku mělo víc lidí, postávala jsem v malé frontičce a sledovala kolemjdoucí lidi. Zaujal mě pár, který se celkem sympaticky dohadoval, zda neměli přeci jenom té své mamince místo pomerančů přinést jablka, která se nemusí loupat. Viditelně šli tedy na návštěvu. Fronta na kávu se mezitím hnula a já se dostala se svými drobnými až k automatu. Chvíli jsem hledala, co se vůbec nechá pít a poté jsem s imitací kapucína odcházela zpátky. A na chodbě už bylo poměrně rušno. Manželský pár, o kterém jsem mluvila, právě zjistil, že maminka v noci zemřela. A jim to dosud nikdo nedal vědět.L Tak, zatímco žena usedavě plakala, muž se snažil zjistit, proč se tak stalo (pochopila jsem, že maminka patrně na umření vůbec nevypadala) a hlavně, proč jim nikdo nedal vědět? A tady přichází ten můj paralyzér.L Doktor netečně krčí rameny, a pak stylem, za který bych ve škole pubescenty snad i profackovala, prohodí něco ve smyslu, že se prostě staloL a že to bylo večer a už se jim nechtělo nikam volat. Zůstala jsem přikována k zemi a na chvíli se vědomě jala sledovat cizí rozhovor. A pokračovalo to v podobném duchu, jako: co dělají, že je neděle a další podobné kecy, že jsem zapochybovala, jestli je ten doktor normální. Mezi tím se vzpamatovala ona žena a začala vyžadovat jména zodpovědných lidí, kteří u maminky měli být a jim měli dát vědět. To se panu doktorovi sdělovat nechtělo a omezil se jen na neustálé krčení ramen, a že neví. Dál už jsem poslouchat nechtěla, vrátila jsem se do pokoje k našemu marodovi, ale hlasitý dialog z chodby věstil pokračování na pěkně dlouho. Když jsem ale následně viděla sestru v akci, jak hodila po tatínkovi lék, aniž by si všimla, že díky teplotě a špatnému dýchání ho rozhodně nemůže ani vložit do úst, natož pak sám zapít, došlo mi, že tady to s pomocí bližnímu mají postavené hodně jinakL Nu, ale jak jsem říkala, úroveň zdravotní péče a míra empatie až jindy. Dneska jsem prostě paralyzovaná. To jsem tedy ještě nezažila. A to jsem si myslela, že už mě nic nemůže překvapitL