Ve Stromovce je krásně, v každém ročním období. Snad
jen tehdy, kdy se tam koná nějaký hudební festival či řve rozdivočelá mládež,
se tomu parku vyhýbáme. Jinak jsme tam několikrát denně. Rána bývají
nejkouzelnější, většinou je klid, krásná procházka. Tobiáš honí veverky. Ty
jsou tady ž přemnožené, na každém kroku je možné potkat veverku. Tobiáš vždycky
vypálí, veverka mu uteče na strom a on pak štěká dole u stromu. Nedávno ale
„narazil“. Jednak vyplašil veverek víc, takže dupot a každá na jiný strom a on
najednou nevěděl, za kterou. A vybral si špatně, narazil na veverku bojovnici.
Celá černá, vyskočila sotva do půli kmenu, otočila se proti němu a vypadala, že
chce bojovat. Vydávala něco, co se dá směle označit za válečný pokřik. A Tobi
svěsil uši i ocásek a pomalu odkráčel. Válčit s veverkou se bál. Docela
jsem zírala, ale ony asi některé veverky budou divočejší. Kdysi mi kdosi
vyprávěl o ženě, která v parku narazila na zraněnou veverku, chtěla ji
zachránit a veverka ji pokousala. Zachránkyně skončila na Bulovce, veverka
odpadala na strom a asi se vyléčila samaJ.
Nu, některé veverky nejsou takové Zrzečky, jaké si pamatujeme z dětství
z půvabných pohádek o Veverce Zrzečce. Ty jsem milovala. Ale realita bude
roztomilé Zrzečce na hony vzdálenáJ
Žádné komentáře:
Okomentovat