Vtipy

Neumím vyprávět vtipy. Přesněji řečeno, nepamatuji si je. A to si vždycky v duchu maluji, jak pobavím společnost vyprávěním tohoto skvělého vtípku. Směji se, někdy i docela dost, leč paměť má svou vlastní logiku, což vede k tomu, že za pár hodin už zase nevím, čemu jsem se to tak vesele smála. Pamatováka na vtipy fakt nemám.

 Někdy je to skoro škoda, protože něco doopravdy stojí za to, poslat to dál. Když ale zvolím techniku zápisu, přijdu o bezprostřednost okamžiku způsobenou tím klasickým: a tuhle znáte? Těžko někoho pobavím dlouhým listováním v notesu či nějakém elektronickém zařízení při hledání toho správného vtipu. Pokud se pustím do zmateného vyprávění, většinou pokazím pointu. Pak je zcela jistě lépe mlčet, než z krátkého vtipu dělat epický příběh s vsuvkami typu: „Ne, takhle to vlastně není, on to řekne, ne ona…“ a podobně.

Často se mi také stává, že si na obsah vzpomenu v průběhu vyprávění někoho jiného. Pak se někdy neovládnu a pointu sdělím dopředu, čímž si mnoho přátel mezi vypravěči nenadělám. Stejně jako, když se rozesměju dopředu s konstatováním, že to přeci znám….

Kdysi mě jeden vypravěč suše požádal, ať mu laskavě neskáču do řeči, že nejsem ve škole. To se mě sice kapku dotklo, leč od té doby do vtipů nezasahuji, i kdybych ho dokonce i znala. Stejně jako se raději nepouštím do vypravování, protože ty tři vtipy, které si doopravdy pamatují, jsou již značně archaické a provařené.

Zajímavou podkapitolou by mohla být situace, kdy vtip nepochopím. Všichni se smějí a mně šrotuje v hlavě, cože je tady vlastně k smíchu? Následuje okamžik společenské pantomimy, kdy nasadím univerzální úsměv, který značí, že je to tedy docela dobrý, ale mohlo by to být i lepší… V ústraní se pak pokouším od chápavějších spoluposluchačů vydedukovat pointu. Zajímavé je, že ne vždycky se to povede na první dobrou. Což na druhou stranu vede k určité úlevě, že nejsem sama, kdo danému humoru nerozumí.

Jindy zase vtip pochopím až mnohem později, v čase, kdy už se dávno mluví o něčem jiném, ba někdy i dokonce i v době, kdy už se nacházím úplně někde jinde. Vyprsknutí smíchy v okamžiku prozření pak samo o sobě může nastolit další vtipnou situaci. Nebo také trapnou, což je mnohem častější varianta.

Speciální odnoží mého zamyšlení by mohly být druhy vtipů, zda jde o vtip aktuální, erotický, kreslený, dobový, černý či suchý, tzv. kameňákJ.

Pro některé dokonce nemám nejen buňky, ale ani pochopení. Tím bych se ale z lehkého, baboletního zamyšlení propracovala k jakési sociologické studii, což nemám v úmyslu. V úmyslu jsem měla prosté konstatování, že legrace jako taková není často vůbec žádná srandaJ. Umět vyprávět vtip, pobavit a zaujmout, je někdy docela náročný kumšt. Stejně jako vtip pochopit či udržet v paměti….J. Nejjednodušší je prostě se jen bavit.

Nicméně mi to nedá, jak to máte s vtipy vy?