Komedianti

 Občas se setkávám s teorii, že učitelství je v něčem srovnatelné s herectvím. 

Patrně je tím myšleno dobré učitelství. Kdy učitel jako performer vystupuje před diváctvem, které představuje mládež školou povinná. 

Pravda je, že doba tlačí učitele do pozice baviče, musí, respektive měl by, zaujmout, pobavit, strhnout….

Tím ale asi podobnost končí. 

Někdy mě to napadá, ráno, před dlouhým dnem. Čeká mě několik hodin živého vystupování...

Herec, když přichází do divadla, má před sebou dvě, někdy tedy i tři hodiny, exhibice před diváky, kteří na něj přišli, baví je to, zajímá, chtěli tam být. Mají většinou pohodlná sedadla, přestávku na občerstvení.

 Zakázané mobily, to je vlastně další shoda. I tak většinou při nějakém představení nějaký cinkne, leč dvojku z chování si za to neodnesou.

Kantor, když přichází do svého divadla, tedy školy,  má před sebou šest, někdy i osm hodin živého vystupování. Musí zaujmout diváky, kteří na něj nepřišli, nevybrali si ho, nezajímá je to, nechtějí tam být. O pohodlných sedadlech se většinou mluvit nedá, sedí na nepohodlných školních židlích, dlouhé roky vzletně zvaných školní lavice. Přestávek mají, pravda, víc, ale zda se stihnou během přesunu do jiné třídy, fronty na záchod a nutnosti pohrát si na mobilu, nějak občerstvit, o tom se dá s úspěchem pochybovat. 

Zakázané mobily mají podobně jako diváci v divadle, leč / pokud jim je někde natvrdo rovnou neseberou a nezamknou/ moc to nedodržují. Koukají na ně buď pokoutně nebo i na férovku, co je před tabulí je prostě nezajímá. Někde za to dokonce dostanou onu dvojku z chování, která je jim ale ukradená, někde s tím nějak pracují, ale to teď neřeším. 

Hledám podobnosti a odlišnosti.

Otrávený divák může z divadla o přestávce odejít, dítě školou povinné se sbalit a odejít legálně nemůže.

Herec, o některých se to traduje, někdy hraje pod vlivem – minimálně alkoholu. 

Je pravděpodobné, že se k tomu uchylují i někteří kantoři. Ti ovšem při odhalení letí, končí na pracáku. Z herce se naopak stává ještě vetší celebrita, k bohémům přece alkohol a rebelství automaticky patří.

Divadelní herec si přilepšuje k výplatě třeba v Ordinaci v růžové zahradě nebo v nějakém reklamním spotu. Pak může excelovat i na prknech, co znamenají svět. 

Kantor si přilepšuje všelijakým doučováním, hlídáním, překlady či psaním, což ho většinou vyčerpá a na školních prknech, které asi svět neznamenají, pak moc neexceluje.

Na herce často čekají lovci autogramů či davy obdivovatelů a obdivovatelek, na učitele pak většinou nespokojení nebo i rozlícení rodiče. Obdivovatelé u zadních vrat školních budov nepostávají.

Obě profese kdysi zanechávaly nějaké zápisy v památníčku, které děti podstrkovaly jak kantorům tak hereckým hvězdám. 

Památníček dnes už neexistuje, takže společné zápisy i podpisy asi už nemají žádnou jednotnou platformu. Asi by ani o ně ani divák, natož pak žák, dneska nestáli.

I tak, nějaké shody  opravdu lze vystopovat. 

Učitel, pokud to chce dělat alespoň trochu dobře, kapičku toho hereckého nadání mít musí. Herec by zase měl nějak alespoň trošičku vzdělávat, ne jen bezduše bavit, jak se to mnohdy chce i po kantorech.

Nicméně, celé to lze shrnout do krátkého epilogu, že je to vlastně a jedině o štěstí, zda na své cestě potkáte ty, kteří hrají srdcem nebo ty, kteří to hrají na vás. A je jedno, zda jde o kantory nebo o divadelní umělce.

  Ale přece,  když se vrátím oklikou k tomu začátku, ti herci to asi mají přeci jenom kapku jednodušší. Minimálně v tom, že mají publikum, které to zajímá. 

A tady by mohl být začátek tolik let slibované reformy školství, ale to už je zase jiná kapitola….