Titulek možná kapku zavádějící, ale jinak lze těžko probudit zájem o člověka, co je již 600 let na pravdě boží. Myslím tím Jana Želivského, po kterém máme v Praze pojmenovanou stanici metra. A chtěli bychom mít současnou dopravu spojovanou s terorismem, byť středověkým? Asi nikoli, byť v případě radikálního kazatele a kněze Jana Želivského je nutno našlapovat opatrně. Byl to svéráz a označit ho za kladného hrdinu asi chce velkou dávku eufemismu. Nicméně, patří do slavné kapitoly našich národních dějin, do husitství, takže se mu prizmatem té doby mnohé odpouští. A mnohé konotace zase už přes propast času buď neznáme, nebo vyšuměly, takže kdo to vlastně byl, Jan Želivský, výročí, jehož úmrtí si letos připomínáme? Zemřel za branami Staroměstské radnice, 9. 3. 1422, tedy před 600 lety. Proč zrovna tam? No, víceméně se ho potřebovali zbavit. Rychle a nenápadně.
Tento zběhlý
premonstrátský mnich, dle dobové satiry mnišek,
který přišel do Prahy asi kolem roku 1415, rozhodně nebyl jednoduchá a vlídná
osobnost. Chvíli kázal v kostele
svatého Štěpána na Rybníčku, odkud přešel do Panny Marie Sněžné na Novém Městě
pražském. Byl to zcela jistě performer, radikál, jeho kázání měla šťávu, drive,
byla plná energie, a proto i plno diváků a nadšených obdivovatelů. Uměl prostě
mluvit. Tím, že mluvil česky, proslul mezi těmi nejobyčejnějšími a brzy se stal
jejich obdivovaným guru.
Vedl rozdivočelý dav během defenestrace, což
pro jeho povahu nebylo nic těžkého. Uprostřed dění byl ve svém živlu. A když
jakýsi šutr rozbil jeho monstranci,kterou vyzývavě nesl v čele
demonstrace, nikterak nebránil rozzuřeným lidem útočit na radnici. Konšele bez
slitování vyházeli z okna. Nelze logicky tvrdit, že na hroty nastavených
kopí, to bychom vyvraceli fyzikální zákony a potvrzovali dávné mýty. Konšelé na
kopí nikdo nenapíchl, ale prachobyčejně je ubili ležící na chodníku. A tím
začalo rabování a běsnění v pražských ulicích. Dnes tomu vzletně říkáme
počátek husitské revoluce.
A Želivský uměl využít situace. Stal se mocným,
a jak chutná moc víme i dnes. Želivský rád z pozice síly likvidoval své
oponenty. Stál za ním přeci lid, byl zvolen hlasem lidu.
A vox populi, vox dei,
tím se ohánějí někteří dosud. A Želivský, jak mnozí opojení mocí, to nakonec
nezvládl. Chrlil jedno radikální nařízení za druhým. Zakázal hry, hazard,
ozdoby, parádu, zatrhnul nevěstince, krčmy, řídil se protekcí atd. A s čím
kdo zachází, s tím také schází. Najednou bylo Želivského moc. A všeho moc
škodí. Proto byl Želivský vyzván k obhajobě svých aktivit na radnici.
Dostavil se, sebevědomý a jistý si sám sebou.
Překvapivě zde byl zajat a odsouzen. A vzápětí i popraven, sťat. Krev
prý vytekla pod vraty na ulici. To mělo údajně vyprovokovat jeho příznivce, ti
vtrhli na radnici a poté, celí zdrcení, nosili Želivského hlavu po městě, aby
všichni viděli, jaké neštěstí se stalo. Ale to jsou spíš už jen báchorky,
protože smrtí Želivského radikální fáze husitství v Praze končí, a žádná
pomsta za jeho smrt se nekoná.
Je to již šest set let.
Želivského jméno je stále živé. Nelze asi souznít s terminologií o
terorismu. Ale o tom, že to byl docela proradný politik, s tím se
ztotožnit lze. Otázka ohledně metra, zda chceme mít pojmenované stanice po
podobně proradných politických, ale zůstává nezodpovězena. Stejně, zda to byl
padouch nebo hrdina?
I když za mě asi tedy víc ten padouchJ
.
.
Žádné komentáře:
Okomentovat