Známe z filmů, spíš tedy z těch pro
pamětníky, jak děti nesměle ťukají na dveře sborovny
a pak nesměle vstupují do
zapovězeného světa. I pro jejich rodiče je to často jiný vesmír, jít do školy
do sborovny.
Ani takoví Plhové, kteří
přijdou upozornit, že už je čas, pane učiteli, asi také nechodí do sborovny
běžně. Často je tedy ona školní místnost zahalena určitým tajemstvím.
Ovšem kdybychom po vzoru seriálu Arabela mohli
jako moucha vletět do sborovny
a sledovat její
každodenní cvrkot, asi bychom se většinou docela smáli. Nebo docela divili.
Je to srovnatelné s přestávkou
v osmé bé. Dost chaos, křik, hluk, dohánění restů, nesplněných úkolů od
vedení, neopravených sešitů, hlasitých telefonátů, brouzdání po netu. Ti, co
nejvíc nadávají na děti, že věčně zírají do mobilu, se od něj většinou celou
přestávku neodtrhnou.
Ti, co nadávají na hluk,
nejvíc řvou. A na stolech některých učitelů se rozhodně nedá demonstrovat slovo
pořádek.
Ještě „lepší“ je to o
poradě. Kantoři se trousí ještě dlouho po začátku. Kdyby měli být sankcionováni
za pozdní příchody, jako bývají děti, zřejmě by stupnice známek z chování nestačila.
Když už se konečně začne, po chvíli vypukne nepozornost, šeptání a sdělování
dojmů. Někteří se plynně infiltrují do virtuálního světa a surfují si po netu,
jiní nenápadně opravují písemky, další komunikují přes různé sociální sítě.
Určitá skupina lidí si
najednou vzpomene, že chce na wc, tak plynule odchází a přichází.
Jiní si sem tam odskočí uvařit kafe, další
mají potřebu jíst a u toho nejlépe mlátit lžící nebo vidličkou do talíře. Sem
tam se někdo zapojí do debaty, pak chytne svoji myšlenku a díky sebepotřebě se
poslouchat rychle sděluje svoje postřehy, daleko od meritu věci. Začne
překřikování.
Pak uběhne další čas a
začne nenápadné pokukování po hodinkách, posléze začnou první jedinci odcházet
z neodkladných důvodů. Hned na chodbě si zanadávají, že to bylo pekelně
dlouhé, nic se nevyřešilo, pár kolegů označí zvířecími jmény. Někteří si hned
na chodníku zapálí, jiní se odkráčí uklidnit do nejbližší hospody. Jiní
samozřejmě jedou domů, ale i mezi nimi jsou naštvaní. Ti, co přišli včas a
čekali na opozdilce, ti, kteří mají pocit, že se nic nevyřešilo či že se jejich
časem plýtvá, protože se to celé prokecalo o ničem a oni nemají přípravy na
zítra. Odjíždějí s myšlenkou, že tedy zítra přijdou dřív, aby to v klidu
sborovny dohonili.
Jenže se tam sejde
takových jedinců víc, den začíná pokecem u kávovaru a pozvolně se trousí
kolegové, ti hluční, agresivní, apatičtí, lhostejní, mobilní, unavení, naštvaní…..
Úplně stejně jako děti....
Žádné komentáře:
Okomentovat