Valentýn

                                                       Dnes jen láskyplně:-)

Nálety na Prahu

 Nálety koncem války, které na Valentýna v roce 1945 zničily část Prahy, se budou připomínat zítra. Nejde o kulaté výročí, tak to možná mediálním světem ani neprojde. 

Mně to ale nedá, nepřipomenout ten temný den, kdy si Američané údajně spletli Prahu 

s Drážďany, kam mířili s cílem totální destrukce. A cestou si odsypali nad Prahou několik ničivých bomb.

To byl tedy tehdy svátek zamilovaných. 

Běžně se posílají přáníčka, srdíčka, sladkosti. Je to americký svátek, takže je to ironie osudu, že k fatálnímu americkému omylu došlo zrovna 14.2.

Sejmuli tady Karlovo náměstí a Emauzy, Vinohrady, Vršovice, Vyšehrad, Nusle, Palackého most ( ten asi nejvíc)  a mnoho dalších částí Prahy. 

Zemřely stovky lidí. Mě vždycky nejvíc šokoval fakt, že asi třicet lidí zmizelo jakoby úplně, nebyli nalezeni. A skoro po třiceti letech, někdy v sedmdesátkách, dělníci objevili ty jejich kostry. Nálet přežili, ale pak se nemohli dostat ven. Udusili se  nebo prostě zemřeli hladem 

v zasypaném krytu, který nikdo nevyhrabával. 

  Zmizela synagoga na Vinohradech, Emauzy... 

Díru na Rašínově nábřeží zaplnil až Tančící dům v devadesátých létech.

Takže dost drsný valentýnský omyl, myslím si. 

Mobilní patálie

Rozbil se mi telefon. Běžná záležitost, řeklo by se. Rozbil se, někdo ho tedy opraví, nebo se koupí nový.

Ha, ha, ha...

Pominu-li fakt, že se rozbil v naprosto nevhodný čas, a tak nějak nenápadně, oprava byla jak v pohádce o kohoutkovi a slepičce. Nebo spíš od čerta k ďáblu.

Tedy, telefon upadl, to ano. Ale na první dobrou vypadal normálně. Ani náznak škrábnutí či prasklina.

Jenže když jsem sáhla na obrazovku, nereagovala. Najednou nebyl dotykový. Svítil, reagoval, zavolat na něj šlo, ale už to nešlo vzít. Chytrý telefon rázem přišel o svou umělou inteligenci.

Jdeme tedy rychle do O2. Potřebuji to opravit, nejlépe ihned. Věřím, že tamní O2 guru, když už je guru, na to koukne, pomyslí si něco o blondýně, která něco blbě zmáčkla, s dobře skrývaným pohrdáním na něco sáhne a všechno bude dobré. 

Ale ouha.

V O2 na to koukají jak já, tedy jako husa do lékárny. Kroutí hlavou jak na lékařském sympoziu a čas běží.

 A nic.

Moje trpělivost prochází zatěžkávací zkouškou. Levá noha začíná viditelně vibrovat.

 Pak mi guru lehce zvýšeným hlasem vysvětlí, že jsou prodejna ne servis, ať si tedy jdu někam do opravny.

Dobrá.

Jenže jak, když v telefonu, do kterého se nemohu dostat, mám zamčené všechno?

 Kartu, platební aplikace, jízdenku na MHD, navigaci, parkovací aplikaci, prostě všechno.

 O telefonních číslech, které si bohužel nepamatuji, ani nemluvě. Ale ty určitě budou na simce, uklidňuji se v duchu, ale moc mi to nejde. Čas je proti mně. Mobilní pohotovost je kdesi v centru. Na to fakt dneska nemám čas.

Musím tedy koupit nový telefon. 

Přendají mi tam kartu.  Nechci zdůrazňovat fakt, že si logicky nepamatuji žádné přístupové heslo, takže zakládám nějaký nový účet, aby ten přechytralý telefon mohl nějak fungovat. Jinak to, chytrák, neumí.

Přendávají mi kartu. Konečně. Prý to bude ok. Nic se nezmění.

Ha, ha, ha...

Nepřetáhlo se jediné číslo. Na celém seznamu jen samá O2 čísla, všechna možná, včetně linky pro seniory☹, což mě uvrhá do stále hlubší deprese, ale můj seznam nikde.

 Neměla jsem ten den sílu to řešit, protože to bylo všechno na hodiny. A já měla k dispozici vlastně jen minuty, přesně rozpočítaný den..

Tak dobrá, uklidníme se...

Takže nový telefon.

  Na mobilní pohotovosti!!!! / to byla pro mě tedy novinka, že už i mobily mají svojí pohotovost - to si tedy zavařujeme do budoucna/   

    tak na mobilní pohotovosti mi sdělili, že za pět tisíc to zkusí opravit. Ale neví. Možná se to nepovede?

Pak že za tisícovku přetáhne data. Prý tak za tři čtyři hodiny.

Aha, tak to bych tu byla "do Vánoc," děkuji, mám nový. Ten starý asi odnesu do nějakého mobilního krematoria, když už je mobilní pohotovost.

  S novým to samozřejmě hned neumím, nic nefunguje, hesla si nepamatuji, čísla nejsou. Není nic.

   Pak konečně rozpohybuji nějaké zálohy a postupně se vracím zpátky do mobilního světa.

   Zažila jsem si takový malinký blackoutík. A pohádku o kohoutkovi a slepičce v reálu. Bez dobrého konce, samozřejmě, nikdo z ajťáků mi nepomohl. Ani O2 guru😊!!! Ani jako první pomoc.

Nu, nakonec jsem se z toho nějak dostala. Poučena, jako vždy.

 Ale je to moloch. Zotročení.

Bez toho zatraceného telefonu teď fakt nejde existovat. Pokud tedy nežiji kdesi v lesích. Bez něj se ani do práce nedostanu, když mám vstup aktivovaný na telefonní číslo, kupříkladu. 

A ty firmy, co se živí přetahováním dat, to je tedy job.

  Nouze naučila Dalibora housti a mě přetahovat data. Trvalo to tedy, asi by to za těch pět litrů bylo rychleji, leč, vyhazovat peníze oknem, to se mi ani na mobilní pohotovosti nechce. Vždyť jsou to větší poplatky než na veterinární pohotovosti, o té lidské ani nemluvím…..??!

Mobilní krematorium jsem tedy zatím nenašla. Asi ho založím sama, jako podnikatelský plán, takový  předkremační start up😊

                                        

 

Dnešní tajemství

 Opět literatura pro děti. Za dobré vysvědčení samozřejmě knihu:-). 

Vysvědčení bylo sice už minulý týden, ale bylo krásné, přineslo tedy několik nových knížek. A tak si dneska hezky čteme. A je to typ knihy pro děti, která neurazí ani dospělé. Zajímavý a jímavý příběh.

A hezké společné čtení. 

Samozřejmě nechci opomenout fakt, že kniha k nám doputovalo přes knihkupectví 2 veverky, kde mají nejen širokou nabídku dětských knih, ale hlavně mají o nich přehled a ponětí. Což se mi v korporátních knihkupectvích rozhodně stát nemůže, aby o prodávané knize něco věděli. Ale o tom až jindy. Dnes je to nedělní čtení, Tajemství v láhvi. 

Doporučujeme. 

Hledáme

 Zní to dneska skoro jako inzerát. A vlastně to inzerát svým způsobem je:-) 

Jako Moje velké přání bychom rádi splnili přání. Přání formou zážitku, neposkytujeme finanční dary ani jiné hmotné záležitosti. 

Nabízíme splněné přání.  Či splněná přání, čím více, tím lépe.

Jen najednou není komu. Přání jsou buď nereálná, jako: "vezměte mě do Vegas." 

Tak to opravdu nedokážeme. 

Nebo: "chci na večeři s Meryl Streep." 

Tak ani to neumíme. 

Stejně jako zbožná přání typu, že: mým největším přáním je být znovu mladý. Nebo týkající se zdraví. Víme, že zdraví je všechno, že je to základ, ale zdraví prostě nenabízíme. Ani to mládí, byť by to bylo krásné. 

Ale do divadla můžeme jít kdykoliv a kamkoliv. Třeba. 

Někdo se chce podívat na místa svého mládí, jiní zase chtějí jen do cukrárny na dort a kávu. Dovezeme, přivezeme, doprovodíme.

Byli jsme v Národním i jiných muzeích, v galerii, jedna paní chtěla letět balónem, tak letěla. Chodíme do botanické i do zologajdy. Bereme zájemce na setkání s osobnostmi našeho kulturního světa. Pošleme na masáž či do lázní. 

A určitě by mě napadlo ještě plno dalších přání, z nichž mnohá lze najít i na webových stránkách.

Tam si lze vlastně i zakoupit knihu Báječné babičky, úžasní dědečci, která se už pomalu doprodává, ale zakoupit ji ještě lze. Vzpomínky vnoučat na své slavné prarodiče. Zajímavé čtení. 

A moc mě těší, že aktivní přispěvatelkou je i moje bývalá studentka Andrea, vnučka Vladimíra Komárka. Už jen z toho důvodu mě ta knížka těší dvojnásob:-).

V poslední době jako Nadační fond Moje velké přání trochu expandujeme i z Prahy. Plníme tedy přání už vlastně všude. 

A hledáme i nové nápady, co třeba bychom mohli nabídnout, aby to bylo pro potencionální příjemce zajímavé. Víc hlav vždycky víc ví. 

A třeba znáte někoho, kdo je osamělý a o splnění nějakého přání si sám neřekne. Pak nás můžete propojit, kupříkladu:-).

Nebo společně vymyslíme zajímavou nabídku přání, která rozšíří řady spokojených příjemců splněných přání. ...

A nebo se tady prostě jen dozvíte, že existuje Nadační fond Moje velké přání, který z Letné proniká dál a dál, snaží se nějak pomáhat a funguje opravdu na principu splněných přání. 

A to je zatím vše. Docela dlouhý inzerát, tedy:-),

 I když je to vlastně spíš než inzerát takové zamyšlení nad činností fondu a hledání cest, kudy se letos bude ubírat. A v únoru je už čas začít plnit letošní přání.  Začíná rok Draka, právě dnes. 

Tak jestli nějaké přání máte, nebojte se si přát...

Když bydlíte jinde

 Slyšela jsem jakýsi dialog o tom, že ti, co nebydlí ve vyloučených lokalitách, se samozřejmě mohou tvářit empaticky, mluvit o souznění, soužití a dalších hezkých věcech. 

Z bezpečí svého pohodlného a bezpečného bydliště. Jakmile tam bydlíte, začne se vás to týkat, mluvíte najednou jinak.

Něco na tom asi bude, vybavuje se mi jedna dávná politická akce, kdy se ministr vypravil kamsi do Chánova, aby ukázal, jak se tam hezky žije. Na místě pak zjistil, že to tak úplně jednoduché není a že z luxusu vládních vil se věci jeví trochu jinak. 

Sousedka, dokud ji několikrát neokradli, také dlouho tvrdila, že je vstřícná a empatická ke všem, ale pak nějak nemohla určité společenské skupině přijít na jméno. Když si to soužití zažila na vlastní kůži.

Pak jsem někde viděla virální video ministra Rakušana, jak z pražského pohodlí vyjíždí vysvětlovat lidem v Karviné, že tady v Praze to děláme dobře a že oni jsou pomýlení. 

Z toho, co kolovalo na sociálních sítí a bylo k vidění, šlo vysledovat, jak totálně odlišné světy to jsou. 

Ani z jedné strany jsem nevnímala snahu o pochopení situace toho druhého. 

Minimálně u ministra bych to ale očekávala. 

 A to  je vlastně reálné potvrzení toho náhodně vyslechnutého rozhovoru. Všechno vidíme ze svého úhlu pohledu. 

Což je v privátní oblasti logické. 

Politici by ale asi měli nahlížet z vícero úhlů pohledu.

I v běžném životě je dobré vykouknout ze své bubliny. Často pak zjistíme, že všechno je jinak. 

Objevila jsem to i ve školství, tu poměrně obrovskou selekci v úrovní a přístupu ke vzdělávání a vzdělání jako takovému. Naivně jsem si myslela, že nic takového neexistuje. Nebo existuje, ale ne v takové míře. Moje nahlédnutí do jiných sfér bylo překvapivé, šokující a vlastně i docela bolestné. 

A s velkou pokorou se vracím do své bublinky.  Stejně jako ministr "bydlím jinde" a to soužití neumím. 

On by sice měl, je ve veřejné funkci, ale to je zase jiný příběh. Dnes je to o tom, jaké to je, když si tu mediální frazeologii, že všechno jde, zažijete na vlastní kůži. A nejde jen o politiku, korektnost, vyloučené oblasti či školství

Stejné je to v mnoha dalších oblastech. V pracovních příležitostech, výdělcích, dostupnosti zdravotní péče, kupříkladu...

Najdeme to ve vztahu k menšinám, k odlišnostem, k slabším, k cizincům atd. 

Prostě když "bydlíte jinde," v klidu a pohodlí, lze hlásat velké pravdy o toleranci, empatii, soužití. 

Dokázat to v reálu, opravdu to žít, to už je opravdový majstrštyk. 

 

Zahulíme...

 Již klasická hláška z kultovního filmu mě napadla při sledování nedávné televizní

 reportáže o pěstitelích marihuany. Těch pěstitelích, kteří byli odhaleni a šli do kriminálu.

 Někteří dokonce na Mírov. Prý, tedy. 

 Šlo o porovnání míry nebezpečnosti pro společnost. Pěstitelé trávy versus sexuální násilníci.

 Takže jsme se dozvěděli, že pěstitelé marihuany jsou běžně odsuzování taxou osmi a více let natvrdo, zatímco ti, co zneužívají a znásilňují, mnohdy vyváznou s podmínkou. 

  Někdy mívám pocit, že vlastně žiju v nějakém paralelním světě. Mám zjevně jiné vnímání spravedlnosti, než je to některými současnými zákony dané.  

Konopí, mnohde ve světě už legalizované, považuji za méně nebezpečné pro společnost než kupříkladu alkohol, který lze koupit v každé sámošce. O násilnících, kteří znásilňují nezletilé už vůbec. Jakékoliv znásilnění vidím jako závažnější přestupek než pěstování trávy. 

Ne tak naše zákony. Tam to vidí jinak. 

Stejně jako někteří naši nejvyšší představitelé. Protože z úst těch, co by měli jít příkladem, zaznívaly věty typu, že není znásilnění jako znásilnění, kdyby se za podobnou činnost chodilo do vězení, tak lidstvo vymře, že si za to mnohdy mohou samy, že to nezpůsobí žádnou následnou újmu....

Zaznělo i takové tvrzení, že třeba opilého mladíka, který znásilní, by netrestal, nebo trestal méně...

Z toho si mohu kupříkladu selektivně vzít, když se někdo opije a nabourá, tak trest, když se opije a znásilní, tak v pohodě...?

Nevím, co si o tom našem přístupu k právu ( protože o spravedlnost tady nikdy nešlo) myslet? Samozřejmě, nevidím všechny detaily, neznám do detailů ty medializované případy, reaguji na to, co se děje kolem mě. 

Nenabádám k pěstování ani konzumaci konopí, ale stejně tak nevidím na trávě, která je u nás z nějakého důvodu démonizovaná, větší nebezpečí než v legálně dostupných látkách.

Nevidím žádný logický důvod, proč omlouvat násilníka. Natož opilého násilníka. 

Jen mám takový neodbytný pocit, že se to děje. Ve větší míře než malé..