Pořád jsem to já

                                                                                                                          …

Zase jednou silný příběh. Alespoň na mě tak působil. Lépe řečeno, ten film se mi sice líbil, skvěle zahraný, ale zároveň mě doslova vyděsil. Je hrozné, co Alzheimerova choroba přináší. A pokud si to zpočátku uvědomujete, víte a není cesty zpět…Je to příběh z pohledu ženy, která onemocněla. To je hlavní linie filmu. I zde se samozřejmě tvůrci věnují dopadu na její nejbližší okolí, na rodinu, to je další silný motiv. Ale hlavní děj je soustředěn kolem hlavní hrdinky Alice, vzdělané vysokoškolské profesorce, která v padesáti letech onemocní. A přes veškerou snahu, boj, podporu okolí i lékařskou péči to dopadne tak, jak to dopadnout musí. Uf, pořád na to musím myslet.  A napadá mě, jak často na téma této děsivé nemoci žertujeme stylem: „Ten Němec, co se mnou bydlí, mi schovává věci…“

Klasika, také to občas používám, rádoby vtipně. V situaci, kdy celkem běžně zapomenu. Ale je to takové rouhání. Po tom filmu to vidím dvojnásob. Alzheimerova nemoc je prostě opravdu děsivá choroba.  A povzdech hrdinky, "kéž bych měla radši rakovinu," to hodně vysvětluje. Nechci ale zabíhat do děje a prozrazovat ho. A také nechci mluvit jen o mrazivých pocitech z té choroby. Teď o hercích: Julianne Moore opravdu skvělá (Oscara si zasloužila), ale i ostatní výkony se mi líbily. Alec Baldwin třeba:-) Prostě film, který mě zase jednou docela dostal. A to i přes typická americká melodramata, která tam sem tam vyskakují, přes tu zjevnou idealizaci, jak za hrdinku oddaně všichni stojí, všichni ji pomáhají atd. Hlavní postava to všechno přebíjí, je prostě výborně zahraná, 

a kvůli tomu stojí za to jít do kina.

 A popřemýšlet si o tom, co všechno se může stát...