Jak tomu mám rozumět?

  Dnes jsem se kdesi dočetla, že naše školní ministerstvo zrušilo dotaci deseti miliónů korun na mezinárodní kurzy pro nadané žáky. Prostě to prý zrušili. To je ostatně nový politický trend současnosti, prostě to uděláme....
 Bližší informace zatím nevím, jen beru na vědomí, že ministerstvo prostě zrušilo finanční podporu nadaných studentů. Zaujalo mě to zejména v porovnání s informací, kterou jsem zaslechla už včera a i bez dnešních konotací mě poněkud zarazila. Stejné ministerstvo, tedy to školství, investovalo třicet miliónů korun, aby se zachránila existence motosoutěže Velká cena Brna....
 Nemám nic proti soutěžím v autě či na motorce či na čem se to v tom Brně jezdí, nemám nic ani proti Brnu, ale zároveň nerozumím této logice. Jistě mi to kde kdo vysvětlí, burácení motorů v Brně je prestižní, mezinárodní a kdovíjaká ještě událost, která tady prostě musí být....
Zatímco koho zajímá nějaký nadaný student? Strkat peníze do vzdělání, kdo to kdy slyšel? Kroutit volantem budete, a basta:-)
Tak, to jen tak na okraj dnešního dne. Když 7.1.1610 Galileo Galilei poprvé pozoroval tři měsíce Jupiteru (Io, Europu  a Callisto- to aby si tady na své přišli i fyzikové:-)), asi netušil, jak se jeho dávní potomci budou chovat k vědě a poznání. I když, kdo ví, už tehdy se svým A řece se točí žádnou velkou kariéru neudělal. A historie se jak známo opakuje. Tak hurá někam na závodní okruh, tam je to mnohem jistější:-)

Na Tři krále

O krok dále…. 

Víc ani ode dneška nečekám. Prostě jen se zkracuje ta temnota. Probíhá sice Tříkrálová sbírka, v domech se objevuje klasický vzkaz K+M+ B….

Podvědomě mi to evokuje někým vyprávěný příběh, jak s postupujícím věkem tuto zkratku bere jako mnemotechnickou pomůcku, protože bez ní nevyjde z domu. Ne snad, že by tak uctíval tři krále, ale opakuje si, že s sebou musí mít  klíče +mobil + brýle. Nu, zjevně tříkrálové navždy. Už je také tak vnímám:-). Proto ani ode dneška raději nečekám nic jiného, než jen prodloužený den. Jinak bych také mohla propadnout skepsi z blížící se sklerózy:-)

Sovy do Athén

 Vozit. Nebo také nosit dříví do lesa či házet hrách na stěnu, tak všelijak se dá jednou větou vyjádřit dnešní snaha něco děti školou povinné naučit. První den po prázdninách, nota bene ještě vánočních, je to jen o docházce. V budově školy pak jsou sice fyzicky přítomni, ale duchem jsou samozřejmě stále ještě pod stromečkem.  Je to prostě zbytečná práce, což se, adekvátně k našim českým příslovím, dá sdělit i v angličtině, kde pro to mají úsloví o tom, že se bude orat vzduch, či v Rusku, kde totéž sdělují výrazem, že je to jako jet do Tuly se samovarem. Prostě naprostá zbytečnost. Tak se jí nebudu nijak hlouběji zabývat, protože vozit sovy do Athén budeme dneska celý den (a možná ještě i zítraJ) a spíš sdělím, že v novém roce Hovory o historii neumřely, jak se zatím zdá, ale zkusíme je znovu vzkřísit. S panem profesorem Jaroslavem Šebkem, stále poslední středu v měsíci. Tak abyste si zaškrtli datum v kalendáři.  A pak se uvidíJ. Aby ani toto nebylo na způsob transportu sov do AthénJ. Pevně věřím, že ne….

Ženy z bloku 10

Dnešní čtenářský tip není opravdu veselý, ale zase potřebný. Aby se nezapomínalo. Příběh lékařských experimentů z Osvětimi rozhodně nemůže vzbuzovat radost, ale zajímavé čtení to tedy je. Až při něm mrazí.  Navíc jde opravdu o konkrétní případy, takže je to příběh opravdu silný. Nelze si ho tedy nadávkovat naráz, ale pěkně po kapkách.  Dávkuji si už několik dní a dalších několik ještě dávkovat hodlám. Ale přečíst a dočíst to chci, protože je to výborně napsané. A jde o příběhy, které nelze relativizovat a zapomínat. Prostě drsné reálné čtení. Asi doporučím jako povinnou školní četbu. Jen doufám, že to nevzbudí záporné reakce některých rodičů, jako Chlapec v pruhovaném pyžamu. Mají pocit, že je to tak drsné, že to ty děti nemají číst. Já si naopak myslím, že mají…. Uvidíme, co Ženy z bloku 10. Nejdřív je ale musím dočíst já. 

                                             

Pětiletka

Už tu jednou byla a rozhodně se neosvědčila. Možná i proto mám za sebou vlastně takovou šestiletku. Blogo šestiletku.  A proto přemýšlím o tom, že všeho moc škodí.

 Prvotní cíl blogu byl propagace tehdy vydané knihy Odnikud nikam. To už je tedy let???

Pak přišly další knihy a blog pozvolna měnil svou tvář. Zda mým knížkám pomohl na cestě za svými čtenáři, nemám úplně detailně zmapované, ale jsem přesvědčena, že minimálně k některým ano. Jenže, nic se nemá přehánět. Z  toho důvodu  mě, asi v rámci novoročních předsevzetí, napadá, že je na čase skončit. Že všechno jednou končí, rozhodně není Nic nového pod sluncem.

Pravda, nebude to asi ze dne na den, přeci jen jde určitou závislost (mojí) a těch se člověk nezbaví mávnutím ruky.  Takže to vidím na postupné omezování, či jinou podobu.

Ale jinak mám pocit, že blog je vyčerpán, vášně jsou vyplýtvány, knihy se rozpouští v moři jiných knih, přichází prostě jiná doba. Uvidíme….

Nechceme dopadnout jako pětiletky:-)

Změna je přeci život

Do práce

 Některým dnes už začínají pracovní povinnosti. Sice si neumím představit pracovní morálku po svátcích, kdy přijdete do práce právě v pátek. Ale to je život.  My naštěstí jdeme až v pondělí, takže je před námi víkend na adaptaci. Nicméně, i mě pracovní den láká nějak pracovat, a to asi nejlépe písemně. Začít novou knihu, nové povídky či prostě něco nového....
  Nebo zrekapitulovat něco staréhoJ.  
Co mě třeba zaujalo o svátcích? Tak dejme tomu pro mě nepochopitelný exces, kdy někde ve Francii zakázali vystavovat Betlém. Prý to odporuje náboženské toleranci! Tak to odporuje mému chápání. Jaké toleranci v křesťanské Evropě? Kdo si to vymyslel? Čí toleranci či respektive netoleranci to odporuje?  No, ono na to jsou v podstatě jednoduché odpovědi, jen je jaksi nikdo nechce moc vyslovovat. Taková míra pokrytectví, kdy si v rámci čehosi necháme zakázat Betlém, je na pováženou. To jsou začátky hodně smutných konců, alespoň já to tak vidím. …………
 Pak jsem přemýšlela o výbuchu muničního skladu? Kdo ho tam umístil? Proč to bouchlo? Jak k tomu přijdou ti lidé, co tam bydlí? Za takový šlendrián by měl být někdo zodpovědný, ale jak znám situaci u nás doma, nic se nestane. Kromě tedy toho stresu, který si zažívají místní s muničákem za zády. K čemu vlastně u nás, bez bojeschopné armády a v době jaderných zbraní, potřebujeme takový sklad? No, to mi asi nikdo neodpoví, takže moje vlastní odpověď je onen prostý šlendrián. 
   Na slovenskou primátorku, která nám všem doporučuje používat metrovou dopravu ( tím myslí metro) a jinak raději tajuplně mlčí, si asi vyčlením větší prostor. Jestli to ovšem stihnu ...

  Nu a dál mě osobně mezi svátky zaujal evergreen, a tím jsou vánoční přání. Dle jakéhosi vyprávění se kdysi do pohlednic vypisovaly verše. Dnes jsou pohlednice na ústupu, a když se přeci jenom objeví, disponují předepsaným textem. Ale i tak, je to pořád tradice. Pohlednice s nalepenou známkou. Tím nikterak neodsuzuji vánoční maily či sms, tedy ty, které jsou osobní, začínají oslovením,nejlépe  vašímJ.,a něco osobního sdělují. Co moc neberu (a letos už nereaguji ani pokusem o odpověď), jsou hromadné maily a sms. Někdy dokonce přemýšlím, zda se nemám urazit, když mě někdo zahrne do takové nesourodé množiny bez oslovení, kde většinou figurují Vánoce s malým v, protože v sms většinou nikdo pravopis neřeší. No, neurážím se (zatím), ale neodepisuji a myslím si své.  Prostě hromadně odkliknuté přání podle mého není žádné přání? Jde ovšem ryze o můj subjektivní pohled, který klidně může mít do objektivního hodnocení dost daleko…

Ale opravdu objektivně jsem ráda, že je ještě víkend před námi a vše vypukne až v pondělí. NanovoJ.

Jak veverka v kleciJ.

Na Nový rok

 O slepičí krokJ.  

U nás doma radši o ten psí…

A za rok i o ten HaniččinJ.

Letos tedy do dalšího roku ještě na rukou. Tím pádem se naskýtá klasické přání. Ať máte vždy poblíž někoho, kdo Vás bude chtít nosit na rukou. Nebo alespoň bude umět podat pomocnou ruku.

Krásný patnáctý rokJ.
A navíc, zrovna dnes, přesně pět měsíců,takže vlastně narozeniny...