Den vzdělanosti

 V dubnu se ráda zamýšlím nad vzdělaností. Ne snad, že by v jiné měsíce nebyla důležitá, ale duben nám nabízí konkrétní den vzdělanosti u příležitosti založení Karlovy univerzity. Otec vlasti, blahé paměti, měl tehdy na mysli, aby – cituji – naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený (zakládací listina KU). 

Umožnil jim tedy přístup ke vzdělání. Byla to jeho velkorysá představa, nabídnout vzdělání jako pohostinnost, nikoli jako povinnost nebo nutnost, jak ho často prezentuje současnost.

 V kalendáři si tuto události připomínáme sedmého dubna, v reálu na ni poněkud zapomínáme. Vzdělání, respektive vzdělanost, ztrácí důležitost. Papír chtějí všichni, se vzdělaností jako takovou je to poněkud horší.

V dubnu, kdy je to celé šmrncnuté aprílem, se dá na podobné téma dokonce i žertovat. Jako že touha po diplomu zůstává, s hlubším přehledem je to horší.

Nicméně, radši bych trochu vážněji zapřemýšlela nad tím, jakou má vzdělání a s ním spojený všeobecný přehled pro nás ještě význam? Má-li nějaký.

Univerzita má dnes mnohem víc fakult než v době svého založení, kdy disponovala čtyřmi základními. Ale lačnost po plodech vědění je výrazně menší.

Spoléhá se na to, že všechno se najde a vypromptuje, vlastní úsudek často dostává dovolenou.

Je tedy zrovna v dubnu nabíledni připomenout důležitost vzdělávání, zejména toho celoživotního, které je někdy trochu na okraji zájmu, přitom nás udržuje v kondici.

Duben je pro podobné aktivity jako stvořený.  Připomenout si, že vzdělávání nekončí promocí, ale trvá celý život.

A třeba můžeme v dubnu i zdůraznit, že Praha není jen městem památek, ale i městem myšlení. A pokud by to myšlení přeci jen příliš bolelo, lze to prostě hodit na apríl.

Vyberte si. V dubnu je to možné.