středa 15. června 2011

Známkování

Přestaňte už s tím známkováním,“ radí některá přemoudřelá média školám, nejčastěji před vysvědčením. Argumentují tím, že děti známky stresují a mají kvůli nim zkažené dětství.
   Osvícený názor. Nosit pětky je jistě frustrující, možná i nebezpečné. Třeba by se i naše současná situace vyvíjela jinak, kdyby odborářští bossové ve škole nepropadali a Kalousek nosil jedničky nejen z matematiky, ale i z psychologie či etiky.
Otázkou ovšem je, jestli je právě tady zakopaný pes. Nelze si nevšimnout, zejména v současném období, že někteří jedinci dělají pro dobrou známku doslova psí kusy. Od okamžiku, kdy se začnou psát závěrečné testy, se dveře kabinetu netrhnout. Kde kdo přichází škemrat o přezkoušení, o nový termín či rovnou, bez oklik, o lepší známku.
   Vymažme ze života školou povinných dětí známkování a nenaučí se už vůbec nic. Vědomosti do sebe totiž začnou soukat jen v případě, že za ně mohou dostat jedničku. Není-li k dispozici léty ověřená stupnice známek, mizí motivace.  Dostanu za to jedničku? Nejspíš by se tolik nesnažili, kdyby věděli, že jde jen o hezké slovo. Tím se doma pochlubit nemohou.
   Extrémem je, když všichni chtějí jedničky právě jen na dobré (někdy i zlé) slovo. Prostě proto, aby byly na vysvědčené samé biče, bez ohledu na to, jestli dítě něco umí nebo ne.
    Někdy mě napadá, jestli by to opravdu nebylo lepší, neznámkovat, ale zkoušeli jsme kdysi i slovní hodnocení, a rodiče se bouřili. Jak se pochlubit v práci elaborátem od učitelky, jednodušší je vypálit, že holka má zase samý a všem je to jasný.
   Člověk by řekl, že za ta léta ve školství jeden uvykne. Ale každoroční boje o lepší známku jsou čím dál tím intenzivnější.  Představa, že se jednou naučím a tím smažu všechny předchozí špatné známky, je pevně zakořeněná nejen v dětech, ale často i v jejich rodičích. Je tudíž nutné archivovat kdejakou písemku, abychom prokázali, že z patnácti testů dostal dobrou známku opravdu, ale opravdu jen jednou.  Prosté sdělení v žákovské či slovo učitele již dávno nestačí. Kupodivu, je to rok od roku únavnější a vyčerpávající.
   Cítím v tom určitou skepsi. Vysvědčení se totiž blíží mílovými kroky. My navíc končíme dřív, takže si všechny tyto ingredience konce roku už  vychutnáváme plnými doušky.
   Pravda, že psát dalekosáhlé hodnocení na každičké dítě by se mi moc nechtělo, stejně tak se mi ale nechce dávat dobré známky za ojedinělé procitnutí před tabulí. Dětem to ještě vysvětlím, rodiče jsou mnohdy větší oříšek.
   Je to vlastně takový klasický kolorit konce roku. A tak se vlastně ani nedivím, že děti mají ze zítřejší stávky obrovskou radost. Nemusí do školy. Na rozdíl od nás, kteří se tam budou dostávat pěšky nebo za vozemJ, ale budou. Ovšem známkovat se zítra nebude. I když jsou tací, co by si pětku zasloužili. Třikrát podtrženou.

1 komentář: