Historická data

 Dějepis jsou jen samá data, tvrdí ti, kteří vysvětlují, proč je školní historie špatná a vlastně k ničemu.  Že je to zbytečné, učit se nějaká data.

 A většinou ještě řeknou datumy, což samo o sobě potvrdí domněnku o úrovni jejich vzdělání. 

Nicméně, nechme datumy být a spíš se pověnujme tomu oblíbenému, že ta data nejsou vůbec potřeba? 

Opravdu to tak je?

 No, je to trend doby, nic si nepamatovat. Víc a víc se spoléhá na umělou inteligenci. Ta vlastní se nechává odpočívat. Všechno jde přeci vyhledat. 

V dějepise se  hodně hraje na pocity, na to, co si myslíš o dané situaci, jak se ti to zdá? Historie se prý má méně učit a více prožívat. 

Místo faktů se proto klade důraz na pocity, na osobní interpretaci.

 Hlavně nechtít nic konkrétního. 

Případně se bádá. Všechno si mají děti vybádat samostatně, vše sami odvodit, objevit, rekonstruovat. 

Myšlenka to jistě  není špatná, kdo by nechtěl, aby děti přemýšlely? 

Jenže tu narážíme na zásadní paradox, z čeho vlastně mají bádat, když nemají základní znalosti? 

Jak mají spojovat souvislosti, když nemají jednotlivé body?

Osobně si myslím, že bez nějaké vědomostního základu nic nevybádáš, ale to dnes není

 v kurzu a je to označeno jako zastaralé uvažování. 

Hlasitě se prosazuje kritické myšlení.

Na tom jistě není nic špatného, kriticky myslet je v naprostém pořádku. 

I to by ale mělo být podepřeno nějakou vědomostní základnou. Protože kriticky myslet 

o ničem je poněkud obtížné.

  Představa, že se lze obejít bez faktografického základu, je svým způsobem pohodlná. Odpovídá duchu doby, která si zvykla na okamžitou dostupnost informací a zároveň na jejich povrchní konzumaci. 

Fakta se ráze stávají podezřelými, prý svazují, zatěžují, brání kreativitě. ..

Proto, nebo přesto, si myslím, že k lepší orientaci v historii ta data trochu potřebná jsou. Nemyslím tím úplně dlouhé seznamy dat, určené k memorování, ale některé letopočty 

v paměti utkvět měly. 

Lépe se s tím pak pracuje. 

Jak v kritickém myšlení nebo třeba v oblíbené konverzaci s umělou inteligencí, která vám ráda namluví úplně jiná data, kupříkladu. 

 Těžko se mi vede konverzace s lidmi (myslím reálnými, živými), kteří druhou světovou válku řadí do devatenáctého století, o revoluční roce 89 už ani neví, že někdy byl, natož aby věděli kdy...

Jistě to jde i bez nich, jen je to takové složitější. 

 A sno, všechno se dá dohledat. Ale bez základní orientace nevíme ani co hledat, ani jak nalezené informace posoudit. 

A v tom je možná největší ironie současnosti, čím víc spoléháme na vnější zdroje, tím víc bychom potřebovali mít něco uložené i ve vlastní hlavě. Ovšem nemáme... 

A pak se třeba z dějin stává jen mlhavý příběh bez časové osy a porozumění, a z nás jen jeho poněkud zmatení posluchači, kteří si vše vykládají po svém. Nebo po tom, co jim vyplivl vyhledávač nebo chatbot.