Čarodějnice

 V pohádkovém světě či v lidové terminologii nese pojem čarodějnice spíš negativní konotace. 

Stačí si vybavit staré ilustrace, kterým dominuje shrbená postava, koště, kotlík a cosi bublajícího uvnitř. Tedy někdo, koho bychom se měli spíš bát. Nebo někdo, kdo nejde s davem.

Řadu současných žen by jejich běžné chování dovedlo v minulosti až na hranici.

Dneska je to naštěstí úplně jiný příběh.

Být čarodějnice je skoro vyznamenání. 

Někdo to má jako živnost. 

Jiný jako životní téma.

A  v dubnu se čarodějnice nejvíc pojí se závěrečným rejem kolem plápolajících ohňů, které tradičně osvětlují poslední dubnovou noc. Filipojakubskou, tak ji ale nikdo moc neříká. V běžné řeči se prostě pálí čarodějnice.

Tady se tedy hodně musím oprostit od historického propojování, protože v minulosti to opravdu bývaly klasické monstrprocesy. 

Ale jak už bylo řečeno, dnes je to jiný příběh.

 Jde o přátelské posezení u ohně. Nevidí v tom ani čarodějnice minulosti, ale ani žádný pohanský rituál.

A pokud je s tím spojováno něco čarodějného, tak právě to poklidné posezení s přáteli u ohně, první letošní nezdravý špekáček a čarodějná představa té vlídnější části roku.

Možná je na tom nejvíc čarodějné právě tohle. Ten okamžik, kdy po dlouhé zimě poprvé stojíme venku do pozdního večera, ve vzduchu je cítit kouř, tráva už začíná zelenat a člověk se už vidí někde u vody na dovolené.

Celý duben k tomu směřujeme.

S úsměvem na tváři, protože apríl se s námi nese od prvních výbuchů vtipných gejzírů prvního dubnového dne. Až k tomu finále v podobě planoucího ohně a přiškvařeného buřta. Jako dubnová brána do jara.

Vzpomínáte na dětství, zlatá brána otevřena?

Tak takovou bránu nám duben nabídl