Nejlepší obrana je útok

   Občas mě i v mém věku ještě zaskočí situace, kdy někomu něco vytknu a místo očekávané sebereflexe se dočkám reakce, že za to vlastně můžu já.

 Myslím tím naplnění českého přísloví, které moudře nabádá k obrannému útoku, jenž podle názoru mnohých projevuje potřebnou dávku tolik módní asertivity.

Někdy tak může dojít až ke komické situaci, kdy jste zodpovědní za manželovo zaspání či za špatnou známku vlastního potomka. Prostě jste mu nepřipomněli, že má ráno vstát či se naučit na písemku z matematiky. Nebo když se z nějakého důvodu (většinou kvůli vám) vyprázdní lednička v okamžiku, kdy všechny kolem honí mlsná.

 Někdy mívám dokonce pocit, že jde o klasicky funkční Murphyho zákon, jehož periodicita je mnohem pravidelnější než střídání ročních období, na které se v poslední době zrovna moc spolehnout nelze.  Na obranný útok ovšem naprosto stoprocentně.

Nikdy by nebylo úplně jasné, co tím verbální útočník hodlá vyřešit. Fakt, že chyba se stala na jeho straně, je většinou evidentní, ale protiútok může karatele opravdu zaskočit.  Vede vás to k dalšímu moudru, že je třeba hledat chyby hlavně u sebe.

Popravdě řečeno, jiný význam v podobné aktivitě nevidím.  Jakmile je něco špatně, je nutné začít u sebe, to je ověřená pravda. Ovšem málokdo ji ctí, to je zase jiný ověřený fakt. Ne, že bych v podobné schopnosti nějak zvlášť vynikala, ale v některých okamžicích se opravdu cítím v právu a s protiútokem si nevím rady.

 Časem jsem už dospěla k názoru, že bych se neměla podobnými vesmírnými jevy a anomáliemi nějak hlouběji zabývat, protože řešení stejně neobjevím.

Přitom by mi nějaké vysvětlení jistě přišlo vhod. Jenomže s vysvětlováním je potíž.  Každý se k němu staví jen ze svého úhlu pohledu. I to ranní zaspání se stává předmětem kritiky v okamžiku, kdy o něco skutečně jde. Pomyšlení, že by na budík nebo písemku měl myslet především hlavní aktér sám se většinou dostává  takřka do úhlu přímého, z něhož si každý vidí, co chce.

 Pamatuji si dokonce na obvinění, že výlet, na který jsem všechno poctivě připravila a nachystala, se neuskutečnil mojí vinou. Ne proto, že se dotyčnému nechtělo, jelikož pršelo, ale proto, že já jsem zvolila špatné místo, datum, lokaci, počasí či co všechno mi ještě bylo vytknuto.  Byla jsem z toho poměrně rozladěná, a když před dalším setkáním zase přišla sms, že dotyčný nestíhá, hned jsme začala pátrat, co jsem to zase udělala špatně. Výsledkem bylo vzájemné nepochopení, protože v právu se cítili všichni zúčastnění. Mám dokonce pocit, že protistrana v mnohem větším, protože co je větší argument, než že právě nestíhám?

 Způsobů, jak navodit pocit viny u ostatních je samozřejmě mnohem víc. Například oblíbená role mrtvého brouka. Když se o problému nemluví, jako by nebyl.  Lámete si pak hlavu, zda to bylo opravdu tak závažné, když to někomu nestojí ani za půl slova? Neděláte nakonec z komára velblouda? A ejhle, pocit viny je tady a útok tedy splnil svůj cíl.

Geniálních výsledků v tomto oboru dosahuje jeden můj známý, který je vyzbrojen schopností všechny naladit na svoji vlnu, přesvědčit je, jak moc se na všechny kolem těší a pak třeba nepřijít. Opakovaně. Když se pokusíte dobrat vysvětlení, téměř vždy se postaví do role jediného pracujícího na světě, který prostě nemůže stihnout všechno.  Dovedu si ovšem docela dobře představit jeho zásadní motivaci. Prostě se mu nikam nechce. Pokud by se ale jednalo o jeho privátní zájem a zkazíte to vy, bezpochyby vás takřka zlynčuje. Nebo zavrhne. Obojí mu jde dokonale.

 Proto je dobré naučit se metodám útoku ze zálohy. Protože jinak budete za všechny chyby světa zodpovědní vy. Zejména tehdy, když si to trochu připouštíte. Takže buď naprostý empatický chlad, nebo dokonale zvládnout metody bojového umění. V tomto případě toho verbálního..........