Anketní otázka na obrazovce se tvářila neškodně jako běžný dotaz na kolemjdoucí.
„Co víte o Mnichovské dohodě?“
Odpovědi zněly zmateně a neurčitě, jako zní většina reakcí
na nečekané přepadení na ulici.
Mnozí z oslovených neuměli přesně odpovědět. Výsledkem bylo
krátké pohoršení se nad neznalostí mládeže, která nic neví o našich dějinách, a
tím to skončilo.
Většinou podobné ankety ignoruji, protože je vnímám jako
cíleně připravené na zesměšnění respondentů, nehledě na to, že pokud vás
opravdu někdo přepadne na ulici s dějepisnou otázkou, málokdo se rychle
zorientuje a opustí své současné myšlenky, aby pregnantně odpověděl na náhodný
dotaz a zase šel dál.
Tentokrát to bylo trochu jiné. Blížící se půlkulaté výročí
událostí v Mnichově, které před pětaosmdesáti lety dramaticky ukončily
existenci první republiky by si možná veřejné povědomí zasloužilo…?
V předchozích diskusích
dokonce vzniklo několik zásadních a dodnes nezodpovězených otázek, zda šlo o
zradu a jestli jsme se měli bránit nebo ne.
Takže proč se nezeptat?
Dokonce jsme se těšila na zajímavou aktivitu, kterou si
zpestříme pozdně letní odpoledne.
Moc prostoru k diskusi ale nenastalo. Navzdory tomu, že
jsme nelovili úplně náhodné kolemjdoucí, odpovědi jsme nenahrávali ani záludně
nesestříhávali k nelichotivému obrazu respondentů. Prostě jsem se jen
ptali. A skutečně, nešlo o stoprocentní odpovědi, spíš tak každý třetí se
chytl.
Nu, dobrá, moderní dějiny zjevně nejsou středobodem
současného zájmu.
Ale i ti, co byli obeznámeni a věděli, moc prostoru
k debatě nenabízeli. Jasně šlo o diktát. To si pamatovali ze školy. Proč
diktát a kdo co diktoval už nemělo vůbec jasné kontury.
Prezident Beneš tehdy nemohl jinak. Šlo o zradu.
„Kdo a jak nás zradil?“ zkouším rozvinout diskusi do větších
detailů.
Krčení ramen. Na dialog prostě není prostor. Většina
oslovených odcházela, aniž by projevila ochotu diskutovat, natož pak hledat
jiné úhly pohledu.
Zvláštní, jak takový přístup potvrdí mediální
floskuli. Až dosud jsem byla pevně přesvědčena, že to nemůže být pravda, aby o podobných
stěžejních událostech většina nic nevěděla. Mluví se o tom pořád dokola,
vzniklo několik zajímavých filmů a desítky dokumentů, tak snad to nějaké stopy
zanechalo…?
Nu tedy, pokud to zanechalo stopu, pak to vyzývá
k důkladné stopované. Je to totiž dost utajené. Musíte hodně pečlivě kráčet
po takřka neznatelných stopách. A pokud dojdete k cíli, pak se dozvíte
věci.
Ale cestou je vědomostně pusto prázdno.
Přitom se tyto události zmiňují rok, co rok. Jsou vždycky
stejné a liší se jen tím, zda akcentují kulaté výročí či se vezou na vlně
nějaké současné události, která vede ke zjednodušenému srovnávání.
Není vyloučeno, že už jsme ve fázi, kdy si potřebujeme odžít
své vlastní historické drama, nějaký nový kontroverzní mezník. Vryje se nám do
kolektivní paměti, ze které už tato dávná dramata zjevně mizí.
Připomnělo mi to do dobu, kdy se vášnivě debatovalo třeba o pravosti
tzv. Rukopisů. Tehdy to mělo pro mnohé zásadní význam. Hýbalo to veřejným
míněním. Dnes jsou všem naprosto ukradené.
Zjevně podobný osud stihne i Mnichovskou dohodu.
Proto místo nějaké diskuse o ní ji jen dneska připomínám. Že
byla, ve své době naprosto stěžejní
a výrazně ovlivnila minimálně druhou půlku dvacátého
století.
Jistě, odborná historická obec se může takovým zjednodušením
pohoršit, ale o ně nejde, tam diskuse zjevně probíhá, někdy až divoká. Jde o
širokou laickou veřejnost, pro kterou se Mnichov zjevně přesunul kamsi do
pravěku. Nu, uvidíme, co přinese letošní půlkulaté výročí…
Žádné komentáře:
Okomentovat