Obdivuji učitelky malých dětí

Malé děti jsou krásné a roztomilé. Jsou - li doma v jednom či dvojím vydání, dají se  zvládnout, i když mnohdy dovedou pěkné vyčerpat. Puberťáci jsou pro domácí  výchovu mnohem těžší oříšek. Ve škole je tomu ovšem obráceně. Uhlídat pytel blech v podobě jedné třídy, dejme tomu mateřinky, nebo první třídy, je výkon hodný obdivu. Jit s puberťáky do města sice také není žádná lahůdka, ale dá se to. Přinejmenším je nemusím pořád přepočítávat ,  přirozeně se houfují a skupinkují . A ve styku s dospělými přezíravě mlčí. Zatímco malé děti řvou. A to tak, že velmi. Dnes jsem se například nedopatřením ocitla ve školní jídelně, kde zrovna přebývala družina. Na první pohled takové malé roztomilé dětičky :-( Ale hluk tam byl větší než v naplno fungující strojovně. To byla hrůza ve své čiré podobě. A jejich učitelky vypadaly celkem klidně. Zatímco já s třesoucíma rukama a děsem v očích do sebe rychle házela  oběd, abych už byla z toho pekla pryč, ony se na ty malé ďáblíky laskavě usmívaly. Deset minut v tomto prostředí mě odrovnalo na další dvě hodiny. Nechápu, jak si někdo s takovou smečkou na krku dokáže zachovat zdravý rozum. Zlatí puberťáci. Zajímavé je, že v našem školství je ta hodnota práce oceňována úplně obráceně. Nejlépe hodnoceni (teď tedy myslím finančně) byli odjakživa vyučující na vysoké škole. Přitom tam už jen slízávají smetanu. Pracují s dospělými svéprávnými lidmi, kteří (většinou) vědí, co chtějí. Sedí tiše na přednášce, když je to nebaví, tak tam prostě nejdou. Taková práce je klídek a pohoda. Zatímco učitelka v první třídě, podle mě vůbec nejtěžší, co ve školství existuje, bývá vnímána a hodnocena  jako někdo, kdo si v práci prostě jenom hraje,o  mateřské školce ani nemluvě.(Znám podobné pokrokové názory dokonce z vlastní širší rodiny:-() Když jsem jednou zažila profesora z vysoké školy učit v sedmičce Čapka, byl bezradnější než pejsek s kočičkou. Tak je to prostě u nás se vším. My, co do toho trochu vidíme, víme, že práce ve školce a na prvním stupni si zaslouží obdiv největší :-) Ovšem do jídelny v přítomnosti malých děti už v životě nevkročím. Taky je nechci učit. Neumím to :-) A nemám na to sluchovou kapacituJ

Monitorovaný rozhovor

Opět mě dostihly asistentky z O2. Ač jejich čísla monitoruji a vše,co by mohlo připomínat O2 spojovatelku neberu, čas od času se nezadaří a já to zvednu. I dnes. Její hlas v telefonu zněl podbízivě a táhl se jako med. Nepoložila jsem to, jak obvykle dělávám. Vyslechla jsem její monolog.
„Hovořím s majitelkou telefonu?“ švitořila profesionálně do sluchátka. „Mohla bych Vás požádat o chvíli Vašeho času na monitorovaný rozhovor?“
Normálně odsekávám, že nemohla. Tentokrát, patrně z nějakého rozmaru, jsem souhlasila. Po zdlouhavém úvodu, ve kterém mě ujistila, že jsem jejich vážený zákazník, mi nabídla novou speciální sim kartu s bonusem tisíc dvě stě korun. Poté zopakovala, že rozhovor je monitorován a začala se šmírovacími otázkami. Až tehdy jsem ji uťala slovy, „ne děkuji, já nemám zájem.“
Totálně jsem ji tím vykolejila. Víc, než když vztekle štěkám do telefonu, aby mě svými nabídkami neobtěžovali, že co budu potřebovat, si najdu a zařídím sama a že na jejich obtěžující hovory nejsem zvědavá.
„Prosím?“ opakovala.
„Děkuji, já nemám zájem.“
„Vy nemáte zájem o bonus tisíc dvě stě korun?“ To už koktala a zjevně zapomínala, že rozhovor je monitorován. Pošramotila si své profesionální renomé:-)
Hovor ukončila ona, ne já. Zavěsila, aniž se dozvěděla, že jejich : „nechci slevu zadarmo“ na mě neplatí.
  Zvláštní, jak ji taková slušná poznámka vyvedla z míry. Asi jsou trénovaní jen na drsná odmítnutí, protože kt jsou otravní a dotěrní. Klid a pohoda nejsou v jejich manuálu. Vím, že ti tazatelé za to zřejmě nemohou, je to strategie firmy, ale i tak nebývám většinou příjemná. Hlavně proto, že velký bratr nás sleduje na každém kroku, a z toho já mám krapet husí kůži.

Slzy svatého Václava

    Dnešní svátek český patron pěkně proplakal. Ostatně prolévá slzy již několikátý den za sebou. Člověk pak nemusí být ani vytopený, a přesto má depresi a splín. Nebo má alespoň ten pocit. A co teprve ti, kterým se obývacím pokojem prohnala nějaká špinavá řeka. Jako by začínalo být zle, svatý Václav už brečí a až bude nejhůř, vyrazí z Blaníku na zteč. Současné slzavé údolí tomu dost nasvědčuje. Přesto se mnohde svátek svatého Václava slavil, ač je to ve své podstatě morbidní. Slavíme něčí smrt, byť mučednickou. Vůbec jsou mnohé naše státní svátky podivné. Za měsíc se bude slavit vznik státu, který už dávno neexistuje, v létě jásáme nad upálením Jana Husa a nad příchodem Cyrila a Metoděje, praotců azbuky, kterou se u nás, kromě Karlových Varů, zatím nepíše, a státní svátek na sedmnáctého listopadu je asi to jediné, co jsme si doopravdy vyzvonili. Dnes tedy slavíme světce, u kterého se tak rádi scházíme, když se něco děje. A přesto že to většina lidí vnímá jen jako volný den, aniž by věděla, z jakého důvodu je vyhlášen, nemohu se ubránit dojmu, že naše státní svátky jsou trochu postavené na hlavu. Historici dokonce tvrdí, že až onen bratrovrah Boleslav byl skutečným zakladatelem státu, ba co víc, že žádní bratři neexistovali. Jména Václav a Boleslav jsou podle tohoto výkladu jedno jméno- staročesky více slavný. Takže jako vždy, všechno je jinak. A my slavíme toho, kdo se nechal zavraždit- no to je taky špatný výklad, ale podle tohoto klíče by státní svátek mohl být i na Ludmilu nebo na oslavu vraždy Albrechta z Valdštejna- i když ta byla pětadvacátého února a ten už státním svátkem kdysi byl, pěkně morbidním. A tak mě ze svátku svatého Václava nejvíc těší svatováclavské víno. A těším se, že přestane pršet, vždyť se na severu z toho musí zbláznit. Tam by patron mohl ukázat, že něco umí a že se v tom Blaníku nepovaluje bezúčelně:-)

Psí počasí

"Je nejvyšší čas, abys skočil do obchodu!" přikazuje manželovi žena.
"Ale drahá, vždyť tam leje tak, že by psa nevyhnal!" protestuje muž
"A kdo ti říkal, abys bral Azora s sebou?":-)
   
    Co jiného, než vymýšlet hlouposti a bavit se jak se dá, lze v tomto hnusném počasí dělat?:-) Zachariáš nechtěl ani na procházku. Čteme Psí anekdotář:-)

Nedělní podzim

Podzim tedy o sobě dal řádně vědět. Bylo doslova hnusně. Ovšem když přestalo pršet, daly se objevit hezké momenty. Ale nebýt Zachariáše, tak o nich nevím. Sedím u počítače a nadávám, jak je depresivně a odporně. Jenže pes musí ven. A tak jsme šli. A ono bylo hezky:-) Místy, samozřejmě. Zachariáš se vyřádil, já trochu fotila a oba jsme rádi, že jsme doma. Finální koupel nebyla Zachariášovi po chuti, nerad se koupe, ale musel. Teď spokojeně odpočívá a já díky foťáku objevuji, že ten den nebyl zas tak hnusný. Ale stejně mám léto radši:-)

Jako psi a kočky

   Zachariáš během léta často pobýval na návštěvě na venkově, spolu s desetiletým vlčákem, který je tam doma. Ovšem Zachariáš to nějak nehodlá brát na vědomí a tvrdě vlčáka vyštěkává z jeho rajónu. Vlčák je větší, starší a tedy i moudřejší, proto většinou ustoupí. Jenže to je Zachariášovi, jako každému uřvanému mrňousovi, samozřejmě málo. Často jde do osobního souboje a tady už jde o život. Ani moudrý starý pes nevládne nekonečnou trpělivostí a tak by jeden stisk rozzuřených čelistí mohl mít nedozírné následky. A do toho se na dvoře promenádují dvě kočky, které oba dva zbojníky drze provokují. V tom okamžiku stojí oba hafani bok po boku a snaží se společnými silami zdolat vyzývavé mňoukalky, které se jim ale rázem smějí z koruny stromu. Tím je samozřejmě rozzuří doruda a dvorek začíná připomínat koridu. Když nedávno jedna z koček spadla přímo před jejich mordy, zdál se její osud zpečetěný. Malý se ale zjevně nečekané lovecké příležitosti zalekl a napjatě sledoval nový vývoj situace. Velký ovšem po číče hrábl. To už ale do koridy vstupuje toreador v podobě mojí mamky, která se snaží myšilova zachránit. Zdá se, že marně, pes se nechce kořisti vzdát ani přes nečekaný výprask, protože zvířata doma nebijeme. Nakonec milostivě povolil, kočka se vysmekla a pes zůstává ležet. Jedno zděšení střídá druhé. Já mu snad ublížila, pes nemůže na nohy? Kočka si líže rány na střeše a všechno se soustředí k ošetření vlčáka. Ten si to chvíli nechá líbit, pak se ale vycení zuby, zvedne se a pohrdavě odkráčí. Uf, je v pořádku. I kočka žije. Ale bylo to takové malé drama. Zachariáš napjatě sledoval a potom solidárně zavrčel s vlčákem. V boji proti kočkám jsou na jedné lodi. A ty je mají na háku:-) Veselý život na jednom dvorku.

Neber úplatky

Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš, už dnes bohužel neplatí. Nedělám si iluze o tom, že s tím někdo doopravdy bojuje, jsou to většinou jen líbivé řeči. Dnes mě ale poněkud zaskočili studenti, se kterými jsme se na korupci dostali při občanské výchově. Takřka jako jeden muž prohlásili, že by samozřejmě úplatek vzali taktéž, a že je to přeci normální. Dělají to všichni!!

    Dělají to všichni, tedy asi skoro všichni, abych nebyla tak radikální jako oni, nicméně jsem (zjevně velmi naivně) předpokládala, že mládí oplývá ještě nějakými ideály a chce změnit svět. Ideály vyšumí, svět nikdo nezmění, alespoň ten náš český, ale když to ani ty děti nepohoršuje, je to smutné. Ideály už se dneska prostě nenosí. Studentíci naprosto jasně a pragmaticky vyhodnotili situaci, vidí, co se děje a necítí sebemenší důvod něco měnit. Peníze jsou přeci dneska strašně důležitý, byl hlavní argument. O morálce se bavit nehodlali, spíš na mně koukali jak na blázna, když jsem něco podobného nadhodila. Nikterak je neodsuzuji, naopak si cením jejich otevřenosti. Ale je to drsné připomenutí toho, do jakého marastu se řítíme. A můžeme si za to sami, bohužel. Jen já jsem si (zjevně nejvíc naivní z celé školy) myslela, že se jim to ještě hnusí a chtějí to změnit. Nechtějí. Je to prostě odraz našich vzorů. A jaké jsou naše vzory všichni víme. Blahoslavený docent Chocholoušek. Smutné odnikud nikamL