Tříděný odpad

Třídit odpad je jistě dobrá věc.  Města i mnohé vesnice si dnes zakládají na svých různobarevných kontejnerech, kam lze, v případě ekologického cítění, rozdělovat odpad, který vyprodukuje vaše domácnost.  Mluví se o tom samozřejmě často, musí se třídit. Souhlasím. Ale jako správný rýpal mám připomínky.  Ty už jsem jednou zmínila ohledně papírového kontejneru. Před tříděním je nutno ještě protřídit, abyste nevhodila něco s vašimi údaji. Minimálně v Praze totiž často vidím bezdomovce či osobu tomuto způsobu života velmi podobnou, jak se noří do žlutého kontejneru a hrabe se ve vyhozených dokumentech. Zda je pak odveze do sběru či nějak zneužije, těžko říct. Každopádně k tomuto třídění jsem poněkud ztratila důvěru. V kartonových krabicích jsem zatím žádné nebezpečí neobjevila, stejně jako v plastech, pominu-li, do jaké nepříčetnosti mě dokáže přivést hromadné sešlapávání plastových lahví, které se mají vyhazovat v co nejmenším tvaru. To je zvuk, který mě naprosto paralyzuje. Tudíž tuto aktivitu sice respektuji, leč nevyhledávám. Nicméně mým dnešním terčem je kupodivu kontejner na sklo. Ne snad, že bych měla něco proti recyklaci skla, naopak. Jen děkuji bohu, že nemáme podobný kontejner třeba pod okny, jako řada jiných lidí. Rozbíjení sklenic, které imituje bourající auto při nešikovném parkování je sice (chvíli) vtipné v reklamě, která ale nechtěně reflektuje problém mnoha lidí. Zkuste si bydlet u kontejneru, kam každý třídič odpadu s chutí flákne flaškou, čím hlasitěji tím lépe, bez ohledu na to, je-li ráno, dopoledne či hluboká noc, když se opilý ekolog potácí z restauračního zařízení. Všimla jsem si onehdá, když jsme seděli na letní zahrádce, která má kontejner hned vedle sebe. Během našeho odpoledního posezení sem sklo přišlo naházet (a naházet ve skutečném významu toho slova) poměrně dost lidí. Někteří dokonce s plnou krabicí a s gustem si svém mlácení skla vychutnávali. Možná vzhledem k jinak poklidnému prázdninovému času jsem se pod náporem hluku nezhroutila, nýbrž se zájmem sledovala, zda existují i ohleduplní třídiči, kteří lahev normálně vloží, tak aby se střepy nerozlétly a sklo nerozeznělo. Existují, ale jsou v drtivé menšině. Je v tom pro řadu lidí asi nějaká skrytá rozkoš, rozflákat ty roztříděné lahve. Modrý kontejner se tedy nestal mým favoritem. A většinou, když člověk vyšle nějakou myšlenku, zpravidla se mu dostane potvrzení. Když jsem včera odkládala lahve do kontejneru, aniž bych jimi mlátila, oslovil mě muž. Na první pohled drsný pán, tetování a chlapský výraz v obličeji. Prostě chlap každým coulem.  A sdělil mi něco, co mě šokovalo.

  „ Paní, to už jsem dlouho neviděl. Vy vyhazujete sklo normálně.“

Trochu překvapeně jsem vyvalila oči. On je snad telepat. Nebyl, jen bydlel nad modrým kontejnerem a v kostce mi barvitě vylíčil, jak moc je to „příjemné,“ zejména v létě, kdy si občas chcete dopřát otevřeného okna. Živě si představuji samu sebe a moji nervovou soustavu alergickou na hluk.

Pán mě potěšil. Ne tím, že trpí, ale tím, že nejsem sama, komu tyto atributy vadí. Většinou se totiž cítím jako mimozemšťan, když na ten všudypřítomný hlukový smog upozorňuji. Jedno, zda na venkově či ve městě. Prostě je to hluková diktatura, kde ti, kterým to vadí, jsou nejen diskriminování, ale hlavně označování za netolerantní přecitlivělé kritiky. Já si sice myslím, že netolerantní jsou ti, co hluk provozuji, ale to jsem zase někde na začátku.

„Na to si musíš zvyknout“ nebo „to nevnímej“ jsou dvě rady, kterých se mi cyklicky dostává a na které jsem alergická. Nemusím a nechci. A nevnímat to také nejde. Ovšem, jak mi potvrdilo moje nedávné pozorování, je to opravdu velmi menšinový názor. Proto mě ten člověk potěšil Respektive povzbudil, že v tom marném boji nejsem sama. A vytříděné lahve od té doby odkládám ještě tišeji. Věřte mi, jde to.

Okurková sezóna

Tvrdí se to už roky, léto je prostě okurková sezóna. Nic se neděje, všichni se někde poflakují, nic tedy nemusí fungovat. Nesouhlasím.  Doby, kdy jste na celé léto odjížděli na letní byt, jsou už dávno pryč. Naopak, pro mnohé se v letních měsících nic nemění.

To by mohli potvrdit nejen workholici, ale i běžní pracující, ba i ti, co mají prázdniny.  Doba je zlá a není čas na lenošení, takže mnozí si vyberou pár dnů svého vymodleného (a zaslouženého) volna a znovu se vrhají do koloběhu všedních dní.  Mají se prostě co ohánět.

Všimla jsem si termínu okurková sezóna samozřejmě už dávno, stejně jako toho, že zatímco řada věcí podléhá změnám, na pojmu okurková sezóna se tvrdošíjně trvá, přestože léto mnohdy přináší víc dramatických záležitostí než nadcházející lenivě nostalgický podzim.  Dalo by se říct jablková sezóna:-).

Ponořit se do sledování aktivit v okurkové sezóně znamená žasnout. Divadla hrají, dokonce i v kamenných divadlech, nejen na letních scénách. Kantoři různě doučují, jezdí na tábory, provází turisty či pracují v supermarketech, dokonce i politici nám pro letošní léto připravili pěkně žhavou sezónu.

Ani při usilovném hledání jsem nenašla nikoho, kdo se na celé dva měsíce odebere někam do klidu a tam nechá kolem sebe plynout čas, aby se do pracovního procesu na podzim zase vrátil. Jakkoliv by to bylo lákavé, neexistuje to. A jelikož ani nepanuje červencové nesnesitelně horké počasí, které by nás lákalo na plovárny či k vodě i v pracovní době, lze konstatovat, že veškeré rozdíly mezi neokurkovou a okurkovou sezónou jsou smazány. Snad jen MHD zachovává ten stereotyp, že v létě nejezdí, respektive jezdí  jak ji napadne či minimálně, bez ohledu na davy turistů i fakt, že město se nikterak nevylidňuje, jak praví jejich oficiální propaganda. Tady tedy okurková sezóna funguje, už někdy od června. Jinde jsem ji neobjevila.

Samozřejmě krom médií, které nás tím vytrvale krmí a zoufale nudně opakují všechno pořád dokola. Tady kreativita zamrzla někdy v době hluboké totality.

Každý prostě tráví léto, jak umí. Okurky jsou přijatelným symbolem, byť dávno vyčpělým. Občas si kladu nesmyslné otázky, proč nemluvíme třeba o jahodové sezóně?  Nebo meruňkové?

Navíc, okurky se letos moc neurodí, počasí nepřálo ani okurkové sezóně. Pravděpodobně jde o zbytečnou myšlenkovou kombinaci, ale to spojení v poslední době slyším tak často, že mě láká si s ním pohrát.

Přitom se pořád něco děje. Stačí jen mít otevřené oči a vnímat i přes to, že se vám všichni snaží namluvit, že je plonková doba.

Konečně, v historii vždy také něco zásadního vypuklo, když byli všichni kolem ukolébáni zdánlivou nečinností a klidem.

Domyšleno do pointy, okurková sezóna je v podstatě anachronismus. Tím spíš, že okurky jako takové nejspíš uhnijí.

Je patrně na čase, aby se ve veřejném prostoru zamysleli nad svoji terminologií. Když jsou v některých oblastech produktivní, mohli by i zaregistrovat, že léto je v podstatě doba jako každá jiná. A týden dovolené z něho nečiní mrtvé období.

Ať mi pak někdo vysvětlí, proč není jako nezáživný čas označována i zima, kdy si mnozí vybírají i víc než jen týden dovolené?  Sice by se okurky nehodily, ale klidně by se mohl vžít termín sněhuláková sezóna?

V tomto ohledu si vlastně jen pohrávám se slovíčky. Ačkoli, když vidím třeba některé služby, které v létě z výše zmíněných důvodů nefungují, asi si víc hraji s realitou. Možná je to i tím, že v našem skleníku i zahrádce okurky letos opravdu moc neuspěly, stejně jako třešně.  Tím pádem bych se mohla pustit i do Matušky, protože letos třešně vůbec nezrály, ovšem Walda má u mě imunitu:-).

Každopádně zásadní myšlenka je, že léto už dávno žádnou okurkovou sezónou není. Vnímáte to také tak?

Letní kino

Pokrok je zajímavá a důležitá věc. Je nutný k životu a někdy tak překotný, že ho ani nestíháme vnímat. Usnadňuje nám život. Něco ale nezvládá, nostalgii. Přesněji řečeno,nostalgii pro určitých pocitech. Došlo mi to v okamžiku, kdy jsem zjistila, že všechna letní kina kolem nás jsou zavřená, neexistují nebo je z nich něco úplně jiného.  Bývalo (pro moji generaci zcela jistě) poměrně vzrušující vyrazit ve vlahém letním večeru do letního kina a tam se oddávat nejen filmovému umění, ale i zcela jiným záležitostem, bytostně spojených s mládím. Fascinující byla i atmosféra letní noci, která evokovala klid a pohodu, jenž podbarvoval film, který mnohdy v distribuci kamenných kin ještě ani nebyl. Takže příchuť nového spojená s konzumací filmu pod širým nebem. Ať už na dřevěné lavici nebo v autě, prostě jinak, než běžně.

Pokrok ale k těmto pocitům vstřícný není. Nejspíš to ani jinak nejde, kdo z nás by dejme tomu, chtěl prát na valše či svítit lucernou, protože i to jsou věci nostalgické, leč snadno opustitelné. Ovšem my, milovníci filmu, to máme trochu složitější.  Kouzlo filmového kotouče a starého promítače se na kvalitě filmového zážitku nijak neprojevilo, ba naopak, ještě ho to umocnilo.

Pamatuji si, že jsme do kabiny promítače vstupovali jako do nějaké svatyně. Nahodil se kotouč a už se jelo.  Dneska by se jelo asi také, ale nová technika je neskutečně drahá, proto je často jedinou možností těchto filmových nadšenců, kteří letní kina provozovali, svoji živnost prostě zavřít. Na drahou digitalizaci prostě nemají, a i kdyby investovali, dnešní lid filmový si film raději pustí doma na DVD nebo ještě raději, stáhne na netu, otevře lahváč z lednice a nikam nejde.

Vybavuji si, jak jít do „letňáku“ patřilo k nezbytnému koloritu prázdnin. A nejen kvůli filmu či vytouženému rande, ale hlavně kvůli té atmosféře, která je už asi přes propast času nesdělitelná a nepřenositelná. Jistě k tomu přispěl pokrok, který začal vytvářet jiné hodnoty.

Problém je v tom, že když se kácí les, tak létají třísky. Jako by se s odcházejícími letními kiny potvrzoval fakt mizející potřeby vzájemného sdílení.  Film na „dývku“ v letním večeru prostě nedokáže to, co zvláštní nálada letního kina se starým promítačem v zádech.

Každý k tomu samozřejmě přistupuje jinak. Někdo za zachování kina bojuje, jiný investuje do techniky, další to zavře, jsou i tací, kteří se pokoušejí zachovat oba způsoby promítání, ten starý i ten nový, moderní.  Občas se tedy s nějakým letním kinem setkat můžeme.

Problém je víc v návštěvnících. Nechodí, nepotřebují tu atmosféru starých filmových kotoučů.  Asi to zní staromilsky, pravděpodobně to i staromilské je, ale po letních kinech já teskním.

Přitom nejsem zcela jistě odpůrce pokroku. Nemám pocit, že bych musela jezdit kočárem a svítit lucernou, i když to je romantika jako hrom.

Konečně, v některých skanzenech či při nějakých slavnostech si ji můžeme dopřát po libosti, jízdu kočárem vám nabízejí i v Praze. Patří to k turistickému průmyslu (děsivé spojení, ale reálné). Letní kino nám asi žádný skanzen nenabídne. Tím spíš, že domácí kino je dnes součástí téměř každé domácnosti.

Myslím, že je letos poslední možnost si návštěvu letních kin dopřát. Když ještě nějaké objevíme, mizí totiž takřka geometrickou řadou.

Až všechno převálcují multikina se svým všudypřítomným zapáchajícím popcornem, zmizí další prvek letní romantiky.

   V tomto ohledu moc optimistická nejsem. Ačkoli obdivuji nadšence, co stále pouští staré dobré filmové kotouče (někde prý i v malých kamenných kinech), jistě je to labutí píseň. Pokrok prostě nezastavíme.  Možná by stačilo se rychleji přizpůsobit, ale v některých oblastech mi to dělá kapku potíž.  Ono se to vstřebá, o tom nepochybuji, ale letních kin je mi prostě líto.

Letní počasí

Mnohé výzkumy prosazují názor, že se výrazně mění klima.  Na tom zcela jistě lze najít kus pravdy, problém klimatologů je v tom, že se nedokážou shodnout na tom, zda jde o globální oteplování či ochlazování. Také jsem zaslechla termín, že jsme dospěli do éry povodňového neklidu, která bude trvat ještě minimálně dalších třicet let, takže si říkám, že mě čeká pěkně deštivé finále životní cesty.

S počasím opravdu něco je. Jenom nevím, zda je to díky tomu, že jsme výrazně necitliví k přírodě a děláme si to sami, nebo zda jde o běžný koloběh násobený pro naše vědomí tím, že o každém větším dešti či letním horku jsme obsáhle a pořád dokola informováni sdělovacími prostředky.  Myslím, že jde asi o kombinaci obojího.  Je to takové opium mediální doby, pořád se pást na nějakých tragédiích či přírodních katastrofách. Nelze dokonce nepřeslechnout zklamání v hlasech některých akčních moderátorů, když nejsou mrtví nebo je jich nedostatečné množství.

Na druhou stranu i běžným pozorováním bez mediální masáže přijdeme na to, že se z ročního cyklu pozvolna vytrácí jaro a podzim, že většinu roku oscilujeme mezi zimou (nevlídnou) a horkem (nesnesitelným).

Možná tomu tak bylo vždycky a jen díky vzpomínkovému idealismu si myslím, že kdysi existovala všechna čtyři roční období.

Nelze ovšem vyloučit, že extrémní výkyvy počasí jsou určitým varováním před mnohem větší katastrofou. Těžko dopředu definovat jakého rozměru, protože by také mohlo jít o trestný čin šíření poplašné zprávy. Přitom by určitě stačilo poměrně málo, přidat trochu pokory a nechovat se k okolí dle oblíbeného hesla současných politiků, po nás potopa.

 Otázka je, zda také mediální impulsy nepotřebujeme, protože zapomínáme. Dnes už se o lidi vyplavené povodněmi nikdo moc nezajímá, na pořadu dne jsou jiné pecky, a také sladký čas letních dovolených. Tady trošku odbočím zpátky k počasí, první letní týden nabídl vlídné, takřka letní počasí. Praha příjemně vylidněná, všude klid a pohoda. Pozoruji, jak výrazný vliv to má na psychiku. Slunce, které letos pořád výrazně absentuje, se po čase ukázalo a hned vlastně splnilo svou úlohu. Lidé jsou rázem viditelně milejší a vstřícnější. 
I z tohoto úhlu pohledu se totiž lze extrémů v počasí obávat. Ty obří propady teplot, skoky nahoru a dolů, neatakují jen kardiaky a další nemocné, ale i naši náladu. Jen proto mi může návštěva z Austrálie tvrdit, že u nich se všichni usmívají a jsou v pohodě, zatímco tady aby se na ulici v centru města jeden bál. Buď zamračených domorodců, nebo všudypřítomných Rusů. Také to lze svádět na počasí.

Navíc slogan „Poručíme větru dešti, který se tak nějak k tématice klimatických rozmarů vtírá, má zcela jiné konotace než ty meteorologické, proto ho raději vynechávám a končím nadějnou představou, že celé léto bude příjemně letní jako ten první poklidný týden. A že po létu přijde podzim, tak jak jsme bývali zvyklí. Přejme si tedy léto jak má být, bez extrémů, praktické ukázky povodňového neklidu a se sluncem nejen v duši, ale i na obloze. 

Praga Piccola

Další příběh od mého oblíbeného autora. Miloš Urban píše skvěle. Alespoň mě to baví. Pravda, je něco, co mě nezaujalo. Vůbec mě nechytil jeho Hastrman. Ani jsem ho nedočetla, asi nejsem ekologicky naladěnáJ. Nicméně, jeho Sedmikostelí je bombastické. Dodnes ho považuji za jednu z nejlepších jeho knih, ne-li nejlepší. Ale jsou tam i jiné pecky, které mě nadchly, třeba Santiniho jazyk, Stín katedrály či Lord Mord. Proto jsem napjatá nad touto novou knížkou, Praga Piccola. Opět v unikátním vydání a se zajímavým námětem. Záložka praví, že se jedná o román o proměně českého světa z rakousko-uherského pořádku přes naděje, radosti a krize masarykovské republiky do nejistoty prvních let druhé světové války. Tedy téma pro mě jako dělané. Těším se.  Zatím to vypadá nadějně.

                                          

Elektronické knihy

Elektronické knihy jsou zjevně hitem současnosti. Fotografie je ještě ze Světa knihy, kde elektronické knihy již mají celý svůj sektor. 

Denně potkávám čím dál víc lidí se čtečkou, jedno jaké značky. Čte se prostě elektronicky. V metru se přestává šustit papírem, nenarazíte na knihy balené v novinách či tituly okatě dávané najevo všem spolucestujícím, kteří měli z vaší knihy pochopit, jaký jste intelektuál:-). 

Nebo taky ne:-)

Dnes se nahlíží do čtečky. Do MHD je to údajně ideální. Asi ano, byť mně to pořád nejde. Ale testovací jízdy mám za sebou. Všechno si žádá svůj trénink. Zkouším to. Učím se. Ztuha.

 Nicméně, Třídní knížku do tramvaje si lze do čtečky stáhnout. Tak začínám pozitivy. Moje kniha je akčnější než já. Být ve čtečce jí nedělá problém. Já s problémem  bojuji, úspěch je zatím poloviční. Něco se mi líbí něco ne. Uvidíme, co převáží. Zatím tam mám Třídní knížku. Hned vedle klasiků. Drobné radosti přeci patří ke koloritu života. :-)

Cyril a Metoděj

Psáno pro Listy Praha I, kde vychází pod názvem Vzdělání přišlo před 1150 lety. Na titulce:-)

Máme bohatou a barvitou historii. Některé momenty ale bývají výrazněji zakódované v národní paměti. Přesněji řečeno, jde o pojmy. Detaily se vytrácejí. Došlo mi to při sledování příprav oslav u příležitosti 1 150ti-letého výročí od příchodu Cyrila a Metoděje.  Je velmi zajímavé pátrat po podrobnostech, které pozvolna zmizely v propadlišti dějin.  Že jsou v našich dějinách vedeni i jako Crha a Strachota, je jen letmý pohled do národního obrození. Tehdy muselo mít české jméno úplně vše. Dnes jsme dávno zpátky u Cyrila a Metoděje, bratrů, kteří vzdělávali naše předky.

Ale pár všeobecně přijímaných nejasností by se jistě našlo i dnes.
    Fascinující je třeba fakt, že bratři skutečně dorazili už v zimě, ale slaví se v červenci, což je datum v podstatě uměle vytvořené.

Číslo v kalendáři ale zas tak podstatné není. Nejspíš by v zimě nikdo oslavovat nechtěl, tak proč si nepřipomenout nějaké výročí i v červenci?
    Zajímavější může být spíš poznatek, že kdysi z pradávna naší historie kupodivu neoslavujeme válečníky a dobyvatele, ale učence a vzdělance. Což je v dnešní době, která vzdělání moc nepřeje, takřka paradox. Ale hezký, alespoň máme být nač hrdí.

 Pravda, mládež školou povinná bratry často označuje za zvěrozvěsty, ovšem letošní výročí může tento školní omyl snadno napravit. Víru není dobré ztratit, ať už věříme v cokoliv. Třeba právě ve zmiňované poznání.

Tak, kdo tedy byli oni bájní bratři?
    Narodili se v místech, kam dnes rádi jezdíme na dovolenou, tedy v oblasti Egejského moře. Tehdy Byzanc, dnes Řecko. Narodili se do početné rodiny, sedm dětí není zrovna málo. Nejmladší byl Konstantin, který byl také patrně ze všech sourozenců nejvíc talentovaný. Už v šestadvaceti letech se stal profesorem na vysoké škole v Konstantinopoli. Ovšem i tehdy vládly světem lsti a intriky, které Konstantinovi nebyly vůbec po chuti.  Proto svou profesuru nechal být a spolu s bratrem vyrazili do klášterního ticha, kde mohli v klidu bádat a studovat.
   

    Z ústraní klášterní badatelny je ale vytáhl státní úkol, který je vyslal do Chazarské říše.

A oni cestou nejen šířili svoji moudrost, ale ještě „objevili“ ostatky svatého Klimenta, což byl v tehdejší době vskutku hit. Stali se opravdu slavnými. Tudíž není divu, že když se byzantský císař Michal, zvaný Opilec (jak jen se ty dějiny opakují) rozhodl vyhovět žádosti moravského panovníka Rostislava, který se chtěl s pomocí byzantských kněží vymanit z německé nadvlády, vybral právě tyto dva význačné bratry. Ti se samozřejmě do barbarských krajů nevydali sami dva, nýbrž s obrovským doprovodem, ve kterém nechyběli jejich žáci, kupci

a samozřejmě „ochranka“neboli ozbrojený doprovod.  Krom svých vědomostí totiž nesli již zmiňované ostatky svatého Klimenta, tedy velkou vzácnost.

    Dá se předpokládat, že po příchodu zažili určitý civilizační šok. Naši slovanští předci totiž žili patrně dost nevázaně, morálka se s církevními představami moc neslučovala. Mravy uvolněné, sexuální promiskuita běžná, nejoblíbenější nápoj medovina. Na misionáře tedy čekalo obrovské množství práce.  A aby toho nebylo málo, své si řekli i němečtí kněží, kterým se nikterak nelíbilo, že je kníže Rostislav „odstavuje od válu“.
   Z počátku měli bratři fantastický úspěch. Ve srovnání s odtažitými Němci působili jako balzám pro posluchače. Navíc jejich kázání nebyla v latině, které z prostého obyvatelstva nikdo nerozuměl, ale v půvabné staroslověnštině. Dokázali odbourat i takové zvrácenosti, kterým byl trest za vraždu spočívající v zákazu pití ze skleněné číše. To prosazovali němečtí kazatelé, zatímco byzantští se snažili přivést lid na myšlenku, že lépe je nevraždit.
    Nicméně sporů přibývalo a stávaly se vážnějšími a urputnějšími. Nakonec museli „na kobereček“do Říma k papeži, kterého však nejdříve obměkčily nejprve kosti svatého Klimenta, a poté schopnost argumentace učeného Konstantina. K pokračování své misi dostali tedy bratři i papežské požehnání.

Smutným protipólem bylo vážné Konstantinovo onemocnění. Ulehl, a na Moravu se již nevrátil. Až krátce před svou smrtí přijal církevní jméno Cyril.

Z Říma na Moravu vrátil jen Metoděj, aby zde pokračoval v započatém díle. Cestu neměl vůbec jednoduchou. Byť už jmenován arcibiskupem, byl díky politickým zvratům v Bavorsku zatčen a uvězněn dokonce až na doživotí. Že z pobytu v německém žaláři byly nakonec jen tři roky, bylo jen díky papežskému zákroku. Metoděj tedy doputoval zpátky na Moravu, kde jako arcibiskup bojoval za myšlenky své i svého bratra dalších dvanáct let, které rozhodně nepřipomínaly procházku růžovou zahradou. A i přes veškeré Metodějovo úsilí a zásluhy jeho učení nepřetrvalo. Po jeho smrti zmizelo spolu s ním. Západní liturgie zvítězila a Metodějovi byli žáci vyhnáni ze země.
Ale vliv obou bratrů byl natolik silný, že i přes propast času k nám jejich snaha o kultivaci

a vzdělanost národa znovu promlouvá. Sice se zase musíme trochu obávat, aby plamen touhy po poznání a vzdělávání neuhasl, ale snad letošní výročí skomírající plamínky znovu rozdmýchá, byť oslavujeme něco, co se u nás dosud trvale neusadilo. Ale začátek byl hezký, takže je jen na nás, co s odkazem obou bratrů a jejich nezištné bratrské pomoci uděláme.