úterý 6. listopadu 2012

Přežít!

Vyprávěla mi moje maminka, s jakými příhodami se setkává, když chodí do nemocnice za tatínkem.  Je tam za ním denně a i když on skoro nevnímá, sedí u něho, mluví na něj a snaží se mu co nejvíce ulehčit. Zajímalo mě, zda se o to snaží i personál. Prý někteří ano, ale pravidlo to určitě není.
Skoro jsem zalitovala, že tam také nemohu být denně, abych mohla posoudit na vlastní oči. Pak mne ale napadlo, že když si nemohu dopřát luxus každodenní přítomnosti, mohla bych možná sepsat maminčiny postřehy.
Být neustále ve střehu je podle toho co slyším velmi důležité. Nevíte okamžiku, kdy sestra nebude dobře naladěná či kdy přijde rozzuřený takřka agresor. Pak vám polštář, který kdosi laskavý vložil nemohoucímu pod záda proti proleženinám, nevyndá, ale vykopne, aby se nemusela moc namáhat. Kopnutí přeci jen nabere sílu, o čemž se přesvědčil nic netušící stařík, který vylekaně dopadl na postel a lapal po dechu. Sestra sbalila polštář a byla ta tam. Jiné na ně vulgárně křičí a dědečkové, kteří se díky chorobě nemohou bránit, se jen třesou strachy, aby jim třeba za trest nepostavila nádobu s odporným čajem tak daleko, že na něj nedosáhnou.
Návštěvy, tedy pokud jim na svých blízkých záleží, tady suplují určitý nárazník, alespoň během odpoledne, kdy tu unavená paní sedí, si na toho jejího tolik nedovolují. Spousta z nich se navíc nedovede ani bránit, nebo spíš nechce, neb se bojí, že se jejich nemocným budou mstít. Moje maminka, která tam chodí už skoro dva týdny, patří přesně k těm, co se bojí. Po dlouhých sezeních u tatínkovy postele si je už téměř jistá, že některá směna sester jeho nemoc ještě zhoršuje.  Tak se brání, byť mírně, slušně a velmi, velmi vstřícně.
Předpokládám, že mi neříká zdaleka všechno, protože se bojí mojí vznětlivosti. Tím ale nechci říct, že bych vždycky řádila jak černá ruka. Mám třeba k lékařské práci velkou úctu, ale zároveň mě děsí jejich pocit, že jsou bohy v bílých pláštích a podle toho se (někteří) i chovají. Já ale dnes mluvím převážně o sestřičkách.
Dneska si údajně můžete v nabídce nemocnic vybírat a dokonce vám doporučují, že když nejste spokojeni, změňte lokál. Což o to, lokál změníte snadno, s to nemocnicí už to tak snadno (a bez známostí) nejde. Zejména, když je pacient převozu neschopný. 
A tak nezbývá, než pravidelné návštěvy, které se vlastně tak trochu mění v kontrolu, zda vám ho léčí nebo pozvolna sofistikovaně zabíjejí nezájmem, hrubostí a neochotou.
Když už se někde léčím (a že poplatky za péči nejsou zrovna malé), měla bych nějakou péči dostat. Anebo určitou laskavost ne-li přímo empatii. Možná by ale stačilo, kdyby mi (rozuměj pacientovi) personál prostě rozuměl. Jakmile vás někdo chápe, i léčba zcela jistě probíhá mnohem úspěšněji. Ostatně, tím neobjevuji Ameriku. Ale někteří by možná měli. Za dobu maminčiných návštěv tam už došlo k úmrtí a tatínka stěhují na eldéénku. Aby tady nezabíral místo….

A pak večer poslouchám pana Hegera. Co na to on?
                                                          

11 komentářů:

  1. Kdo nezažil, nepochopí jak těžké prožíváte s maminkou období. Přeji hodně sil.

    OdpovědětVymazat
  2. Stoprocentně chápu, rozumím a souhlasím. Zažívali jsme totéž loni na podzim tři měsíce, kdy nám maminku podobným způsobem ničili v nemocnici. Měla bolesti, nakonec nevnímala, nejedla, nepila. O co jsem neřekla, nevyhádala a nevydiskutovala, to neměla. Jakmile byla jen trochu schopná převozu, podepsali jsme reverz a vzali si ji - v podstatě umřít - domů. Čtyři měsíce docházely sestry z domácího hospicu léčit velkou proleženinu, kterou jí v nemocnici udělali a zanedbali. Už je to rok, maminka je se svojí těžkou neurologickou nemocí sice absolutně nepohyblivá, ale jí, přibrala, mluví, dívá se na TV a mentálně je zcela v pořádku. Kdybychom ji tam nechali, už by tady nebyla. Takovou poskytují nemocnice péči. A není to jen otázka jedné nemocnice, postupně ležela na čtyřech odděleních, na lékaře si nemůžu stěžovat, ale sestry všude stejné a tedy hrozné, nejhorší ovšem geriatrie, tam už se o pacienty opravdu skoro nestarají.
    A ano, vidím to kolem sebe i u známých, staré lidi stěhují už po několika dnech automaticky do LDN. Jestli můžu trochu poradit, pokud jen trochu můžete, zkuste najít místo LDN hospic, je to opravdu velký rozdíl. Myslím na Vás.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, řešení hledáme a toto je jedno z nich. Uvidíme, co přinese čas

      Vymazat
  3. To je neveselé čtení. Také přeji hodně síly.

    OdpovědětVymazat
  4. Jak smutné, jaký úpadek společnosti, kde není žádný respekt. Ale není to důvod, si vše nechat líbit.
    Přeji Vám, hodně energie na překonání tak obtížné situace!

    OdpovědětVymazat
  5. bohužel mám stejné zkušenosti cca 5 let nazpátek...umřel mi v nemocnici tatínek...šílená péče a když jsem konečně sehnali místo kdy by to bylo v poho tak dostal zápal plic a byl převozu neschopný..za týden umřel :-(. Držte se...

    OdpovědětVymazat
  6. Mám se ptát ve které je to nemocnici? Zní to jako horor, ale vím, že to tak bohužel ne. Přeji všem pevné nervy a hodně sil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, zatím nemám - nevím co,asi odvahu, zveřejnit,která to je nemocnice, přeci jen tam pořád leží,ale asi to stejně brzy udělám. Horor to je, byť opsaný z reality. Děkuji a děkuji všem za Vaše přání

      Vymazat
  7. Chápu,že sestry jsou hodně přetížené (na některých odděleních zvlášť),ale ti nemohoucí pacienti za to opravdu nemůžou.Je hodně smutné, že v povědomí veřejnosti jsou oddělení LDN vnímáná velmi negativně.Přeji Vám i mamince hodně sil.

    OdpovědětVymazat
  8. Nemocnice jsou hroznej podnik. Pravda je, že v soukromých zařízeních, kde se snažím (když už mám problém) pobývat, si tohle nikdo nedovolí. Jenže "pochopení" od personálu stojí opravdu hodně peněz. Až zavedou rozlišení pojistného, určitě si budu platit to lepší. I kdybych měla pak jen na půlku chleba. Bohužel generace našich rodičů to odnáší komplet všechno. Taky přeju hodně síly. A braňte se!

    OdpovědětVymazat