Symbol

 

Volně si pohrávám se svými volebními pocity. Podotýkám, že volby ctím, volit chodím a větu, že volby jsou svátkem demokracie, nepovažuji za žádnou frázi ani za vyprázdněnou

 floskuli. Vždycky volím. 

Ale zdá se mi nyní, jako bychom si žili nové Pražské jaro. Reformní komunismus. 

Vybíráme ze dvou komunistů, národ je nadšený z toho hodnějšího a hezčího. Aby ne, navíc po těch televizních besedách, ale stejně, ještě, aby někde vyšla fotografie, jak oblíbený kandidát skáče do bazénu. 

I když, on má místo toho tu flanelovou košili.

Můžeme cestovat, mluvit, věřit, chodit do kostela, psát, číst.... 

Reformy tedy běží.

Žije se vlastně celkem dobře. Pravda, jen některým, ale řekla bych, že je to většina...?

Otázka je, jak moc můžeme svobodně myslet?!

 O tom tyto volby také jsou. Kolik lidí potlačilo svůj názor a šlo volit podle diktátu médií?

   Pravda, že prezident nemá pro běžný život obyčejného člověka zásadní význam. Je to

 symbol. Symbol, který teď deset let vůbec nefungoval, minimálně já jsem to tak vnímala.

   Baroko pro oko nyní bude výrazně lepší, z mého úhlu pohledu. Tedy, pokud vyhraje

 generál (žádné asociace kupříkladu o Chile, prosím:)).

   Bude to kultivovaný muž, který se, podle marketingu, napravil, což je ve své podstatě také symbol. 

A hodně silný, tedy.

   Nicméně, raději bych viděla symboliku vyrovnání se s minulostí, že jsme dál. Že

 nechceme relativizovat šílenost minulosti, která fakt nebyla jen o tom, že byly fronty na

 banány a mandarinky a nebyl toaletní papír. 

V tom duchu zase dneska nemáme léky a plno dalších věcí. 

O tom to není. 

Hledám tu symboliku jinde. 

A v tomto duchu mě tyto volby dost rozladily. Tolik let po revoluci bych nečekala, že budou padat podobní kostlivci ze skříně. Že nám, jako národu, symbolika minulosti přijde zbytečná a pořád se k ní vracíme v jakési reformované podobě… 

Jsem toho názoru, že komunistické myšlení reformovat nejde. Že bychom měli jít jinou cestou, hledat jiné jistoty.

Ale zjevně jsou ty kořeny hodně pevné.

V nastávající volbě, která je velké dilema hlavně v tom, zda jít či nejít, nakonec samozřejmě půjdu, protože vždycky chodím, a v duchu Pražského jaro dám hlas tomu hodnějšímu a hezčímu.  

A přesvědčivějšímu, protože sledovat ty besedy, což jsem asi dvakrát učinila, svědčí o jeho klidu a vyrovnanosti.

Ale úplně tak to necítím. A po pravdě, ani moc nechápu to frenetické a nekritické nadšení, které někde panuje

Ale asi je to opravdu tak, že kdo nezná nebo relativizuje vlastní historii, musí si ji prožít znovu, na vlastní kůži. 

Tak si to tu žijeme...

I to je vlastně jakýsi symbol, v našem kolektivním vnímání zjevně ten nejsilnější…