Dějepis nebo historie

Se zájmem sleduji veřejnou besedu o některých problémech našeho školství. Jde většinou o dost nesmiřitelný spor zastánců alternativních metod a vyznavačů klasické výuky, takové, jakou známe z dětství. Zvláštní na tom je, že se mnohdy zapomíná na zlatou střední cestu. Tedy děti alternativně nemusí nic , co si sami nepřejí, nebo klasicky musí všechno, i to, co jim nejde. Málokdy se zohledňuje věk a získávání životních zkušeností, protože když jako kritik školství mám dojem, že se ve škole děti nenaučí nic o vztahu Beneše a Masaryka, protože já sám jsem zrovna dospěl do věku, kdy mě to enormně zajímá, nikterak nezohledňuji logický fakt, že ve čtrnácti je mi to většinou absolutně fuk.

A tak je to i v jiných oborech. Školství převážně reformují ti, co už mají hodně za sebou a vymýšlejí si školu, jaká by  se  jim líbila. Přesněji, líbila by se jim teď, kdyby se svými  životními zkušenostmi  teď právě seděli ve školních lavicích.

Hodně se třeba řeší tzv. Hejného matematika, ať si děti na vše přijdou samy. Nejsem matematik, ale už z principu mě trochu dráždí pojem matematika. Děti v raném věku mají mít (podle mě) tzv. počty, naučí se základy a pak teprve přejdou k matematice, kde je čas na poznání a experimenty. A určitý dril bych tady také úplně nezavrhovala, nevidím nic tak špatného naučit se třeba malou násobilku zpaměti. Minimálně to trénuje mozek a pak to jistě urychluje základní početní operace (tedy ty operace, které nám zůstanou po celý život, protože kdo z nás dnes běžně užívá integrály či derivace). S dějepisem je to nemlich totéž. Školní dějepis je na hony vzdálen dospělé historii. Nejprve musí přijít základ, a mnohdy faktografický, a pak teprve lze věci zpochybňovat, stavět do jiného světla, polemizovat o nich.  V pozdějším věku mohu detailně studovat, co všechno měl dejme tomu Beneš v době Mnichova dělat a nedělat, ve věku školním se musím nějak dozvědět, že vůbec nějaký Beneš byl a co se mu připisuje. Navíc, nemohu všechno pořád hledat na Googlu, něco prostě  v té hlavě musím mít natrvalo, zafixováno. Třeba tu malou násobilku nebo vyjmenovaná slova. Prostě třeba jen proto, že nejdřív jsou počty a pak matematika. Začínáme dějepisem, tedy příběhem, pak přecházíme k historii, tedy rozboru a polemice.  Tedy hledáme onu zlatou střední cestu, kdy se děti s něčím seznámí a pak si vyberou něco, čemu se budou věnovat podrobněji. Mám pocit, že nyní jdeme cestou úplně jinou, buď nějaká státní unifikace (viz přijímačky a maturity) nebo alternací formou pokusů a omylů. A to ani nemluvím o tom, že děti vyrostou do světa, který bude úplně jiný, než na který je připravujeme, ale to už je zase jiná otázka.  Každopádně, pro  základní školství já lobbuji víc pro počty či dějepis než matematiku v jakékoliv podobě či historický rozbor politicko historických událostí.