Hezky (staro)česky

Občas provokuji ráda. Lehce, slovně. Třeba, když ve vinárně žádám po vzoru pana Hornička deci Muller a deci Thurgau. Nemíchat, prosím. Obsluha, většinou již klasiků neznaje, na mě pak hledí jako na exota. To v lepším případě. Většinou ale jak a úplného blba, kterému oni, cool kluci, vůbec nerozumí. Někdy ale vyvstane kouzlo nechtěného. To, kdys stejného efektu docílím neúmyslně, náhodou. Jako onehdá. Jdu po Milady Horákové a dumám o jakémsi jazykovém oříšku. Nořím se do staré češtiny, v duchu samozřejmě. V tom mě do očí udeří výzva, že zde nabízejí burčák. Tož zajdu, napadne mě okamžitě. A stále v duchu se svými jazykovými hříčkami vstupuji do šenku. Chvíli tápu, šero je pro můj slábnoucí zrak již určitou zkouškou, je třeba se rozkoukat a zorientovat. I číšníkovi pár okamžiků trvá, než mě započítá mezi svoje hosty. Nu a na dotaz, cože chci, tak nějak automaticky odpovím, že „kráčejíc po ulici unavená rozhodla jsem se koštnout nabízený mok.“

Asi si chvíli myslel, že mu nadávám či mluvím marťansky.

„Co si přejete?“ Opakoval poněkud nevlídně. Tím mě nahodil zpět do reality.

„Burčák bych si dala.“

„Dvojku?“

„Ano.“

„OK“

Už si rozumíme, i napětí zmizelo. Hezky česky to jde. Staročesky už ne. I když to OK a hezky česky….

Ale dobrá, jinak to nejde.  Uznávám, že taková staročeština je trochu nenormální. Na druhu stranu, je to stejný komunikační nešvar, jako jj, omg, lol…. Prostě, všichni máme své úchylky.

Ale burčák byl tedy skvělýJ

Občas provokuji ráda. Lehce, slovně. Třeba, když ve vinárně žádám po vzoru pana Hornička deci Muller a deci Thurgau. Nemíchat, prosím. Obsluha, většinou již klasiků neznaje, na mě pak hledí jako na exota. To v lepším případě. Většinou ale jak a úplného blba, kterému oni, cool kluci, vůbec nerozumí. Někdy ale vyvstane kouzlo nechtěného. To, kdys stejného efektu docílím neúmyslně, náhodou. Jako onehdá. Jdu po Milady Horákové a dumám o jakémsi jazykovém oříšku. Nořím se do staré češtiny, v duchu samozřejmě. V tom mě do očí udeří výzva, že zde nabízejí burčák. Tož zajdu, napadne mě okamžitě. A stále v duchu se svými jazykovými hříčkami vstupuji do šenku. Chvíli tápu, šero je pro můj slábnoucí zrak již určitou zkouškou, je třeba se rozkoukat a zorientovat. I číšníkovi pár okamžiků trvá, než mě započítá mezi svoje hosty. Nu a na dotaz, cože chci, tak nějak automaticky odpovím, že „kráčejíc po ulici unavená rozhodla jsem se koštnout nabízený mok.“

Asi si chvíli myslel, že mu nadávám či mluvím marťansky.

„Co si přejete?“ Opakoval poněkud nevlídně. Tím mě nahodil zpět do reality.

„Burčák bych si dala.“

„Dvojku?“

„Ano.“

„OK“

Už si rozumíme, i napětí zmizelo. Hezky česky to jde. Staročesky už ne. I když to OK a hezky česky….

Ale dobrá, jinak to nejde.  Uznávám, že taková staročeština je trochu nenormální. Na druhu stranu, je to stejný komunikační nešvar, jako jj, omg, lol…. Prostě, všichni máme své úchylky.

Ale burčák byl tedy skvělýJ

Paříž pro pokročilé

Miluji Paříž. Tudíž mi Paříž pro pokročilé nemohla uniknout. Nejsem samozřejmě nijak pokročilá:-), ale mám ráda stejnojmenný blog, jeho autorku, která skvěle píše, tudíž se kniha sama nabízela ke koupi. A je úžasná. Jako Paříž sama. Mám z ní radost a už se těším, až ji vezmu na výlet do Paříže. Zatím se kochám skvělým čtením. K tomu něco dobrého a neděle s naprosto dokonalou francouzskou atmosférou je zde:-)
                                    

Každý krok pomáhá

Aneb jak vás vaše aplikace dobře znají:-).
Zapojila jsem se do aktivity OZP , Každý krok pomáhá. Chodíte, děláte něco pro své zdraví, pak počet svých kroků zaznamenáte do příslušných formulářů a OZP je nějakým, pro mě záhadným, způsobem přepočítá na nějakou charitu. 
Vyfasovala jsem i miniaturní krokoměr a chodím. S Tobiášem to jde poměrně dobře. Leč nejsem velechodec, proto se aplikace dost podivila, když jsem začala zaznamenávat větší cifry. Bylo to způsobeno výletem s dětmi, kde se chodilo výrazně víc než doma, kde dvacet kilometrů za den běžně nedávám. Aplikace se proto i interaktivně divila, zde jsem si tím počtem kroků opravdu jistá:-).?Byla jsem si jistá, to ano. Ale zároveň překvapená, jak moc mě ta technika prokoukla....
 Dosud jsem si myslela, že mě tak dobře znají jen doma, ale asi se šeredně mýlím. A ani nechci vědět, co všechno technika ještě ví.Stačí mi udivená aplikace. A přitom chodím fakt poctivě:-).

Škola, základ života

Celou svou základní školní docházku jsem se připravovala na druhou světovou válku. Nejen já, my všichni tehdy školou povinní. Všechny ty branné výchovy, pochodová cvičení, cvičné poplachy, vlastní plynová maska či pravidelné vojenské kurzy měly za cíl připravit nás na existenci ve válce. Ovšem v minulé válce. Někdy možná i v té předminulé. A něco podobného se děje nyní opět. Nikoli ovšem s válkou, nýbrž se vzdělávacím systémem. Připravuje na minulý život. Fakt, že současná vzdělávaná generace bude mít úplně jinou pracovní i životní realitu, není v aktuálním systému všech rádoby moderních RVP, ŠVP, IVP či navracejících se osnov, většinou nikterak zohledněn. Někde jsem četla, že některé profese, kterými se bude dnešní mladá generace jednou živit, dokonce ještě ani neexistují. Přesto české školství zůstává relativně v klidu, chystá svoje děti na svoje vlastní životní podmínky. Nejsem ale ani přívrženec různých alternativních metod vzdělávání, (sorry, paní Montessori.). Stejně to mám se všemi typy walsdorfských, přírodních či menza systémů. Nějak si nedovedu tu volnost, ke které vedou, detailně představit v reálném pracovním procesu. Ani v tom budoucím. Že si třeba přijdu do práce zrovna ve chvíli, kdy se mi právě zachce a tam se budu věnovat jenom tomu, co mě baví či do čeho se mi zrovna zachtělo. Takže se zdá, že jsem ve slepé uličce. Vím, jak ne. Nevím, jak ano. Jediné co vím, že příprava na minulou válku nefunguje. A na ní je celý náš (nejen vzdělávací)systém postavený. Snaha by možná někde byla, většinou ale chybí podmínky. Není kdo by to učil, pedagogické fakulty s ničím takovým jako je pokrok nepočítají. Když už by byl, kdo by nějak osvíceněji učil, stejně ho ubijou. Příkazy, předpisy, kolonky, statistiky, inspekce, kompetence, tematické plány, rodičovské vize i revize, přímá vyučovací povinnost kontra ta nepřímá, mnohdy výrazně oceňovanější. Není tak důležité kvalitně odučit jako být viděn na dozoru. Školní docházka se stále prodlužuje, stejně jako týdenní rozvrh, takže děti jsou ve škole neustále. A skutek ve finále utek. Nářky nad jejich nevzdělaností (někdy pravda i nevzdělavatelností) jsou stále hlasitější. Všichni se hromadně bojí matematiky a utíkají k humanitnímu vzdělávání, které je jistě zajímavé, leč uživí všechny svoje absolventy?

Když se vrátím k paralele se svou školní docházkou, nepamatuji se, že bych bývala ve škole denně do čtyř či pěti hodin. A ve dvaadvaceti jsem pomalu končila vysokou školu, zatímco dnes není zas tak neobvyklé mít dvaadvacetiletého maturanta. Takže nejen že je škola na život nepřipravuje, ale ještě oddaluje vstup do reálu, protože při vší úctě, jen málo osmnáctiletých má za sebou hotové středoškolské vzdělání. Na začátku nového školního roku to není zrovna veselé přemítání. 

Škůdce Tobiáš

Přestože je to mazlíček, který se umí tvářit jako úplné neviňátko, že by mu jeden uvěřil „tvrzení“, že s danými alotrii nemá vůbec, ale vůbec nic společného, mnohé kousky mu již byly dokázány. Povedlo se mu připravit kolegyni o svačinu, vysypat několik květináčů či vyhrabat takové jámy na zahradě, že bychom mohli stavět nový tunel Blanka. Ale pořád, i když už není to neohrabané štěňátko, budí pozornost a zájem kolemjdoucích. Když jsme nedávno vyrazili i do centra, stal se předmětem zájmu i mezi turisty a ocitl se na nejedné fotografii z historických uliček. On sám tím byl naprosto nadšen, je vstřícný vůči zájmu svého okolí. I zde občas někdy nenápadně „škodí“, když si chce přivlastnit nějakou cizí součást oděvu, ale není to nic násilnického. Jen je potřeba mít se na pozoru, jeden nikdy neví, kdy ho napadne nějaká divoká veselost. Je to takový malý škůdce, kterému ale nelze nic mít za zlé. Protože ten pohled…, je to prostě mazlíček. Anděl s ďáblíkem v těle.

Cizincem doma

Vždycky,když máme zahraniční návštěvu, přichází příležitost cítit se ve vlastním městě  tak trochu jako turista. Jdeme s hosty po exponovaných turistických lokalitách, vciťujeme se do pocitů cizinců, kteří jsou převážně odkázáni na služby v centru. A tak se mačkáme před radnicí, která je ale zahalena lešením, takže zážitek je sotva poloviční. Ale davy zůstávají. Nesou vás kolem obchodů s kýčovitými suvenýry na Karlův most. Tam tedy přituhuje, vskutku hlava na hlavě.Na druhé straně už se dá lépe dýchat. S nákupy je to ale všude stejné. Nejvíc mě fascinují pet lahve s vodou za stovku. Ty samé, co nabízejí v Bille v akci ze jedenáct korun. Turistům zjevně tato viditelná zlodějina nevadí, jsou to tři erua a to je cena, která je pro ně asi běžná. Jen mě se to zdá takové přehnané. Kafe za sto pade a dortíček za dvě stě mi také nepřijdou moc adekvátní, a trochu mi i zhořknou. Nu, centrum je prostě jiný vesmír. Jen mám někdy pocit, že zatímco ceny zde pravidelně inovují směrem vzhůru, služby už tak intenzivně zlepšovány nejsou. Jako by jediným a zásadním cílem bylo vytřískat z těch turistických davů co nejvíce, bez jakýchkoliv ohledů. Zní to docela pesimisticky, v kontrastu si dobrým pocitem ze setkání se zahraničními přáteli. 

Oni to také tak neřeší, Prahu prostě mají rádi. No, to já také, proto se mi tento kaz na její kráse docela příčí. Ale je to asi tak jediné, co s tím mohu udělat.

Hodnocení

Hodnocení k učitelské profesi patří tak nějak automaticky. Třeba se mýlím, ale zdá se mi, že zatímco kantoři hodnotí často automaticky a „neomylně“, hodnotit učitele se ještě nikdo nenaučil. Nebo neodvážilJ.

Ostatně, i kariérní řád, který stále nefunguje, stojí převážně na schopnosti odlišit dobrého vyučujícího od toho méně dobrého.

Nejeden ministr si na tomto oříšku vylámal zuby. Určit, kdo je učitel na jedničku a kdo jen na trojku není dosud v ministerských silách. Ostatně asi ani v žádných jiných silách. Snad jen ti pětkaři se dají snadněji identifikovat, ale většinou to musí být echt nedostatečný kantor, aby se s ním někdo rozloučil pro pedagogickou neschopnost.

Na známkování učitelů nemají nikde žádná funkční měřítka, protože pod definicí kvalitní učitel si každý představuje něco jiného.

Někteří se proto raději uchylují k jiným profesím, kde jsou měřítka úspěšnosti a potažmo schopnosti jasněji definovaná a vymezená. Přinejmenším finančně. Občas se tak stane, že na nějaké škole nezůstane nikdo, kdo by učil. (Zdráhám se použít přívlastek nikdo kvalitní, kdo by učil, protože to stále není jasné.)

Může za to vlastní zkušenost. Ne, že bych proti ní něco zásadního měla. Ve skutečnosti je vlastní zkušenost základním prvkem poznání. Přesněji řečeno všude, kromě hodnocení učitelů. Když vycházím z předpokladu, že nejlepším kantorem během mé vlastní cesty za vzděláním byla angličtinářka, díky níž jsem mohla pronikat do labyrintu anglosaské literatury, aniž bych přitom zaslechla zvýšený tón učitelského hlasu, těžko ocením drsného chemikáře, který svým pravidelným řevem dovedl vychovat mnoho zdatných a (všeho)schopných chemiků, lékařů či farmaceutů.

   Zásadní potíž je hlavně v tom, že na každého platí něco jiného. Někdo ocení laskavého vypravěče jiný drsnou dozorkyni. Z tohoto úhlu pohledu se učitelství opravdu těžko poměřuje nebo určuje, co nebo kdo je hmatatelně lepší. Co s tím potom?

    V dobách minulých byla otázka vyřešena účastí ve straně. Taková aktivní soudružka byla lepší učitelka než nějaký protirežimní rebel. Diskuse nebyla.

   Dneska se diskutuje o sto šest, co je kapku problém, protože diskuse bohužel k ničemu nevede. Zbývá nakonec jen jediná možnost, jak dospět k nějakému přijatelnému výsledku, a to je využití osvědčeného lékařského modelu atestací. Jenže i takové pokusy už tu byly a s nimi vyvstal druhý neřešitelný problém. Kdo bude učitele zkoušet?

Obloukem se dostáváme ke stejnému primárnímu problému: jak vytvořit smysluplné a přijatelné měřítko?  Dále také k podstatě zkoušky: má být hlavně z předmětu nebo víc z psychologie či je podstatou trpělivost nebo schopnost přežít v  drsných podmínkách?

    Přitom nemusí jít jen o škálu hodnocení. Problémem může být i aprobace. Mají ve škole víc práce matikáři nebo češtináři? A jak hodnotit tělocvikáře nebo učitele výtvarné výchovy?

Porovnávání aprobací se může stát nejen dalším kamenem úrazu, ale i rozbrojů v mnoha sborovnách. Je třeba víc zaplatit opravu sta diktátů nebo pobyt v permanentně hlučné tělocvičně?

 Někteří si na podobném porovnávání staví kariéru. Vypustí do světa několik vizí, líbivých představ či utopických scénářů, za které si nechají dobře zaplatit. Ale ať sleduji, jak pozorně chci, tak finální realizaci stejně nikde nevidím. Nebo nemají dlouhého trvání.  

Vlastně je to nekonečný příběh. Ne, že by jako takový nemohl mít nějakou pointu, ale tomu, že bude smysluplná, věří dnes už jen málokdo.

    Přitom hodnocení je podstatou dnešní společnosti. Hlavně tedy v době předvolební, kdy se na potencionálních investicích do školství a učitelů poměrně snadno loví politické body.

I to už je ovšem ohraný evergreen. Akorát že si to někteří nějak neuvědomují a vybrnkávají ho pořád dokola.

Ovšem problém se tím nevyřeší. Protože nějaké hodnocení by být mělo, mohlo by být motivačním impulzem pro samotné kantory. Ti dnes žádnou vizi lepších zítřků nemají.  Takřka všichni ve sborovně mají platy na podobné úrovni, liší se jen řádu stokorun.

Hodnocení je vlastně jen takovým planým strašákem, kterého se všichni bojí. Nikdo do toho nechce jít.

   Řekla bych, že je nejvyšší čas s tím doopravdy něco udělat, stanovit limity a možnosti a vymyslet způsob oceňování, které bude stabilní a průhledné, motivující a smysluplné.

Jen se trošku bojím, že k něčemu takovému není vůle. A hlavně nejsou ani odborníci, kteří by se s tím popasovali na určité úrovni. Jak to tak vidím z vlastní zkušenosti, mluvit se o tom bude do letošních voleb. A pak zase za čtyři roky.