Zabiják

  Ač se v neděli často pokouším tady psát o knížkách, dnes nebude řeč o Zolovi a jeho slavném románu Zabiják. Blog bude docela prozaicky o mém malém rozmazleném trpasličím jezevčíkovi Zachariášovi. Zachariáš je mazlíček, který si je svého privilegovaného postavení velmi dobře vědom. Z jara už mu bude osm let, ale dovádět někdy umí jako rozpustilé štěně. Když jsem si ho kdysi kupovala, šlo o rozhodnutí zcela nepřipravené a nepodložené ani minimální znalostí o jezevčících. Pořizovala jsem si pokojového psa, který bude polehávat na gauči, zatímco já si budu číst. Případně mě bude doprovázet do práce jako roztomilá pokojová dekorace. Znalci psů již dávno vědí, že nic takového jezevčík nenabízí. A Zachariáš navíc patří k těm, kvůli kterým má jezevčík pověst tvrdohlavého a arogantního psa. Už od malinka šel neohroženě do soubojů s mnohem většími psy, z mých rozkazů (občas přerůstajících do hysterické fistule) si nikdy nic nedělal. Po průšvihu vykulil svá hnědá očka a většinou bylo vše odpuštěno. Někdy mívám pocit, že jak stárne, tak se zklidňuje, což mi dnes samozřejmě radikálně vyvrátil. Vyrazili jsme na víkend na venkov. Odpočinout si od letenského hluku a stresu prosakujícího stropu. Zatímco v Praze Zachariáš teď moc procházkám neholduje, agresivní sůl zjevně nedělá jeho indulonou udržovaným tlapičkám dobře, tak na venkově řádil ve sněhu jak drak. Dnešní mrazivé ráno nás tedy vytáhlo na procházku. Jak jsem již avizovala, drobet ho rozmazluji, tak jsem mu chtěla dopřát volný pohyb bez vodítka. Radoval se a bláznil jako štěně. Už jsme se blížili k závěru ranního chladivého pochodu, když Zachariáš zmerčil jakýsi pohyb. Lovecké pudy se probudily a pes zaútočil. Než jsem stačila rozhýbat své pozadí, už stál vítězoslavně nad svou kořistí. Zajíc, vyjekla jsem. A byl mrtvý. Lítostivě jsem hleděla na zabité zvířátko, zatímco Zachariáš zjevně očekával pochvalu. Když odezněl první šok, došlo mi, že nehledím na zajíce, ale na králíka. Sousedova. V tom rozrušení byly moje rozeznávací schopnosti minimalizovány. Králík. Co teď? Téměř krokem se blížím k vedlejší zahradě, kde už probíhá pravidelný ranní úklid. Je neděle, mírumilovný den. Soused by měl být vstřícně naladěn, ale pro jistotu nejistě zvoním u pootevřené branky. Momentálně jsem zralá tak na zhroucení a ne na lamentování nad zmařeným zvířecím životem a mojí neschopností. Nezbývá mi samozřejmě nic jiného, než potupně přiznat vlastní vinu, zaplatit mrtvého králíka a s neustále opakující se omluvou se přesunout do vlastní chaloupky, kde jsem se pokoušela Zachariášovi vysvětlit, že tahle tedy ne. Marně. Králíka mi bylo hodně líto, nemám ráda mrtvá zvířata, ale soused ho snad dokáže využít pro nedělní oběd. Pro ten účel je také chová, jen asi nepočítal, že jeho uprchlíka přineseme zpátky nohama napřed. Nakonec jsem byla ráda, že to nebyl zajíc, neb to by mi mohla myslivecká obec napařit pokutu mnohem větší, ba co hůř, klidně by mi zabijáka Zachariáše zastřelili. Naštěstí v Praze žádní volně pobíhající králíci nejsou a hlavně, ani Zachariáš tam neběhá na volno. Asi mu to bude muset být upřeno i na vsi. Zbytek neděle žádná další dramata nepřinesl. Spořádaně jsme se vrátili do letenského útulku a večer zbývá čas i na knížku. Jen volím oddychové téma, Zabijáka bych dnes neskousla. Ale zase jsem pochopila, že i zabijáka můžeme mít rádi:-)

Přiklepnuto

Svět knihy se tímto týdnem stává realitou na horizontu napjatého očekávání. Pan nakladatel potvrdil, že akce je přiklepnuta a tudíž 14. května v pátek mezi pátou a šestou porostu spolu s knihou. Na Výstavišti  během Světu knihy. Akce je určena nejen pro mladé publikum, i když to bylo mělo být majoritní. Otázkou dne je, aby přišel vůbec někdo. Dneškem tedy začíná moje reklamní  kampaň:-) A obracím se na Vás s prosbou. Napadá Vás nějaký host, který by byl pro děti takovým lákadlem, že by přišly? A při té příležitosti by se dozvěděly také něco o knížkách:-) Takový podprahový efekt. Nebo jak by měla taková akce vypadat, abyste sbalili děti a vyrazili na akci Rosteme s knihou? Možná je to troufalé takhle z Vás tahat rozumy, ale myslím si, že kdo bude chtít, tak se podělí, kde ne, tak to snad jako nátlak vnímat nebude.:-)Ale sobota je den jako stvořený k přemítání a já se ráda od Vás nechám inspirovat. Zvlášť, když vím, kdo mi sem chodí (tedy myslím, že vím:-) a Vaše postřehy a nápady jsou pro mě hodně cenné a poučné.

Takže předem děkuji a přeji hezkou sobotu. Zdá se, že nás večer opět sevřou tuhé mrazy, tak dobrá kniha jistě přijde k duhu.

Noc na Karlštejně

  Jako holka jsem milovala Pavlu Břínkovou. S holkama z gymplu jsme nevynechaly jedno její představení v Karlínském divadle. Dodnes na ty studentské výpravy za kulturou rády vzpomínáme. Pak nám Pavla zmizela ze scény i z očí a až minulý pátek jsem celkem překvapeně sledovala ve Třinácté komnatě její dramatický osobní život. No, a jelikož život se točí v kruzích, dnes jsem se zase po letech ocitla v Karlínském divadle. Paní Břínková sice nehrála, ale Noc na Karlštejně mě i tak vrhla zpátky do dob bezstarostného mládí, kdy jsme karlínské hlediště okupovali dost pravidelně. Je zvláštní náhoda, že Noc na Karlštejně byla i dnes v televizi. Celý týden jsem tudíž byla reklamou upozorňována, že v pátek je Noc na Karlštejně. Proto jsem na divadlo zapomenout nemohla, ani kdybych chtěla. Samozřejmě jsem nechtěla, na Karlín jsem byla zvědavá. Šla jsem tam poprvé od povodní a nutno konstatovat, že nic nového pod sluncem. Šatna pořád neprakticky řešená, několik nových, takřka vesmírných, dekorací a to je vše. Interiér divadla je v podstatě stejný jako býval, nicméně žádné de ja vue se nekonalo. Mám ráda ten film, některé scény jsem schopna i citovat. Úchvatný Matuška jako král cyperský mě spolehlivě rozechvěje i dneska, a scény s hofmistryní Ofkou zase rozesmějí při sebevětším splínu. Byla jsem tedy právem zvědavá, jak se s tím popasuje divadelní scéna. To jsem ovšem netušila, co mě čeká. Šlo ale spíš o publikum, než o hru. Už před samým začátkem jsem trochu trpěla. Jakýsi, zjevně pracovní kolektiv odkudsi, se radoval, že se zase vidí. Halekali tudíž na sebe přes celé hlediště. Pak vytáhli buráky a jali se komentovat právě proběhlý týden. Samozřejmě náležitě hlasitě. Naštěstí hudba spustila včas. Výkony se od počátku zdály jako laciná napodobenina těch filmových (no laciné, lístek za čtyři sta není zrovna lidová cena, ale výkon takový prostě byl). Chytlavé melodie představení v podstatě zachovalo, jenomže jakmile se na jevišti objevil Petr Štěpánek coby král Karel IV., ozvalo se frenetické:„Hele, Máňo, vidíš? To je Valšík!“ Totéž bylo samozřejmě nutné sdělit i ostatním. Podobné rozumy se objevily i v souvislosti s Kateřinou Brožovou či panem Brzobohatým. Jen Mojmír Maděrič je mátl, nemohli ho dešifrovat a museli tudíž listovat programem. Matuškovy písně tady pěl Bohuš Matuš, který ovšem netušil, co způsobil. Korpulentní rodinka nade mnou se jásavě domnívala, že poznali Matušku: "Ale mámo, to přeci musí být záznam?" „No, nevím, táto, ale zní to úplně stejně jako Matuška!“
  No uznejte, to se nedalo vydržet. Prchli jsme o přestávce a do Karlína už nikdy více. Doma se dal muzikál v klidu dokoukat a moje představy o kulturní úrovni našeho národa zase dostaly radikálně na frak.

Spěchám

Vždycky když někde slyším nebo čtu, jak málo máme času a že se nic nedá stihnout, vzpomenu si na dědu s babičkou. I oni měli den ze dvaceti čtyř hodin. Zatímco dneska je všechno mechanizované potažmo automatizované, za jejich dob se všechno dělalo hezky růčo. Pamatuji si, jak mi vyprávěla o praní na valše, když jsem si zoufala, že naše tatramatka vyžaduje při práci moji spoluúčast.
Nebyli jsme zrovna socialistickou technikou přetékající domácnost, ale přesto jsem měla pocit, že vyprat v neckách a na valše je prostě nemožné. Kdykoli pak babička vyprávěla své další zážitky z rakousko – uherského a prvorepublikového dětství, byla jsem přesvědčena, že si vymýšlí, aby na mě výchovně působila.
Nechtěla mě nikterak deptat, to dnes už vím. Snažila se prostě vysvětlit, že čas se má prostě využít. To vědomí mi dělá trochu starosti. Taky totiž často mívám pocit, že nestíhám, přitom mám tolik prostředků usnadňujících práci.
Například pere za mě pračka, topení je plynové a pěšky jsem do práce nešla snad ani jednou. Přitom mám pořád pocit, že je den kratší a kratší a práce víc a víc.
Také vaření moc nedám. Zatímco ještě moje maminka dokázala prostát půldne u plotny, já sázím víc na polotovary, mrazák a mikrovlnku. Když o tom začnu hlouběji uvažovat, musím se ptát, proč je pořád čas náš úhlavní nepřítel? Jak to, že dřív to stíhali bez techniky a ještě k tomu všemu byli v pohodě? To jsou otázky, na které marně hledám odpověď.
Jenomže čas je jak známo nemilosrdný a tak mu uniknout nelze. A to nemluvím o jeho dokonalém využití. Co bych za to dala umět vytvořit dokonalý časový plán (což o to, to bych snad ještě uměla,
le dodržet ho!). Kdyby zmizely ty prostoje, kdy po návratu z práce tupě zírám a prosím minimálně o hodinu absolutního ticha.
Napadlo mě onehdy, jestli by člověk neměl na čas víc zapomínat. Vyzkoušela jsem si to.
Pro jistotu o víkendu.
Pobyt na venkově se zdál být v pohodě. Nebyly povinnosti a hodinky zůstaly hluboko v kabelce. Jenže s nedělním večerem bylo všechno zpátky. S větším stresem, že je třeba dohnat zameškané.
A nezbavila jsem se toho otravného pocitu do teď. Jelikož je dnes můj klasický poslední pracovní den, zítra jdu na školení, rozhodla jsem se experiment zopakovat. Kdysi také určitě nebyli všude přesně na čas. Jestli například naše vlaky nejezdí na čas vůbec nikdy, mohu já si občas dovolit malé zpoždění. Třeba proto, že půjdu kus cesty pěšky. Vyčistím si hlavu a zapomenu sledovat zběsile utíkající hodinovou ručičku.
Ještě jsem ale ani nevystrčila nos z domu a už se hrnou pochybnosti. Co když to nestihnu vůbec? A dá se vůbec po těch namrzlých chodnících chodit?
Možná by stačilo jen ráno vstát o něco dřív.
Jenomže je tu jedno nebezpečí. Jakmile jednou začnete vstávat o něco dřív, abyste všechno stihli, už se nevyspíte nikdy. Vždycky se objeví něco, co je ještě potřeba udělat, dohonit, stihnout.
Z toho plyne, že ani ranní ptáče není bez rizika a že stihnout vše nemusí ani noční sova. Tedy pokud se nechá ovládat časem. Tak nevím. Asi si zapěju spolu s Hanou Zagorovou Spěchám, a vše zůstane při starém.

Delete

„Protože jsem rozhodla,“ zdůrazňuje nadřízená, když jí dojdou argumenty, cítí se nejistá nebo zcela prostě nemá pravdu.
Není rozhodně jediná, kdo spoléhá na sílu z pozice moci. Někteří rezignovaně krčí rameny, jiní říkají, že každého určité postavení změní.
Jednou jsem se rozhodla jí oponovat. Když mi sáhodlouze vypočítávala všechny moje reálné i smyšlené nedostatky, napadlo mě pomoci si absurdní silou.
„Protože to tak je,“ pokusila jsem se použít její vlastní zbraně.
Zřejmě to na ni udělalo dojem. Poznala jsem to na výplatní pásce. Dopídit se zdroje radikálního snížení mých nenárokových mzdových složek, vzhledem k omezené ochotě k diskusi, které jsem byla svědkem, nebylo vůbec snadné.
Mně osobně však argumentace silou, provázená tvrdošíjným mlčením a přikládající fatální význam otrávenému protáčení očí, k srdci nepřirostla.
Nechce se mi totiž věřit, že o problému se nemá diskutovat. Že se nemá dát prostor druhé straně či po vzoru starých latiníků pátrat, komu to prospěje?
Dám spíš na smysluplný dialog. Mám s nimi jenom jeden problém. Na můj vkus se příliš mnoho podobá dvěma monologům, asi proto, že naslouchat je velké umění. A tak se stává, že něco sděluji a můj protějšek vypráví o něčem úplně jiném. Klasické já o voze ty o koze. Přitom často může jít o podstatné věci.
Vezměte si třeba osobní problémy. Dlouho váháte, a když nakonec dospějete k odhodlání se svěřit, váš protějšek si zcela nezaujatě řeší třeba poslední nákup. Určitě to bude někde levnější.
Mně se podobné věci stávají jak na běžícím pásu. Prostě asi proto, že poslouchám. Nebo se o to alespoň snažím. Potom na moje problémy už ani nedojde. Popravdě řečeno, někdy mi to moc nevadí, protože nikdy není jisté, co z řečeného půjde bez vašeho vědomí zase někam dál. Někdy ale ano.
Samozřejmě vím, že je to trochu nefér. Jestliže někdo nechce poslouchat, tak ho k pozornosti nepřinutíme. Ale k zamyšlení by to vést mohlo.
Představuji si to tak, že by se určité rozhovory legálně nahrávaly, aby se pak mohl udělat rozbor smyslu vyřčeného. Pravda, ke zvýšení sebevědomí by to jistě nevedlo, spíš naopak. Z tohoto hlediska by bylo lepší, kdyby existovalo jakési univerzální delete. Vyřčené bláboly definitivně zmizí a vydolovat je z harddisku dokážou jen těžce zaplacení odborníci. Ale kdo by si platil za záznam vlastní blbosti, že?
Někteří z deletovaných by si ale mohli stěžovat. Dneska, kdy si po americkém vzoru lze stěžovat na kde co, bych se ani nedivila. A najmout si na to právníka z Plzně, aby to bylo rychlé.
Možností ovšem vyvstává víc. Když totiž začnu přemýšlet o rozhovorech se svými nadřízenými, musím si přiznat, že ztrácím jistotu, jestli by takový delete měl význam. Pak by totiž nastalo výhrůžné ticho, protože často nic jiného než výhrůžné blbosti neslyším.
Přesto musím přiznat, že bych to velmi často uvítala. Jenže to bych pak deletla celou školu a ještě řadu dalších přidružených souborů.

Na Hromnice o hodinu více

Zdá se, že nejkratší měsíc v roce je nejbohatší na ustálené pranostiky. Tuhle mám ale hodně ráda. Avizuje prodloužený den a je taková naděje plná. Pečliví pozorovatelé jistě zaznamenali, že denního světla už vskutku přibývá a nebýt té neustálé inverze, mohlo by být i veseleji. Dnes je to tedy potvrzeno i dlouholetou zkušeností, je o hodinu více. Dokonce by to mělo znamenat, že se blíží jaro. Již staří Římané slavili tento svátek jako přípravu na jarní práce. Moji oblíbení Keltové to pak dovedli ještě dál. Svátek spojili se slavností ochranných ohňů. Před vchody rozdělávali malé ohníčky, které je měly chránit před blesky a krupobitím. Sice si nějak nedovedu představit, jak na Letné rozdělávám ochranný oheň,(i když by se často hodil), ale zvyk to byl hezký a převtělil se do našich svíček. Vznikla tradice (dávno tomu), kdy se na Hromnice světí svíčky, tzv. hromničky, které se pak během bouří dávaly do oken, aby zajistily ochranu obydlí. Pamatuji si na to z dětství, kdy nás babička nutila během bouřky zůstávat oblečené. Museli jsme být připraveni na eventualitu, že do domu udeří blesk a bude nutno prchat. Hromosvod jsme tehdy ještě nevlastnili a navíc, děda by ho jako novotu určitě nepřipustil. A do oken se dávala hromnička. Moc jsem tomu nerozuměla, ale pamatuji si to. Dnes, jelikož pálím svíčky takřka denně, jim ochranný význam nepřisuzuji, ale mám ty malé ohníčky ráda. Zjevně pozůstatek keltské minulosti. A Hromnice jako pranostika je jedna z mých nejmilejších, protože delší světlý den je rázem radostnější. Na Slovensku navíc dneska slaví svátek Eriky, čímž svojí výborné kamarádce na Slovensko do Šintavy posílám gratulaci a doufám, že i na Slovensku je o hodinu více:-)??
 A na závěr oblíbená školní hádanka: Tak který měsíc má dvacet osm dní?

Únor bílý pole sílí

   Podle této pranostiky by měl být letos velmi úrodný rok, neb pole si pod sněhovou peřinou vskutku odpočinou. Já bych sice radši už recitovala: máj, poženeme husy v háj, ale to je zatím píseň budoucnosti. Staré přísloví tvrdí, že únor má být pod sněhem. Zatím tedy je, ovšem dneska není nic jisté, takže kdo ví, jak to s tou nanicovatou zimou dopadne. Pomalu, ač neochotně, si zvykáme na tak prudké proměny teplot, povětrnostních podmínek a mrazivých dnů s oblevou, že z toho máme zamotanou hlavu. A co teprve zvířata a rostliny. Náhlé změny počasí, které snad mají avizovat trvalejší změny klimatu, i když o globálním oteplování se nám letos opravdu, ale opravdu může jen zdát, nutí vyrůstat popletené rostliny uprostřed zimy, aby je vzápětí zavalila sněhová lavina. Z toho aby byl pes moudrý. Mně dokonce stále kvetou darované orchideje a to i přes onen základní fakt, že to s květinami vůbec neumím. Asi se připravily na drsné přežití a snaží se, holky. Uvidíme, zda přečkají i bílý únor. 

    Volnou asociací mě napadá, že jsem měla na gymplu spolužáka jménem Bílý. Chemikář ho vždy rádoby vtipně vyvolával hláškou, únor bílý pole sílí a Bílý jde k tabuli. Zůstalo mi to tak zafixováno v hlavě, že vždycky v únoru mi tahle pranostika naskočí. Kdybych si tak ze školy pamatovala podstatné věci, mohla bych být dneska za chytráka. Jenže chemické vzorečky se vypařily do ztracena, zatímco hlouposti zůstaly pěkně zafixovány. Nu, to je život. Jsem ale zvědavá, jaký ten únor bude. Začíná mi takovým malým rodokmenovým výročím. Před 74 lety měla moje babička svatbu. Tehdy se tedy říkalo veselku. A prožili s dědou v dobré i zlém skoro šedesát let. Úctyhodné:-)