Paní doktorka

 V těchto dnech na mě vyskočila informace, že je to právě 120 let, co dostudovala první česká lékařka, paní Anna Honzáková. 

V roce 1902 tedy jako první žena mohla převzít diplom z KU. Je to dlouhých sto dvacet let, na druhou stranu, historicky to není zas tak dávno. 

Byla první. Pracovala mezi muži.

 Dnes to na první pohled vypadá skoro naopak, jako že je v nemocnicích víc doktorek..?  

To by Anna Honzáková asi koukala. Když její příběh vyprávím studentům, vůbec tomu nerozumí: 

...Jak nemohla studovat? A proč jí nepustili do posluchárny? K čemu ji pak byly přednášky, když nesměla dělat zkoušky? 

   Ptají se samozřejmě optikou své doby. 

No, tehdejší mentalita se těžko vysvětluje. Ostatně, ani dnes není ohledně vzdělávání vše zalité sluncem, ale paní doktorka Honzáková si pro splnění svého snu užila své. 

Chtěla od mala pracovat v medicíně stejně jako její otec. Měla tu smůlu, že byla dívka. 

Leč dívka houževnatá, takže se nevzdávala. Navíc, otec ji podporoval a vznikla tak idea, že odejde studovat do Švýcarska ( ostatně, jako dvě její lékařské předchůdkyně). Když ale tatínek nečekaně zemřel, musela si Anna poradit bez jeho podpory. 

Vychodila gymnázium Minerva a pak bojovala o přijetí na univerzitu. Šla na to přes německou část, kde bylo studium dívek přeci jen víc tolerováno. 

I tam ale musela být vždycky lepší než její mužští spolužáci, jinak by jí od zkoušky vyhodili. Některé její zkoušení bylo dokonce i za přítomnosti veřejnosti, jako atrakce. Vždycky uspěla. 

Povedlo se jí přejít na českou fakultu, spolužáci ale skutečně nebývali moc milí. Hláška, že žena má lehčí mozek jí provázela takřka při každé návštěvě posluchárny. Stejně jako ponižující dupání a pískání, které si mnozí tehdejší budoucí doktoři prostě nemohli odpustit. Jako na fotbale.

Ani po promoci neměla na růžích ustláno. Tři roky bezplatné praxe. Neustálý boj s nedůvěrou mužských kolegů.

Nakonec se rozhodla pro soukromou praxi. A to konečně fungovalo. Měla širokou klientelu, udělala si dobré jméno, věnovala se osvětě, byla opravdu průkopnicí v pravém slova smyslu. Později vypomáhala i jako školní lékařka na Minervě, starala se o chudé matky, bojovala proti interrupcím.

Zemřela v roce 1940 jako pětašedesátiletá. 

Ráda její osud připomínám, byla to fakt bojovnice. Občas ji dávám za příklad dětem, jak moc stála o vzdělání, že byla ochotná naslouchat přednáškám i z chodby, protože dovnitř by ji nepustili.

"To bych teda nedala!" hodnotí to dnešní děvčata.

"To by si tak mohl někdo dovolit!" přidávají se ta radikálnější. 

"Vykašlala bych se na to," mají jasno zase další...

   Je to zajímavá studie pokroku a vztahu ke vzdělávání. Někdy jsem tedy dost nejistá, zda  ve vztahu ke vzdělávání je to opravdu pokrok:-), ale co se týká sebevědomí, tam jsou dnešní dívky bezesporu dál.

Ovšem ve vytrvalosti a přesvědčení, tam by asi ( minimálně některé ) musely s Annou dost bojovat:-)

   Ale fakt, že to byla paní doktorka, naše první, to už jí nikdo nevezme:-)