Badatelský dějepis

 

    Školní dějepis je poměrně často na pranýři. Vytýká se mu kde co. Že je to o datech,

o memorování, že se neučí moderní dějiny a spousta dalších floskulí. Jistě, někde to může být i trochu pravda, ale mnohde jde o automaticky opakované fake news, které se zabydlely ve veřejném prostoru 

a dost těžko se nezasvěceným vyvracejí.

   Moderní dějiny si už vydobyly trochu klidu, přeci jenom snad proniká na veřejnost, že hodně učitelů se jim věnuje a že opravdu nedrží své studenty permanentně v pravěku či v husitství.

 Ale objevují se další výkřiky, na kterých si permanentní kritici školních dějin chtějí udělat jméno.

Neučí se romský holocaust, tvrdí kupříkladu.

Učí, jen ne v tak velké míře.

Neučí se regionální historie, zní odjinud.

Ale učí, jen záleží na kantorovi.

Děti se musí učit data významných událostí nazpaměť.

Nemusí, ale všichni to tak vehementně tvrdí, že tomu věří i děti samotné.  

A tak by se dalo pokračovat. Vždycky někdo objeví cosi, co jeho samotného nadmíru zajímá nebo se stává mainstreamem v mediálních diskusích a hned se vyrukuje s atakem, že se to ve školách neučí. No, něco se opravdu neučí. V dějepise určitě ne. Vždycky najdete něco, co se nevyučuje, není na to prostor, lidé, kapacity…

 Už léta proto prosazuji teorii, že cílem školního dějepisu by mělo být jediné, aby se dějiny dětem neznechutily. Aby školu opouštěly s pocitem, že historie je zajímavá a má smysl. Aby si životem nenesly ten vnucený pocit, že děják mě nebaví, protože to jsou jen data…

Až pak přijde ta životní fáze, kdy historie začne být zajímavá, aby měly na co navazovat.

   Proto jsem víc nakloněna myšlence hledat v dějepise příběhy. Je to trochu proti současnému modernímu trendu, kterým je badatelský dějepis. Ten zní velmi hezky, má skvělé PR:

„děti si na všechno přijdou samostatně, učí se kritickému myšlení, umí porovnávat, vytvářejí si vlastní názor.“

S tím naprosto souhlasím, nicméně přidávám své ale… Aby mohly děti bádat, musí mít nějaký vědomostní základ.

 Aby se dalo intenzivně bádat, je třeba hodně času a ten školní dějepis opravdu nemá.  Zejména v době, kdy humanitní předměty jsou upozaďovány, protože trendem je víc času pro informatiku. Takže není ani moc času bádat.

Sama badatelské způsoby zařazuji hlavně do seminářů, pro starší studenty, kteří jednak mají vědomostní základ a také, to je hlavní, hlubší zájem o historii.

Průkopnicí badatelské metody tvrdí, že se snaží, aby děti pochopily příčiny vzniku historických milníků, porovnávaly podklady z různých zdrojů, ověřovaly si je a hlavně o nich diskutovaly.

Tak, v dějepise diskutujeme odjakživa, ale odjakživa také narážíme na výše zmíněné mantinely, jako je čas, zdroje, chybějící vědomostní základ a v neposlední řadě také zájem. Jsou prostě studenti, které ta historie nezaujme, ani kdyby se učitel na hlavu postavil. A ti budou mít  z badatelské výuky stejný odpor k dějepisu jako ti, co se kdysi museli učit zpaměti data významných událostí.

  U  mladších dětí proto moc nebádáme, spíš vyprávíme, hledáme příběhy, čteme knihy

a budujeme faktografický  a vědomostní základ. Bádají ti starší, ti co chtějí. Protože postavit školní dějepis na právě populární badatelské metodě je podle mě stejná chyba jako postavit ho na memorování.

Prostě, jako vždy, vítězem je zlatá střední cesta. Ta, kterou jednou dojdeme k vlastnímu pocitu, že ty dějiny mají nejen smysl, ale mohu nás i nějak poučit a pomoci nám třeba v těžké současnosti…