Den archivů

Pro někoho je třeba archivářka šedivá myš a budova archivu nezajímavý prostor, jiný v něm vidí dobrodružství, při kterém se tají dech.  Pondělí tohoto týdne přineslo mezinárodní den archivů, takže se archiválie někde stala hlavní hrdinkou dne.  Onu vzrušující cestu za dobrodružstvím, které odhalování zapomenutých událostí přináší, si najednou mohlo užít mnohem víc lidí než obvykle. A sama jsem byla překvapená, kolik amatérských archivářů jsem slyšela hovořit, co všechno skrývají doma ve vlastních archivech. A jsou to nejen staré fotky, ale i listiny, doklady či dopisy, o které bude třeba dnešní generace ochuzena, neb sms zprávy se tak dobře a trvale nearchivují.  Někde je archiv pečlivě roztříděný, jinde se povaluje po igelitkách, šuplících či skříních s myšlenkou, že jednou na nějaký systém také dojdeJ.  Ale ví se o něm a čas od času přijdou chvíle, kdy se v domácím archivu bádá, respektive probírá se jím a vzpomínáJ.  Samozřejmě přišly na přetřes i půdy, které mnohdy skrývají takové archivní poklady, že to ve mně vyprovokovalo chuť se znovu do půdních prostor vypravit, třeba se ještě něco objevíJ. Zajímavě mi den archivu souzněl s den předem uváděným dokumentem Naše velká válka, který mě nejen nadchnul, ale vrátil do oblíbeného kraje pod Konopištěm, kde se v domácích archivech krom jiného skrývá i plno dokumentů jak k následníkovi, tak k rekrutům R-U, kteří před sto lety museli narukovat. Byl mezi nimi i můj pradědeček, jehož jméno jsem v tamějším archivu také našla. A tím má moje bádání nový směr a cíl, což den archivů jen umocnil. Takže třeba někoho vypátrám i touto cestou. Třeba rodinu pána v uniforměJ, podle mých archivních dedukcí je to foceno právě před sto lety…