Tříděný odpad

Třídit odpad je jistě dobrá věc.  Města i mnohé vesnice si dnes zakládají na svých různobarevných kontejnerech, kam lze, v případě ekologického cítění, rozdělovat odpad, který vyprodukuje vaše domácnost.  Mluví se o tom samozřejmě často, musí se třídit. Souhlasím. Ale jako správný rýpal mám připomínky.  Ty už jsem jednou zmínila ohledně papírového kontejneru. Před tříděním je nutno ještě protřídit, abyste nevhodila něco s vašimi údaji. Minimálně v Praze totiž často vidím bezdomovce či osobu tomuto způsobu života velmi podobnou, jak se noří do žlutého kontejneru a hrabe se ve vyhozených dokumentech. Zda je pak odveze do sběru či nějak zneužije, těžko říct. Každopádně k tomuto třídění jsem poněkud ztratila důvěru. V kartonových krabicích jsem zatím žádné nebezpečí neobjevila, stejně jako v plastech, pominu-li, do jaké nepříčetnosti mě dokáže přivést hromadné sešlapávání plastových lahví, které se mají vyhazovat v co nejmenším tvaru. To je zvuk, který mě naprosto paralyzuje. Tudíž tuto aktivitu sice respektuji, leč nevyhledávám. Nicméně mým dnešním terčem je kupodivu kontejner na sklo. Ne snad, že bych měla něco proti recyklaci skla, naopak. Jen děkuji bohu, že nemáme podobný kontejner třeba pod okny, jako řada jiných lidí. Rozbíjení sklenic, které imituje bourající auto při nešikovném parkování je sice (chvíli) vtipné v reklamě, která ale nechtěně reflektuje problém mnoha lidí. Zkuste si bydlet u kontejneru, kam každý třídič odpadu s chutí flákne flaškou, čím hlasitěji tím lépe, bez ohledu na to, je-li ráno, dopoledne či hluboká noc, když se opilý ekolog potácí z restauračního zařízení. Všimla jsem si onehdá, když jsme seděli na letní zahrádce, která má kontejner hned vedle sebe. Během našeho odpoledního posezení sem sklo přišlo naházet (a naházet ve skutečném významu toho slova) poměrně dost lidí. Někteří dokonce s plnou krabicí a s gustem si svém mlácení skla vychutnávali. Možná vzhledem k jinak poklidnému prázdninovému času jsem se pod náporem hluku nezhroutila, nýbrž se zájmem sledovala, zda existují i ohleduplní třídiči, kteří lahev normálně vloží, tak aby se střepy nerozlétly a sklo nerozeznělo. Existují, ale jsou v drtivé menšině. Je v tom pro řadu lidí asi nějaká skrytá rozkoš, rozflákat ty roztříděné lahve. Modrý kontejner se tedy nestal mým favoritem. A většinou, když člověk vyšle nějakou myšlenku, zpravidla se mu dostane potvrzení. Když jsem včera odkládala lahve do kontejneru, aniž bych jimi mlátila, oslovil mě muž. Na první pohled drsný pán, tetování a chlapský výraz v obličeji. Prostě chlap každým coulem.  A sdělil mi něco, co mě šokovalo.

  „ Paní, to už jsem dlouho neviděl. Vy vyhazujete sklo normálně.“

Trochu překvapeně jsem vyvalila oči. On je snad telepat. Nebyl, jen bydlel nad modrým kontejnerem a v kostce mi barvitě vylíčil, jak moc je to „příjemné,“ zejména v létě, kdy si občas chcete dopřát otevřeného okna. Živě si představuji samu sebe a moji nervovou soustavu alergickou na hluk.

Pán mě potěšil. Ne tím, že trpí, ale tím, že nejsem sama, komu tyto atributy vadí. Většinou se totiž cítím jako mimozemšťan, když na ten všudypřítomný hlukový smog upozorňuji. Jedno, zda na venkově či ve městě. Prostě je to hluková diktatura, kde ti, kterým to vadí, jsou nejen diskriminování, ale hlavně označování za netolerantní přecitlivělé kritiky. Já si sice myslím, že netolerantní jsou ti, co hluk provozuji, ale to jsem zase někde na začátku.

„Na to si musíš zvyknout“ nebo „to nevnímej“ jsou dvě rady, kterých se mi cyklicky dostává a na které jsem alergická. Nemusím a nechci. A nevnímat to také nejde. Ovšem, jak mi potvrdilo moje nedávné pozorování, je to opravdu velmi menšinový názor. Proto mě ten člověk potěšil Respektive povzbudil, že v tom marném boji nejsem sama. A vytříděné lahve od té doby odkládám ještě tišeji. Věřte mi, jde to.