Vánoce jsou pro děti ohrožující. Tedy minimálně pro ty děti,
co dostávají dárky. Protože dárci dnes
většinou neznají míru. Všeho je dostatek a je tak lákavé udělat tomu našemu
mazlíčkovi radost, proč mu to nekoupit, že?
( jsem také taková, aby si někdo nemyslel, že kritizuji, aniž bych si
zametla před vlastním prahem). Ale v reálu by bylo praktičtější dárky
nedávat. Protože hromada dárků je skutečný problém. Bylo by na místě vrátit se
do doby, kdy děti mohly o něco usilovat, na něco se těšit. Ono se o tom už
hodně mluví, někteří se o to i snaží, ale v mnoha rodinách byly vánoční
stromečky zavaleny dětskými balíčky. Je přeci tak krásné, když mají děti
radost!
Ve skutečnosti tady kvantita přebíjí kvalitu. Ale vysvětlete
čtyřletému dítěti, že pod stromečkem nic nenajde, jelikož vy upřednostňujete
zážitky? Jak objasníte, že všude kolem vidí reklamní šoty přeplněné dárky,
zatímco u něj nic? Je to těžká situace pro rodiče. A když ji zvládnou, úspěšně
jim ji narušují štědré babičky, tetičky či dědečkové.
Vlastně nevím, proč to tady ještě rozpitvávám? Je po
svátcích, dárky jsou rozdané, děti ve školách a školkách. A dárky často
zapomenuté, rozbité, odhozené pro nezájem či naopak pro zájem vzbuzený něčím
novým.
Možná je problém v tom, že je všechno snadno dostupné,
rozbité věci se neopravují, ale kupují nové, hračky made in China jsou většinou
na jedno použití. Připouštím, že problém neobdarovat dítě mnohdy větší než
vybrat si v přeplněné hračkárně.
Generace našich babiček si vystačila s jednou panenkou po
celé dětství. Dnešní panenka často nevydrží ani celý jeden den.
Ovšemže nechci tvrdit, že děti mají zažít bídu, aby si
něčeho vážily. Zdaleka ne. Kdyby mně někdo v mém socialistickém dětství
zahrnoval dary, jistě bych se také nebránila. Dnešní děti za to nemohou. A
uměle vytvořená bída tomu také nepomůže, i když úplně bych ji nezavrhovala.
Všudypřítomná reklama a všechno na jedno použití neumožňují dětem rozpoznat, co
potřebují a co ne. Dospělým ale ano, ti se tím ale mnohdy vůbec neřídí. Často vidím zběsilé rozbalování dárků,
povzbuzované výkřiky dospělých, kteří napjatě čekají, až bude rozbalen ten
jejich bombastický dar. A dítě trhá, odhazuje a zase trhá, na nějaké kochání se
a radování se z dárku není čas.
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád mi to připadá jako cesta
do pekla. Dlážděná nikoli dobrými úmysly, ale úhledně zabalenými dárečky. Děti
si na množství zvyknou, ale nemají se na co těšit, o co usilovat, nezažijí on
zklamání, když toužebná věci není, které vyváží ona hektická radost, když
konečně je.
Nepředpokládám samozřejmě, že jde o problém ve všech
rodinách. Někde upřednostňují zážitky, jinde zase na dárky nemají. Ale dost
široké spektrum rodin s dětmi se pro stále nové a nové hračky téměř nemůže
vejít do svého bytuJ.
Určitě jde o ty nejlepší úmysly, připravit dětem co nejvíc radosti, ale právě
zde by mělo platit, že méně je mnohdy více.
Jenže to se všechno snadno řekne a mnohem hůř realizuje.
Vyřešit by se to ovšem nějak mělo, protože v dobré víře potěšit děti je
vlastně okrádáme o radost z těšení se na něco nedostupné. V zájmu
jejich vlastní budoucnosti.
A také kvůli nám samotným. Protože když si budeme děti
kupovat horou dárků, jakmile přestaneme dávat, zmizí i jejich zájem. A to si
asi nikdo z dárců nepřeje!
Žádné komentáře:
Okomentovat