Někomu všechno někomu nic

Je zajímavé sledovat český mediální prostor, který samovolně zaujal roli arbitra. Jen tam se ví, co je správně a co ne, co je morální a co naopak nikoli. Někomu se tedy neodpustí ani drobné škobrtnutí v řeči, jiný naopak může takřka viditelně škobrtat morálně, ale všechno je odpuštěno, zahlazeno, případně rovnou nezveřejňováno.  

A nejen mediální prostor, ten je jen vhodný ke vzetí na paškál. Ono je to tak v podstatě všude.

„Nemůže to tak být, je to přeci šikovný kluk,“ vysvětlovala mi kolegyně, kdykoli měla pocit, že jejího oblíbence „trestáme.“

Naši snahu o oblibou nezatíženou objektivitu považuje za nepatřičnou, protože sama ví nejlíp, co je dobře a co ne.

Když mi jednou s pohoršením vysvětlovala, co zase ti ostatní neví, poznamenala jsem, že právě nedávno se podobně prezentoval i její oblíbenec. Pohoršena se ohradila, že to je přeci něco jiného.  Několik dní poté se v médiích rozpitvával jakýsi úplatek, kterýžto je již takřka trvalou součástí naší „kultury.“ Leč někdo je za něj v podstatě uvláčen, jiný je z toho venku tvrzením, že tady jde přeci o něco jiného. Trochu jsem mezi oběma nesourodými světy hledala paralelu, což se ale kolegyni vůbec nelíbilo. 

„To mi není příjemné, když to takhle říkáš,“ vyrukovala se svou nejnovější asertivní mantrou. Používá tento únikový manévr v poslední době velmi často.

Pochybuji, že by šlo nějak pregnantně vyjádřit podstatu celé věci. Prostě na někom se nenechá chlup suchý, zatímco druhý může všechno a je za to ještě adorován.

S podobným škatulkováním mám sice určité potíže, ale to je asi tak všechno, co s tím zmohu.  Není v tom nijaká rezignace. Jen prosté konstatování. Ostatně, copak je něco nevyzpytatelnějšího, než veřejné mínění?

Sice občas zjistíte, že vám jednostranné odsudky lezou na nervy nebo naopak, budí ve vás ironický úsměv. Jako když se začnou hledat důvody i tam, kde prostě vůbec žádné nejsou.

Popravdě řečeno, nic víc než humor a nadsázka na podobné soudy neplatí. Ba řekla bych, že jsou jedinou cestou k uchování si zdravého rozumu a schopnosti o věcech přemýšlet. Zvlášť o těch, která jsou vám podávána jako jasná věc. Všeobecně se totiž jaksi samozřejmě předpokládá, že o „jasných faktech“ už se dál nepřemýšlí. A málokdo pochopí, že tato forma manipulace vládne současnému (nejen) virtuálnímu světu.

Ne všichni to tak mají. Ale zatím to vypadá na většinu. Prostě někdo může všechno a někdo zase nic. Tak to prostě je, vlastně už od dětství…