Soudě podle mediálních vystoupení v našem veřejném prostoru je u nás možné takřka všechno.
Pořád ještě jsem tím trochu zaskočena, nicméně učím se. Skutečnost je z mého pohledu natolik prapodivná, že výuka je vytrvalá a stále intenzivnější.
Začnu drogami v Brně, které už sice vyšuměly, ale řešení jsem nikde nezaznamenala. Zato perly, které padaly z úst povolaných ve stylu, že ve volném čase koks nevadí, nebo že Brno bylo vždycky alternativní či řečnická otázka, když alkohol ano, proč bílé potěšení ne? !!!
Odborník žasne a laik se diví. Ne snad tomu, že by naši mocní jeli v nějakém omámení, ale tomu, jak k tomu přistupují...? Žádná reflexe, žádná odpovědnost, ba ani logické a přijatelné vysvětlení.
Lze vůbec akceptovat poznámku ke drogám v duchu lakonického konstatování, že ve volném čase nechť si politik dělá co chce?
Ale i to je vlastně řečnická otázka, tentokrát moje, neb nečekám, že na ni někdo odpoví. Respektive, relevantně odpoví.
Od drog lze plynule přejít k znásilnění, které si u nás stejně většina obětí vymýšlí! !!!
Když toto zazní z úst policejního ředitele a nic se nestane, už jsme uprostřed hluboké bažiny zdejšího bizáru. A v rychlém sledu následuje přivýdělek šéfa Ikemu a pětihodinové náhodné setkání v dešti.
A nic se neděje!
Nic zásadního se neděje. Smete se to ze stolu, zazní konstatování, že je to poněkud
nevhodné a jede se dál.
Je zjevné, že to nikomu
nevadí, zvlášť, když se podobné situace opakují a cyklí.
Být všem na očích jistě není vůbec jednouché. Nejen se nějak chovat, ale i vyjadřovat se, mluvit.
A nést za své jednání i slova
odpovědnost.
Měla jsem kdysi pocit, že pořekadlo o tom, že
když jsem úplně nejvýš, musím vědět, že tam fouká, je notoricky známé. Ve
skutečnosti, tedy v té naší reálné, zde neplatí ani ono přísloví o rybě,
která páchne od hlavy. Pohybujeme se v takové zahnívající nížině, kde nefouká
na nikoho. Prapodivné, nestandardní či dokonce nezákonné, chování nikdo neospravedlňuje.
Argumenty, kterými se někdo pustí do kritiky, jsou smeteny ze stolu, nikdo je
neslyší.
Jeden spřátelený Francouz, který sem často
jezdí a trochu tudíž ví, se nad situací vždycky pobaveně usmívá. Říká, že u
nich by byli lidé v ulicích každý týden / což nijak nezpochybňuji, protože
vím, že Francouzi mají demonstrování takříkajíc v krvi/.
"Vy si tady necháte líbit všechno,"
pokračuje s úsměvem, což samozřejmě také nijak nezpochybňuji, protože vidím,
že má naprostou pravdu.
Asi je to nějaké genetické dědictví.
Kupříkladu už v roce 1848, když Evropou táhla revoluce a všude se stavěly barikády, v Praze se diskutovalo
ve Svatováclavských lázních o peticích. Prostě, nic se nedělo...
Neděje se ani nyní. Asi se
ocitáme v nějaké prapodivné „soutěži“, kam až lze dopadnout. Mimoděk mě
napadá parafráze názvu prastarého filmu, Bože, jak hluboko jsme klesli… Kam se
hrabou divoké devadesátky....
Možná bychom měli začít u
sebe, jak zní prastaré moudro. Ačkoliv, nejsem si jistá, zda jedinec zdola něco
zmůže. Ráda bych si to myslela, ale nějak neumím najít tu správou cestu. Když
se vrátím na začátek, třeba k těm drogám, jak mám vysvětlovat dětem, že kupříkladu
koks a další nejsou to pravé ořechové, když z míst nejvyšších slyší, že ve
volném čase to vlastně nevadí? Či jak varovat před praktikami šmejdů, když na
jednom z nejprestižnějších míst v zemi je to celkem bez problémů
vnímáno jako legální aktivita?
Je třeba poctivě si
přiznat, že nevím. To prostě asi není možné…
Žádné komentáře:
Okomentovat