Za tři týdny

 Ode dneška za tři týdny se bude křtít audiokniha. Protože ani do divadel se nevrací diváci, je to podnik značně nejistý. Přijdou vůbec nějací lidé? 

Byla bych samozřejmě moc ráda, kdyby ano. Je to takový symbolický začátek léta. Sejdeme se, pohovoříme, něco sníme a vypijeme a můžeme se rozpustit do časů dovolených. Ale přemluvit ty potencionální návštěvníky, aby přišli...

Svého času mi pan Stanislav Motl vyprávěl, že on raději pořádá akce mimo Prahu. Že v Praze jsou lidé zhýčkaní, zmlsaní, hned tak k něčemu se přemluvit nedají...

Nechtělo se mi tomu věřit, ale když nyní vidím, jak škemrají pražská divadla, diváci, vraťte se, začínám se bát... Co když opravdu nikdo nepřijde. A to se může stát. Navzdory tomu, že moderátor bude šikovný tanečník Martin Šimek. 

Navzdory tomu, že by měli přijít renomovaní historici...

Navzdory tomu, že jde o naše hrdiny..

I proto zde budu avizovat častěji, než by mohlo být milé. 

Ale prosím, přijďte. A protože vím, že opakování je matka moudrosti, musím- a budu - opakovat do omrzení. Přesněji tedy do konce června.

Takže už za tři týdny... přijďte

Open mind

     „Mám otevřenou mysl,“ hlásá jedna učitelka, když chce zdůraznit, jak moc je dobrá a jak šíleně ji děti obdivují.

Není určitě jediná, kdo dá na líbivou politiku. Jiní říkají: „ Jsem s dětmi kamarád.“ Nebo: „Nabídl jsem jim tykání.“

 Jednou jsem se zkusila dobrat detailů. Proniknout takříkajíc k jádru pudla. Jala jsem se zkoumat křehkou duši pedagogovu…

Lze říci, že šlo o vzrušující empirii. Povahových typů ve sborovně jsem objevila vskutku širokou škálu. Jelikož fokus průzkumu byl jasně dán, velmi rychle jsem objevila řadu respondentních exemplářů. Ovšem rozsah této zcela nefilozofické gnose mě samotnou docela zaskočil.

   Když na první dobrou docela zajímavý učitel středního věku opakovaně všem vykládal, jak moc je unavený z toho, co všechno pro školu dělá, napadlo mě konfrontovat jeho seznam stížností s hodnocením jeho studentů.

„Je skvělý,“ zahájily děti oslavnou tirádu. Zajíkavě se pokusily na mě přenést své nadšení z učitelovy práce.  Udělalo to na mě dojem. Jenže děti bezelstně pokračovaly ve výčtu kladných vlastností: „ nic nemusíme, všechno nám omluví, dává nám jedničky za nic…“

„Jak za nic?“ poctivě jsem se snažila tomu porozumět. „No přeci motivační,“ vysvětlil mi třídní znalec moderní terminologie.

Hledat něco víc v míře jeho obliby nebylo, vzhledem k popularitě, které se těšil i díky populistické anketě Zlatý Amos, vůbec reálné. A vlastně ani žádoucí.

Mně osobně avšak kantoři, přikládající fatální důležitost své popularitě a oblíbenosti, většinou nijak zásadně nepřesvědčili.

   Nechce se mi totiž věřit, že by dětem do života něco dala sladkobolná líbivá politika. Jistě, v daný okamžik se jim to líbí. Nemusí nic dělat. Ostatně, sama dobře pamatuji na svoje středoškolské hodiny angličtiny, které dirigovala podobná učitelka. Nic jsme nedělali. Povídali jsme si, četli Vejce a já a na konci čtvrtletí napsali jednu ohlášenou písemku ze slovní zásoby. Všichni jsme měli jedničku, angličtinu milovali a posmívali se béčku, že oni se musí šprtat, pořád něco číst a o něčem diskutovat, světe div se, anglicky.  Nu, pak skončila škola, začal život a probudil se rozum, který s údivem zjistil, že teď se tu angličtinu musíme složitě a drsně doučovat, zatímco béčko, které drtila ta nepopulární úča, to už dávno umí. Asi i proto mám k těm sladkobolným populistickým učitelům s otevřenou myslí (nemám vůbec nic proti přirozeně otevřené mysli, ale nutí mě to parafrázovat onen sebeadorační výkřik, protože ten celou tu úvahu odstartoval).

    V pedagogické práci dám víc na systematičnost. Mám s ní sice sama trochu potíž, protože typicky systematický člověk zcela určitě nejsem. Ale kdybych navzdory své nesoutěživosti někdy chtěla soutěžit o nějaký učitelský titul, pak určitě ne o titul oblíbený učitel. To je podle mě největší mor sboroven. Snaha být oblíbený.

Chtěla bych hrát vabank o titul dobrý učitel. S podvariantami inspirativní, zásadový, či kreativní. Ba i inovativní se mi líbí. Jen ne oblíbený. Přitom právě na této snaze učitelé nejvíce ujíždějí.

 Samozřejmě chápu, že je to celé trochu nefér. Jestliže někdo dává skrze svoji práci v plen taky svoji osobnost, případně i pochybný charakter, měl by mít naději na nějakou formu zpětné vazby.

Většinou si to oni jedinci představují tak, že se jim dostane nehynoucí lásky a obdivu od jejich dětí a samozřejmě rodičů, kteří dokáží ocenit, že jejich potomek si ve škole může dělat, co chce a ještě k tomu nosí domů samé pochvaly či jedničky - ty ale v době slovních pochval nejsou moc trendy, většinou totiž známkování slouží k označení zastaralosti daného kantora, který pořád trapně používá číselné hodnocení, a to pro adepta na nejoblíbenějšího pedagoga, či moderněji řečeno průvodce vzděláním, rozhodně není žádoucí.

Aby dítě bylo ve škole šťastné, to je dost silný argument, který takřka nelze ničím přebít. Ale aby z toho ve finále nevznikla soutěž o blahoslavené chudé duchem….

 Pravda, zní to asi dost sarkasticky. Ke zvýšení obliby školního prostředí takové úvahy asi nepomohou, spíš naopak. Z tohoto mediálně zjednodušeného hlediska je určitě lepší, když je škola plná oblíbených učitelů s otevřenou myslí v čele s tím nejoblíbenějším Amosem. A není vyloučeno, že některé školy k tomu cíleně míří. Vyberete si školu, většinou s krycím názvem alternativní, kde budete šťastní a spokojení. Povedou vás samí oblíbení učitelé. Až sem to zní naprosto ideálně. Malý zádrhel by mohl vzniknout v okamžiku konfrontace kupříkladu s pracovním trhem. Třeba by se nějaký nevychovaný personalista mohl podivit, jak to, že nic nevím, navzdory tomu, že se prezentují samými výbornými pochvalami (o jedničkách už ani nemluvím, aby to vůbec někdo četl). Co s takovým adeptem?

A to by pak bylo zajímavé porovnání, stejně jako kdysi u nás, s těmi, co měli angličtinu v béčku. Rozhodně po nich sáhli s větším zájmem než po nás. A přitom my měli tak bezstarostné a šťastné hodiny…!

Otázek samozřejmě vyvstává mnohem víc. Když totiž začnu rozebírat pedagogické sbory tak říkajíc na molekuly a začnu hledat osobnosti, které dětem na cestu do života daly něco víc než jen pár okamžiků bezelstného nic nedělání, musím neochotně konstatovat, že jsou to většinou postrachy školních tříd, přísní didaktici a zásadoví jedinci. Co si s dětmi netykají a není jejich cílem být s osmáky kamarád, ale něco je naučit.

Aby bylo jasno. Nejde mi o pokus zvrátit pozitivní trendy ve školství ani nevolám po rákosce či klečení v koutě pod obrazem císaře pána- tedy pana prezidenta. Spíš to mělo být zamyšlení v duchu starého pořekadla (ostatně, ta se teď stávají takovým strašákem příjímacích zkoušek, že bych se asi měla bát na ně odkazovat), ale odvážně, tedy pořekadla, že s vaničkou vylíváme i dítě. Tedy přesněji, ve snaze zbavit děti stresu je zbavujeme i možnosti něco si vybojovat, něčeho docílit vlastní snahou a pílí.

Popravdě řečeno, když opět zapátrám ve své paměti, ze školních let mi utkvěly v paměti víc osobnosti, které po nás něco chtěly, kde jsme si svůj prostor museli vybojovat a prosadit. Ti, co nám no nabízeli zadarmo (a jistě tací byli i tehdá), nám sice nabídli chvíle šťastného nic nedělání, okamžiky, kdy jsme si mohli dělat, co nás napadlo, ale z paměti vyšuměli. Protože pro život nám nic nedali.

Přesto musím znovu zdůraznit, že nejsem zastáncem rákosky a už vůbec ne toho, aby děti chodily do školy s bolavým břichem a obavami z toho, co dnes zase bude.  Ale stejně tak nejsem fanda, ba skoro to nesnáším, ten boj o to, být nejoblíbenější.

A ti, co to uvozují větou, že oni jediní mají otevřenou mysli, mi ve své podstatě vlastně přijdou jako velcí lůzři. Protože jim vlastně nic jiného ani nezbývá, než se vlísávat dětem do přízně tím, že se jim budou podbízet. A to je cesta do pekel. Jen to na první dobrou hezky vypadá, ostatně, jako každá čertovina…..

A s čertem, nebo přímo s ďáblem, je určitě propojeno i ono klasické odvěké učitelské dilema: oblíbený nebo zásadový?

 

 

 

Řecké mýty

 Dnešní  nedělní čtení  je nejen příprava na výuku, ale i ladění se na dovolenou. Řecko zase na obzoru, tak snad to letos, po covidových letech, zase vyjde. A mám ráda tu jejich mytologii:-) 

Náramek

 Mám ráda náramky. Je to až obsese, nějaký pořád na ruce mít. A kolik jsem jich už poztrácela:-(, bohužel. 

Některé raději ani nosit nemohu, staly se památečními, jsou po někom nebo moc drahé, bála bych se, že je ztratím. Měla jsem jeden, který jsem ztratila asi třikrát, ale vždy se ke mně nějak vrátil, našel se. Tak už ale osud nepokouším, je pečlivě schovaný. Asi se z něho stane dědictví:-).

Nosívala jsem i ten "žebrací" náramek, ke kterému se postupně přikupovaly malé zlaté přívěsky. I ten se pak už nedal nosit z preventivních důvodů, tolik zlata naráz poztrácet by se mi nechtělo.

To už je ale dávná minulost, móda se mění i v náramcích. 

To ale neznamená, že teď nosím jen nějaké pouťové atrapy, to v žádném případě. Vybírám si zajímavé  a ráda je střídám. Ať už to jsou drahé zlaté šperky nebo náramky z léčivých kamenů či docela obyčejný stříbrný řetízek. 

A nejvíc ale miluji náramky z příběhem. Proto jsem zajásala, když jsem objevila tyto náramky.  Dámské, krásné a se silným příběhem. Pomáhají dětem s artritidou. 

A ty, které jsem si koupila, jsou fakt krásné. Zase tedy mám co nosit a střídat je mohu klidně po týdnu. 

Navíc je nosím s hřejivým pocitem, že někomu pomohly. Na webu je nejen nabídka, ale i příběh těch, co náramky vyrábí. Náramky jsou krásné, nabídka pestrá, dodávky rychlé. Líbilo se mi to. 

Tak jsem měla potřebu se podělit. 

                                               Protože mám prostě ráda náramky:-)

Let balónem

Ráda bych letěla balónem. Chci to jako dárek, pro malou holčičku, osmiletku. Tak hledám společnost, kde berou do balónu i děti. Ale hlavně asi hledám reference, osobní. Na netu je nabídek hafo. Rozdílné cenové hladiny. A to mě mate. Jeden letí za sedmičku, druhý to zvládne za trojku? Nedokážu rozklíčovat, zda je to klasické tržní chování či u těch levných něco hrozí? A žádného balónaře neznám. Tak to zkouším tady. Jako v poradně. Třeba někdo ví víc, nebo poradí, kam se obrátit, jaká společnost je spolehlivá a kde je to velké riziko? Nebo je tu dokonce nějaký balónář? Prostě, líná huba holé neštěstí, tak se zkouším zeptat. Třeba se něco dozvím:-)

 

Dílna malého novináře

 Navštívili jsme s Tobiášem knihkupectví 2veverky. V Holešovicích. Naše oblíbené. 

Tentokrát tam probíhala dílna malého novináře. Pro děti ke Dni dětí. 

Pořad vedla paní Michaela Vetešková z Českého rozhlasu. Skvěle. Naprosto profesionální přístup, děti nadšené, Tobiáš jakbysmet. 

A my, dospělí, jsme si to náramně užívali. V prostředí plném knih, kultivovaná čeština, dětský elán a bezprostřednost.. Paní Michaela to s nimi fakt umí. Takže jsme možná viděli novinářský potěr, děti, které se inspirují a v dospělosti se z nich také stanou novináři. Nebo milovníci spisovné češtiny a profesionálně odvedené práce. 

Myslím, že to byl skvělý zážitek pro děti k jejich svátku. A domů si krom zážitku mohly odnést i knihu. A pohladit si Tobiáše, čehož hojně využívaly, takže ten měl vlastně také naprosto skvělý zážitek.

Červen

   Červen je měsíc, který půlí rok. Vrcholí škola a všichni se těší na prázdniny.  Možná i proto mají  děti v tomto měsíci svůj Mezinárodní den dětí, tedy svátek, kterým celý letní měsíc začíná. Děti tak mají radost jak v jeho počátku, tak i na samotném konci. A pořád se mají na co těšit. 

V mezidobí si mohou užívat dozrávajících plodů, které patrně daly červnu jeho český název. Jako že se červená první zrající ovoce.  Jahody, maliny a další oblíbené pochutiny.

Drsnější povahy vysvětlují, že jméno červen měsíci dali naopak červi, kteří si na ovoci pochutnávají také, a zároveň právě v červnu docela škodí.

Jedna varianta pracuje zase s myšlenkou, že vše je odvozeno od brouka červce, ze kterého se vyrábělo barvivo.

Jak vidno, variant pro vysvětlení obrozeneckého termínu pro měsíc červen je poměrně hodně a vybrat si můžeme podle vlastního uvážení.

Stejně jako se rozhodneme, čím je pro nás těchto třicet letních dní netradičních. Zda svátkem žonglování, který připadá na druhého června nebo Mezinárodním dnem prostitutek, který od roku 1975 připadá na stejný den. Zajímavý je Den nejlepších přátel 8. června, stejně jako Mezinárodní den pletení na ulici či Den růží.

Své  speciální dny mají v červnu i labužníci, protože sedmého si připomínáme Mezinárodní den čokoládové zmrzliny a o čtrnáct dní později je to Mezinárodní den pralinek.  

V rámci netradičních červnových oslav najdeme i několik poněkud kontroverznějších dnů, jako je Mezinárodní den bez kalhotek, který probíhá 22. června. Ani Mezinárodní den trpaslíku o den později nepatří zrovna k běžnému koloritu oslav, ale dny jógy, hudby či životního prostředí uvádějí vše do klasické rovnováhy. K té přispívá i Den otců, který spolu se Světovým dnem rodičů oslavuje rodinu a rodičovství.

 Zajímavých červnových dnů by se našlo ještě mnohem víc, většinou jsou známější  ty temné červnové dny, ke kterým bezpochyby patří výročí událostí z válečné doby, ale dnešní červnový sloupek si klade za cíl působit červnově bezstarostně a uvolněně.

Ve vzduchu se vznáší atmosféra blížících se dovolených a letních radovánek, proto se pokusíme naladit do červena. Tedy do červnovaJ