Panorama

 Tentokrát to Maroldovo. 

Maroldovo panorama bitvy u Lipan. Jediný obraz v Praze, který má své muzeum, respektive spíš budovu. Chodím tam ráda. Je to milé, vstřícné a zajímavé místo. A navzdory tomu, že stojí na docela frekventovaném místě, na Výstavišti, kousek od centra, je takové pozapomenuté. Kolik Pražanů neví, že tam je, co tam je a proč tam jít. Mimopražští mají někdy větší povědomí, ale ti tam většinou jedou účelově, jako kupříkladu milovníci husitství. Nebo Luďka Marolda. 

My se tam šli prostě zase jen tak podívat. Je to maličké, hezky opravené, s popisky a zajímavostmi.

 A vydrželo to už tak dlouho, asi by i sám Marold byl překvapen, jak dlouho jeho obraz lidé obdivují. Už od roku 1898. 

Muzeum iluzí

 Atrakce pro děti. Hlavně tedy. Ale je zde plno dospělých návštěvníků, patrně s dětskou duší. 

Cílem návštěvy tohoto miniaturního prostoru je vyfotit se s nějakou iluzí a tu pak sdílet na sociálních sítích. Nic jiného v tom ani být nemůže. 

Dětem se to líbí, proto došlo v našem případě již ke druhé / a osobně doufám, že poslední/ návštěvě. 

Poučena z minula, koupila jsem lístky online. Abych se vyhnula frontě. A funguje to. 

V malém prostoru je ale dost problém i to focení. Abychom se vešli, aby do vás pořád někdo nedrkal, aby vás někdo vyfotil...

Nu, většinou to jde.  

Jen místy máte pocit, že někteří dospělí jsou horší než děti. Předbíhají, dohadují se, jednou se vyfotí a hned si prohlíží snímky, ha ha, to je legrace, jak vypadám...

Malé děti jsou schopni sejmout, vystrčit či srazit, protože jim překáží v cestě, oni je nevidí. Zírají do mobilu a baví se svými iluzivními záběry. 

A jsou to i cizinci, ne nevychovaní Češi, jak je sebemrskačským zvykem tvrdit. I ti tam byli, samozřejmě, ale v poměrném zastoupení. Od každého trochu.  Prostě někteří dospělí byli na ránu, napříč národnostmi. 

Děti kupodivu ne. Asi je to zas tak fanaticky nebavilo, jak se tvrdí a jak to vypadá. Prostě normálka,  klasická zábava, co je na tom, že jako visím na orloji? To přijde zábavnější tomu dospělému. ...

Nu, máme to za sebou a uvidíme, zda dvakrát a dost. Nebo zda do třetice?

Uvidíme, ale nedělám si moc iluze:-)

Obvyklé zoodilema

 Zase jedna návštěva v zoo. V Praze, kam může i pejsek.  Chodíme sem poměrně dost často. Na to, že vlastně nevím, jaký mám k těm všem zahradám vztah, možná až moc často. Ale tu pražskou máme rádi, minimálně proto, že je tu prostor. Stejně se vždycky neubráním myšlence, zda je zoo pokrok nebo týrání, ale to nechci řešit. Hlavně na to není odpověď, nemůžu s tím nic dělat, tak snad jen naše vstupné a další investice zvířatům trošičku pomůže.

A co nás zaujalo? Lední medvěd. Byl sám a na první dobrou se tentokrát výborně bavil ve vodě. Dělal divy. Bylo to zajímavé, pozorovat jeho radost. Na to, zda se nenudí, není mu tady vedro a zda to není na medvědí hlavu, ten malý prostor a všechno kolem, na to jsem si zakázala myslet. 

 Veverky se snad moc nenudí, ostatně můžou zalézt pod zem. Navíc vypadaly,že je návštěvníci zajímají.

                                                  Dikobraz nám ukázal, co si o nás myslí:-)

                                                       Psa ušatého jsme vůbec nezajímali:-)

Sloni tady mají prostor, to je paráda. Zažila jsem zahradu, kde osamělý slon vypadal, že mu hráblo. Na miniaturním prostoru se zoufale hýbal ze strany na stranu. To tady se viditelně mají dobře. Nebo přinejmenším lépe:-)

Žirafy jsou nejkrásnější. Mají i krásný a velký výběh. A nová vyhlídka vás zavede až skoro k nim. Koexistují tam s nimi i sysli, je to hezký kout zahrady. A žirafy fakt majestátní...

                                   Nelze vynechat naše oblíbené surikaty. Ty nikdy nezklamou:-)

                                       Porovnání zatím dopadlo dobře, v náš prospěch:-)

                                                  Něha sama. Na skále krásná mateřská láska

                                        A zachmuřený taťka v klidu dole. Aby na ně viděl:-) 

Ptačí dostaveníčko

 Při návštěvě zoo jsme navštívili tuto voliéru. Tedy bez Tobiáše, ten spořádaně čekal za plotem. 

Proudilo tu poměrně velké množství lidí. Sem a tam. Děti.  Místy hlučnější:-). 

Ptáci přesto zachovávali ledový klid.

V pohodě postávali, hleděli do dáli, občas na hemživé lidské návštěvníky. Nechávali se s nimi fotit. 

Jejich plachost zmizela. 

Nechápu. 

Byl to na jednu stranu zážitek, na stranu druhou velké rozpaky. Co se s nimi stalo? To není jejich přirozenost...?

Nebo už dneska ničemu nerozumím

Mnichovská dohoda ještě jinak

 Anketní otázka na obrazovce se tvářila neškodně jako běžný dotaz na kolemjdoucí.

„Co víte o Mnichovské dohodě?“

Odpovědi zněly zmateně a neurčitě, jako zní většina reakcí na nečekané přepadení na ulici.

Mnozí z oslovených neuměli přesně odpovědět. Výsledkem bylo krátké pohoršení se nad neznalostí mládeže, která nic neví o našich dějinách, a tím to skončilo.

Většinou podobné ankety ignoruji, protože je vnímám jako cíleně připravené na zesměšnění respondentů, nehledě na to, že pokud vás opravdu někdo přepadne na ulici s dějepisnou otázkou, málokdo se rychle zorientuje a opustí své současné myšlenky, aby pregnantně odpověděl na náhodný dotaz a zase šel dál.

Tentokrát to bylo trochu jiné. Blížící se půlkulaté výročí událostí v Mnichově, které před pětaosmdesáti lety dramaticky ukončily existenci první republiky by si možná veřejné povědomí zasloužilo…?

 V předchozích diskusích dokonce vzniklo několik zásadních a dodnes nezodpovězených otázek, zda šlo o zradu a jestli jsme se měli bránit nebo ne.

Takže proč se nezeptat?

Dokonce jsme se těšila na zajímavou aktivitu, kterou si zpestříme pozdně letní odpoledne.

Moc prostoru k diskusi ale nenastalo. Navzdory tomu, že jsme nelovili úplně náhodné kolemjdoucí, odpovědi jsme nenahrávali ani záludně nesestříhávali k nelichotivému obrazu respondentů. Prostě jsem se jen ptali. A skutečně, nešlo o stoprocentní odpovědi, spíš tak každý třetí se chytl.

Nu, dobrá, moderní dějiny zjevně nejsou středobodem současného zájmu.

Ale i ti, co byli obeznámeni a věděli, moc prostoru k debatě nenabízeli. Jasně šlo o diktát. To si pamatovali ze školy. Proč diktát a kdo co diktoval už nemělo vůbec jasné kontury.

Prezident Beneš tehdy nemohl jinak. Šlo o zradu.

„Kdo a jak nás zradil?“ zkouším rozvinout diskusi do větších detailů.

Krčení ramen. Na dialog prostě není prostor. Většina oslovených odcházela, aniž by projevila ochotu diskutovat, natož pak hledat jiné úhly pohledu.

   Zvláštní, jak takový přístup potvrdí mediální floskuli. Až dosud jsem byla pevně přesvědčena, že to nemůže být pravda, aby o podobných stěžejních událostech většina nic nevěděla. Mluví se o tom pořád dokola, vzniklo několik zajímavých filmů a desítky dokumentů, tak snad to nějaké stopy zanechalo…?

Nu tedy, pokud to zanechalo stopu, pak to vyzývá k důkladné stopované. Je to totiž dost utajené. Musíte hodně pečlivě kráčet po takřka neznatelných stopách. A pokud dojdete k cíli, pak se dozvíte věci.

Ale cestou je vědomostně pusto prázdno.

Přitom se tyto události zmiňují rok, co rok. Jsou vždycky stejné a liší se jen tím, zda akcentují kulaté výročí či se vezou na vlně nějaké současné události, která vede ke zjednodušenému srovnávání.

Není vyloučeno, že už jsme ve fázi, kdy si potřebujeme odžít své vlastní historické drama, nějaký nový kontroverzní mezník. Vryje se nám do kolektivní paměti, ze které už tato dávná dramata zjevně mizí.

Připomnělo mi to do dobu, kdy se vášnivě debatovalo třeba o pravosti tzv. Rukopisů. Tehdy to mělo pro mnohé zásadní význam. Hýbalo to veřejným míněním. Dnes jsou všem naprosto ukradené.

Zjevně podobný osud stihne i Mnichovskou dohodu.

Proto místo nějaké diskuse o ní ji jen dneska připomínám. Že byla, ve své době naprosto stěžejní

a výrazně ovlivnila minimálně druhou půlku dvacátého století.

Jistě, odborná historická obec se může takovým zjednodušením pohoršit, ale o ně nejde, tam diskuse zjevně probíhá, někdy až divoká. Jde o širokou laickou veřejnost, pro kterou se Mnichov zjevně přesunul kamsi do pravěku. Nu, uvidíme, co přinese letošní půlkulaté výročí…

 

 

 

 

Jedničky

   Kdysi jsme se zamýšlela nad tím, že první den měsíci je většinou něčím významný, že jde o nějaké důležité  nebo zajímavé datum. Začátek roku, apríl, První máj,  Den dětí, začátek prázdnin, začátek školy. Pak několikery narozeniny, které připadly na prvního. 

Prostě ta jednička v sobě vždycky nesla příslib nějakého nového začátku, něčeho veselého či zajímavého. Minimálně nabízela důvod k oslavě:-) 

  Letos mi do pomyslné sbírky jedniček přibyl i první říjen. První den nezaměstnaná. Je ten letošní podzim poněkud turbulentní. Ostatně, je to už druhý podzim v řadě, kdy se věci dějí jinak a výrazně divočeji, než bych si kdy dokázala představit. Loni jsem si myslela, že horší to už být nemůže. Ale jak praví klasik, nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř:-). 

 Všechno je tedy zase jinak. A nebo možná tak, jak má být. To asi ukáže čas. Nicméně, sázím na ty jedničky. Že nesou v sobě příslib nového začátku, zajímavých změn, někdy i veselých událostí. 

V mém vlastním výročním  jedničkovém výčtu nemám už obsazený jen první březen a prosinec. Jinak se vždycky prvního něco děje. Prý pokud se něco děje, má člověk pocit, že žije. V tom případě tedy žiji na plné pecky:-). Tak říkající na jedničky...