V neděli se chodí do kavárny. Nebo do cukrárny, to lze střídat. Osobně dávám přednost kavárnám. Ráda je i střídám, hledám zajímavá místa spojená s kávou.
Mám ale i své favority. Místa, kam se ráda vracím. Kde je fajn sejít se s přáteli. Jen tak posedět.
Třeba v Čase na kávu. Tam se ráda vracím. Hezké místo, dobrá káva, zajímavé dorty. Dog friendly.
A nemusí to být nutně jen v neděli, byť k nedělím to samozřejmě patří víc. V neděli se totiž do kavárny musí skoro povinně:-)
Hurá na Petřín, nabízí se v říjnových dnech.
Ne snad primárně v duchu kdysi velmi populární písně, která ale měla výrazně jiný podtext. Mám totiž na mysli spíš poklidnou podzimní procházku, která na Petřín, do barevné přírody, může vytáhnout i ty, kteří turistice dvakrát neholdují. Panoramata pak nabídnou neobvyklý vizuální zážitek, kdy se před námi historická Praha propojí s barevností podzimu, což ocení nejen výtvarně naladění turisté.
Ostatně, hledání hezkých věcí je pro říjen nezbytné. Krátké dny a dlouhé večery mohou být někdy i frustrující.
Možná by se naše podzimní psychické
rozpoložení vyvíjelo jiným směrem, kdyby nebylo záchytných barevných bodů,
které Petřín či jiné parky mohou nabídnout.
Otázka je, zda je to to jediné, co od října očekáváme?
Není totiž možné si nevšimnout, že říjen přináší i plno kulturních nabídek, zejména umělecká
sezóna se rozjíždí ve velkém tempu.
Vymažte z říjnových dní divadelní program a říjen ztratí podstatnou část ze své neopakovatelnosti a zajímavosti.
Kulturní představení totiž nabízejí hlavně šanci pro setkávání a hledání nových zážitků.
Krátkými dny zdeptaný člověk by skoro řekl, že nic takového
podzimní doba nabídnout nemůže, ale zkuste někdy vyrazit na nablýskanou operní
premiéru či představení v nějakém divadélku, klidně i pod věží. Svět bude
rázem mít barvu růžovou, navzdory nastupující temné části roku. Vlastně můžeme s trochou nadsázky hovořit o
jakémsi mostu, který říjen nabízí. Nebo spojnicí, mezi venkovní a vnitřní barevností,
přírodou a a společenským životem.
Je to tedy překvapivě čas, kdy se očekávaně pesimistické podzimní město mění v optimistické kulisy pro nečekané kulturní zážitky.
Zda si vybereme roli diváka nebo aktivního hybatele říjnovým děním je jen na nás, říjen nám kreativně nabízí celou paletu svých možností.
A začít lze třeba právě
na Petříně.
Dnes je to šest set let od okamžiku, kdy Jan Žižka zemřel u Přibyslavi. Kulaté výročí ho zcela jistě v těchto dnech vrátí na mediální výsluní. Objeví se jistě i má oblíbená otázka, zda to byl padouch nebo hrdina, přičemž já se ztotožňuji s tím, označovat ho za padoucha.
Moc to nesouzní s mainstreamovým trendem vidět v něm hrdinu a největšího Čecha, ale to je vlastně jedno. Dneska mu i já dám šanci.
Nebudu hledat jeho pozitiva, která ho staví na piedestal největšího vojevůdce našich dějin. Spíš vyzobávat zajímavosti a drby.
Překvapivý je kupříkladu i ten fakt, že na výsluní byl slabých pět let, kdy vedl ty své boží bojovníky.
Život před tím je víc o dohadech než faktech, byť geniální Petr Čornej o tom dokázal vytvořit pěkně tlustou publikaci. A vede super přednášky, doporučuji. Třeba
i na youtube.
Proč Žižka zemřel? Asi na špínu vojenského tábora. Praskl mu nežit a nedostatek hygieny vedl (předpoklad) k sepsi a úmrtí.
Boží bojovníci byli v šoku, smutní, nečekali to. A začali si (prý) říkat sirotci. Svého drsného taťku asi tedy měli rádi.
Pak - to je asi drb, ale oblíbený - ho stáhli z kůže, kterou natáhli na buben, který je svým bubnováním vedl do dalších bitev. Taťka Žižka byl tedy tímto způsobem pořád s nimi.
Kdysi dávno tato příhoda studenty zaujala, vyvolala v nich buď zájem nebo polemiku.
Dnes tedy nic. A to jsem to poctivě zkoušela. Nezájem, nějaký Žižka. Ani stažený z kůže je nezaujme...
Kde má hrob se asi neví, uváděná Čáslav se jeví jako nejpravděpodobnější.
Žižka nebylo klasické příjmení, ta v té době neexistovala. To si dneska už asi mnozí ani neuvědomí, je to prostě Žižka. Tehdy to ale byl zcela jistě přídomek, přezdívka. Co to ale znamená se lze domýšlet. Buď klasicky, jednooký. Nebo také zrzek. To jsou staročeské významy slova žižka.
A na závěr otázka, která mě zaujala v nějaké diskusi. Byl Žižka pankáč své doby?
Protože šlo zjevně o jeho fandy, tak oni vášnivě hájili tuto ideu. Ano, Žižka byl rebel a pankáč své doby / je to také snaha ty dějiny nějak zlidštit, přiblížit co nejsrozumitelněji- bohužel i nejjednodušeji - dětem/
Tak tedy lze asi studenty zaujmout, že to byl pankáč. Byť já tím vyvolala jen rozpačité krčení ramen. Ale asi díky bohu i za takovou reakci...
Žižkovo pankáčství je určitě netradiční úhel pohledu na historickou osobu. Z části je to asi pravda. Dnes Žižku přeci definujeme jako někoho, kdo byl nekonformní a vyjadřoval odpor k autoritám.
Tedy pankáč.
Stavěl se proti církvi a císaři, dobovým autoritám. Odmítal tehdejší normy a hledal nějakou opozici vůči mainstreamu. Byl rebel a revolucionář a punk je o revoluci. Je i o svobodě, přičemž tady bych osobně rozhodně vůbec netvrdila, že Žižka za svobodu bojoval. Ale při troše snahy to i tak lze definovat.
Takže v tom smyslu, že zpochybňoval autority a vedl revoluci proti tehdejším politickým strukturám, které považoval za špatné, určitě pankáč své doby byl.
Nicméně, je to jen jeden úhel pohledu.
I filmaři ho vidí vždycky jinak. Stejně jako malíři. Takže je to asi na každém, jak si ho vybaví a jak ho bere.
Dnes, když je takové výročí, o tom lze i trochu popřemýšlet. A o víkendu se vypravit do Tábora a okolí, kde se mu budou intenzivně věnovat.
Já si pustím něco od profesora Čorneje.
Občas se setkávám s teorii, že učitelství je v něčem srovnatelné s herectvím.
Patrně je tím myšleno dobré učitelství. Kdy učitel jako performer vystupuje před diváctvem, které představuje mládež školou povinná.
Pravda je, že doba tlačí učitele do pozice baviče, musí, respektive měl by, zaujmout, pobavit, strhnout….
Tím ale asi podobnost končí.
Někdy mě to napadá, ráno, před
dlouhým dnem. Čeká mě několik hodin živého vystupování...
Herec, když přichází do divadla, má před sebou dvě, někdy tedy i tři hodiny, exhibice před diváky, kteří na něj přišli, baví je to, zajímá, chtěli tam být. Mají většinou pohodlná sedadla, přestávku na občerstvení.
Zakázané mobily, to je vlastně další shoda. I tak většinou při nějakém
představení nějaký cinkne, leč dvojku z chování si za to neodnesou.
Kantor, když přichází do svého divadla, tedy školy, má před sebou šest, někdy i osm hodin živého vystupování. Musí zaujmout diváky, kteří na něj nepřišli, nevybrali si ho, nezajímá je to, nechtějí tam být. O pohodlných sedadlech se většinou mluvit nedá, sedí na nepohodlných školních židlích, dlouhé roky vzletně zvaných školní lavice. Přestávek mají, pravda, víc, ale zda se stihnou během přesunu do jiné třídy, fronty na záchod a nutnosti pohrát si na mobilu, nějak občerstvit, o tom se dá s úspěchem pochybovat.
Zakázané mobily mají podobně jako diváci v divadle, leč / pokud jim je někde natvrdo rovnou neseberou a nezamknou/ moc to nedodržují. Koukají na ně buď pokoutně nebo i na férovku, co je před tabulí je prostě nezajímá. Někde za to dokonce dostanou onu dvojku z chování, která je jim ale ukradená, někde s tím nějak pracují, ale to teď neřeším.
Hledám podobnosti a odlišnosti.
Otrávený divák může z divadla o přestávce odejít, dítě školou povinné
se sbalit a odejít legálně nemůže.
Herec, o některých se to traduje, někdy hraje pod vlivem – minimálně alkoholu.
Je pravděpodobné, že
se k tomu uchylují i někteří kantoři. Ti ovšem při odhalení letí, končí na
pracáku. Z herce se naopak stává ještě vetší celebrita, k bohémům přece
alkohol a rebelství automaticky patří.
Divadelní herec si přilepšuje k výplatě třeba v Ordinaci v růžové zahradě nebo v nějakém reklamním spotu. Pak může excelovat i na prknech, co znamenají svět.
Kantor si přilepšuje všelijakým doučováním,
hlídáním, překlady či psaním, což ho většinou vyčerpá a na školních prknech,
které asi svět neznamenají, pak moc neexceluje.
Na herce často čekají lovci autogramů či davy obdivovatelů a
obdivovatelek, na učitele pak většinou nespokojení nebo i rozlícení rodiče.
Obdivovatelé u zadních vrat školních budov nepostávají.
Obě profese kdysi zanechávaly nějaké zápisy v památníčku, které děti podstrkovaly jak kantorům tak hereckým hvězdám.
Památníček dnes už neexistuje, takže společné zápisy i podpisy asi už nemají žádnou jednotnou platformu. Asi by ani o ně ani divák, natož pak žák, dneska nestáli.
I tak, nějaké shody opravdu lze vystopovat.
Učitel, pokud to chce dělat alespoň
trochu dobře, kapičku toho hereckého nadání mít musí. Herec by zase měl nějak alespoň
trošičku vzdělávat, ne jen bezduše bavit, jak se to mnohdy chce i po kantorech.
Nicméně, celé to lze shrnout do krátkého epilogu, že je to
vlastně a jedině o štěstí, zda na své cestě potkáte ty, kteří hrají srdcem nebo
ty, kteří to hrají na vás. A je jedno, zda jde o kantory nebo o divadelní
umělce.
Ale přece, když se vrátím oklikou k tomu začátku, ti herci to asi mají přeci jenom kapku jednodušší. Minimálně v tom, že mají publikum, které to zajímá.
A tady by mohl být začátek tolik let slibované reformy
školství, ale to už je zase jiná kapitola….
Divadelní představení na Vinohradech.
Akce Nadačního fondu Moje velké přání. Realizace splněného přání.
Vytrvale se ovšem na zážitek těšíme se i po dnešním dni, kdy mělo divadelní představení proběhnout, protože nakonec nebylo.
Pro nemoc zrušeno.
Takže říjen nám Srpen v zemi indiánů nepřinesl. Těšíme se dál.
Ale přání plníme průběžně. Nebojte se si něco přát:-).
A když už dneska píši o fondu, připomínám, že v prosinci můžete přijít na adventní věnce,
o kterých jsem psala v neděli, a pak na koncert, do kostela svaté Ludmily.
Do té doby třeba stihneme i ten Srpen v zemi indiánů.
Nedávno, u příležitosti svátku svatého Václava, jsem byla na koncertě. V takovém malém půvabném kostelíčku, Chvojínek se jmenuje
Zpíval pěvecký sbor benešovských učitelek.
Pravda, narváno zrovna nebylo, ale na zážitku to nijak neubralo.
Jen mě mimoděk napadalo, zda vůbec má ještě cenu organizovat takové akce, když lidé nepřijdou. Kultura naservírovaná až pod nos, vstupné jen dobrovolné, přesto nic. Mrzelo to asi i samotné aktéry, leč statečně předvedli svůj krásný repertoár v celé šíři.
Trochu mě udivil moderátor, který měl pohovořit o zakladatelce sboru. A bezprostředně se přiznal, že o ní nic neví, tak nám to přečte z googlu.
Ne snad, že by měl povinnost o ní něco vědět, ale kdy už moderuje, nemusí se s tím, že nic neví, svěřovat...?
Ostatně, všimla jsem si i jinde, že jde o takovou moderátorskou novinku. Že je in hlásat, jak nic nevíte, ale chystal jste, připravil se na hosta, vygůglil si ho. A teď se na základě toho ptá nebo něco vykládá. Je připravený, jak vždy ještě zdůrazní.
No, spíš takový neschopa.
Mně to totiž přijde divné, neřku-li neprofesionální. Hostovi či hostům do toho přeci nic není, že nic nevím. Stejně tak publiku.
Nezajímá je ani to, že jsem se připravovala, to je přeci moje věc a ne, aby ji moderátor troubil do světa?
No, to jen tak na okraj. Benešovské učitelky to nijak nerozhodilo, zpívaly krásně, svatý Václav dostal krásný dárek ke svému státnímu svátku.
A teď už se chystají na koncert ke vzniku republiky.
Jistě to bude stejně krásné.
A v podobně hezkém prostředí, jak je kostel svatého Václava na Chvojínku.
Benešovsko v plné parádě.
Posezení na zubařském křesle je dnes už doprovázeno injekcí. Prý, aby to nebolelo. Když injekci odmítnu, paní doktorku vždy totálně vykolejím.
Pokusila jsem se jí vysvětlit, že odkojená socialistickým zdravotnictvím něco vydržím, ale moc to nepomohlo. Na injekci trvá a vždy je to poměrně kuriozní dialog, když vysvětluji, že fakt ne.
Nepopisuji jí ten stres, kdy nás odváděli rovnou ze školy do ordinace, kde probíhalo vše pěkně naživo, bez jakékoliv empatie k dětskému strachu ze zubaře
/ až se stalo, že jeden vystresovaný chlapec máchnul pěstí, bránil se té šílené vrtačce, ta vylítla zubařce do brýlí - tehdy dioptrických, žádné ochranné nebyly - které jí samozřejmě praskly. Šlo tehdy o celoškolní skandál, co si to ty děti dneska dovolují! A vůbec nic nevydrží...!/
Takže po takových zkušenostech mě dnešní zubařská ordinace naplňuje nadšením. Cítím se tam tak trochu jako na kosmetice, jen s tím rozdílem, že trvale otevřená ústa mi brání v příjemné společenské konverzaci. A těch moderních vychytávek, to je zase skoro jako někde v NASA.
Nicméně, nabyla jsem takového podezření, že ti zubaři nabízejí injekci víc kvůli sobě, protože se pak nemusí bát. Alespoň to na mě tak působí, protože bez injekce vidím v očích paní doktorky viditelné obavy, ba snad i strach. Je maximálně opatrná a pořád se ptá, zda to nebolí...
No, nebolí. Fakt jsem zažila, co znamená, když bolí i běžný zubařský zákrok. Nebo čištění kanálků.
V poslední době ale často vyměknu. Je to takové pohodlnější, nabízí to jistotu, že zákrok mohu víceméně proklimbat.
Injekce u zubaře se navíc dneska v podstatě nabízí už při pozdravu, jako by vznikl dojem, že bolí samotná návštěva ordinace.
A tak přikývnu a nechám si ji dát. Pak otupěle vydržím zákrok. V očích paní doktorky vidím znatelné uvolnění, práce jí jde víc od ruky
Opustím ordinaci a nastává minimálně půldenní doznívání injekce, které znamená, že nekontrolovatelně slintám, nemohu pořádně mluvit, jsem taková apatická...
A to je ta lepší varianta.
Nemám totiž s injekcí problémy. Naštěstí.
Znám ale lidi, co po vpichu omdlívají, někteří dokonce skončili někde v nemocnici - prý jim při podávání injekce proti bolesti napíchli nerv?
Někdo prý na látku utlumující bolest má i alergii. To je pak asi peklo v případě, že máte nízký práh zubařské bolesti, alergii a ještě se bojíte.
Co tím vším chci říct?
Vlastně nic. Jen mě zaujalo zděšení paní doktorky, když jsem odmítla injekci. Ato nejsem žádný hrdina, a už vůbec ne odpůrce injekcí ( či dalších prostředků) na tišení bolesti nebo snad odpůrce nějakého pokroku.
Naopak.
S injekcí u zubaře to byla spíš taková setrvačnost. Která vybudila dominovým efektem celou řadu dalších asociací a domněnek.
Inu, grafoman:-)
A mimochodem, jak to tedy máte ze zubařem vy? Bojíte se? A s injekcí nebo bez?
