Wellness v Konopišti

 Novoroční, či spíše druhoroční, volno jsme se rozhodli strávit v Tvoršovicích. Navzdory tomu, když to hledáte, musíte zadat golf centrum Konopiště. Od Konopiště je to tedy dobrých deset kilometrů, možná i víc, ale je to značka. Tvoršovice asi tolik netáhnou, ani jako rodiště Zdeňka Štěpánka, jehož socha stojí u jednoho z vchodů. 

Ale už to známe, víme, že tato vlastně trochu klamavá reklama, protože na Konopiště si odsud opravdu neodskočíte, je účelová, a tak sem občas jezdíme. Odpočinout si, nabrat sílu, zaplavat si. Není to tu nejlevnější, v novém roce ještě utajeně podražili ( utajeně píši proto, že dohledat nové ceny moc nejde, sice vám je automaticky a bez vysvětlení naúčtují, ale ceníky mají staré. Když jsem se nad tím podivila, proč mi účtují jiné ceny, než které tady jsou nabízeny, tak mi sdělili, že to ještě nestihli opravit). Že teď měli týdenní odstávku a zavřeno, to jsem už nekomentovala. 

Takže ceny nové, služby staré. I tak jsme zkoušeli relaxovat, i když pára nešla, trysky masážních vířivek byly vypnuty a venkovní bazén, který je v ceně, zazimován. Ne snad, že bychom se chtěli otužovat, ale přelom roku byl takřka jarní,a po sauně by venkovní bazén bodnul. Zejména tehdy, když slabý proud osvěžující sprchy v sauně nabízel vodu takřka vlažnou. 

Do okamžiku, než přišly davy dalších lidí, se relaxovat dalo. Poté, pod nátlakem nezvladatelných dětí, skákajících snad i do vířivky, navzdory všude přítomným zákazům skákat do bazénu, už to o odpočinku moc nebylo. Tak děti řádily a řvaly, rodičům to nevadilo, ostatní se museli přizpůsobit. Vše pro dítě. Ostatně, i někteří tatínkové, ve snaze být někde první, klidně smetli malé dítě. Nebylo jejich, tak co by brali ohled. Zda se skáče či neskáče také nikdo nekontroloval, personálu to bylo jedno, tak co by si děti nezařádily, to je ostatně logické. 

A tak se relaxace poněkud zvrhla, proto jsme to radši vzdali. Ta úvodní chvíle klidu sice byla fajn, ale představa, že tu trávím nějaký draze zaplacený pobyt a relaxační zóna dost připomíná válečnou, tak bych asi radost neměla. Na odpoledne to jde, i když zákazník tady na prvním místě tak úplně není. Ale ve finále to vypadá jako hra na něco, co není. Třeba na Konopiště, co je ve skutečnosti Tvoršovice. A nebo jsme jen jednoduše měli smůlu a příště to bude lepší. Protože dosud jsme to tu měli rádi, a vlastně i máme, navzdory ...

Nu, uvidíme...

Tři králové

 Na Tři krále, o krok dále, praví se v lidovém pořekadlu. Je z toho nepatrně cítit optimismus. Napsat, že je to pozitivní se v dnešní době moc nehodí. Mudrci z východu se jmenují Kašpar, Melichar a Baltazar, přesto zkratka na dveřích míst, která navštívili, neznamená ale prý iniciály jejich jmen, byť může a je to tak často prezentováno, ale zkratku od Ch( K) ristus Mansionem Benedicat - Kristus ať obydlí žehná. A plusy nejsou plusy, ale křížky, které symbolizují svatou trojici. Nu, po této edukační vsuvce lze ale jen konstatovat, že na tom asi až tak nezáleží, co přesně to znamená. Spíš je podstatnější asi fakt, že dneškem u nás končí Vánoce, zatímco na východě začínají. Že probíhá tříkrálová sbírka, která má napomoci charitě. A ´že kupříladu existovala i Tříkrálová dohoda, která stála na počátku cesty ke vzniku samostatné republiky. A i to, že v našich dějinách mají přezdívku Tři králové i hrdinové odboje, Balabán, Mašín a Morávek, kteří se před osmdesáti lety bránili okupaci se zbraní v ruce. Ovšem ve světle událostí spojených s likvidací Heydricha se na ně trochu zapomíná. Tak si je na Tři krále připomeňme. Pravda, oni sami si říkali tři mušketýři, přezdívka tři králové je, tuším, od gestapa. A ve veřejném prostoru se usadila i díky výbornému seriálu z devadesátých let, Tři králové, který režíroval Karel Kachyňa, což samo o sobě je značkou kvality.  Takže, tři králové byli na počátku roku 42 už jen dva, Balabána popravili na podzim roku 41. A zbylé dva pak přesně před osmdesáti lety, Morávka zastřelili na jaře  na Hradčanech a Mašína zavraždili v létě v Kobylisích. Položili život za naši svobodu. Proto je dobré si je připomenout, asi víckrát, v letošním jubilejním roce, ale proč nezačít zrovna na Tři krále...

Umberto Eco

  Dnes by se dožil devadesátých narozenin Umberto Eco. Můj oblíbený medievalista. Vždycky mě bavil jeho pohled na dějiny. Jméno růže jsem sice objevovala obráceně, nejdříve film a pak kniha, ale to nic nemění na mém okouzlení tímto dílem. Některé jeho knihy jsem, pravda, nedočetla. Byla na mě moc složité. Ale některé ano a hlavně mě bavilo to jiné nahlížení středověku a historie jako takové. A pak si pamatuji na událost, která už je asi skoro deset let stará, ale která by se v klidu mohla stát i dnes A totiž, když Karlova univerzita ( které si ale jinak moc vážím) zamítal udělit čestný doktorát. Asi prý proto, že je málo vědecký. Oni asi důvod nezveřejnili, ale tohle nejvíc kolovalo jako vysvětlení toho pro mnohé dost nepochopitelného rozhodnutí. Spíš bych v tom viděla nějakou malost, než touhu po tom, aby čestný doktorát dostal někdo za vědeckou činnost. To ostatně ani není principem toho ocenění, ale to je už dnes jedno. Jen mi to tak vytanulo na mysli, když už připomínám toto kulaté výročí. Jako že pořád je něco zvláštní, tajemné a mysteriózní:-)

Stoletá Praha

   Nedávno se mě někdo mezi řečí zeptal, zda byla Praha hlavní město odjakživa?

Přivedlo mě to k historickému zamýšlení. Ne snad, že bych to tak úplně nevěděla, jen jsem to neměla přesně rozfázované. Ostatně, Praha je více méně nesprávné označení čtyř historických měst, tzv. souměstí, která vedle sebe koexistovala kolem Vltavy po dlouhá staletí. Ale navykli jsme si říkat Praha.

Přemyslovci, kdysi dávno, z Hradu ovládali vlastně jen Staré město, posléze Menší město

 a Hradčany.

  Lucemburkové to posunuli trochu dál, vzniká Nové město. Jagellonci se sice moc neohřáli, asi se jim tu moc nelíbilo, ale jagellonská gotika zdobí město dodnes.

Habsburkové to měli podle nálady, jak kdo zahořel k oblasti kolem Vltavy osobní sympatií.

A nově vzniklá republika ani o jiném hlavním městě neuvažovala.

  Tak mi došlo, že leden roku 2022 vlastně přináší stoleté výročí vzniku hlavního města Prahy, což si patrně asi ani neuvědomujeme. Vnímáme totiž Prahu jako hlavní město odjakživa.

    Přitom ona byla dlouhá staletí jen provinčním městečkem, jelikož hlavní město byla logicky Vídeň.

A z dlouhé historické nevýznamnosti vyskakuji jen známé okamžiky hvězdné pražské slávy.

  Na první dobrou se logicky nabízí  slavná doba Karla IV., která přinesla vznik Nového města. Ta je dnes glorifikována jako velký pražský stavební boom. Když o tom ale přemýšlím do detailů, nevím, jak moc by se mi líbilo v té slavné době v Praze žít. Jednak se pořád něco stavělo a bouralo, takže zcela jistě tu byl permanentní hluk a nepořádek. Do toho byla morová nákaza, takže asi běžný život nic moc. Někteří stavitelé byli navíc natolik „nezodpovědní“, že vybudovali i ulice, které král nekázal postavit. A máme tak zajímavou Nekázanku v centru města.

Další slavné období přinesl přelom šestnáctého a sedmnáctého století, kdy se na Hradě usadil podivín, který Prahu natolik pozměnil, že historie jí posléze přiřkla přezdívku Rudolfínská Praha.

A pak se Habsburkové vrátili do Vídně a z Prahy zbylo město okresního formátu.

Pravda, Marie Terezie sem docela investovala, navzdory nechuti k Čechám jako takovým. Josef II. v roce 1784 sloučil čtyři města do jednoho a vytvořil královské hlavní město Prahu. Od té doby už vlastně lze oficiálně mluvit o Praze, byť pořád šlo o běžné město. Pro Čechy sice asi trochu významnější, ale určitě ne hlavní. Navíc asanace devatenáctého století ho dost poznamenala, naštěstí ne tak fatálně, jak si tehdejší radní plánovali. A dnešní luxusní Pařížská, tehdy Mikulášská, je pozůstatkem jejich velikášských plánů udělat z Prahy malou Paříž. Na luxusní bulváry a velkolepé stavební přeměny ale nebyly v městské kase peníze, tudíž historický ráz města zůstal docela zachován.

Pak přišla válka, vnikla republika a  v lednu roku 1922 byl přijat zákon o vytvoření Velké Prahy, a tedy o vzniku hlavního města Prahy.

  Hlavní město Praha má tedy v letos v lednu sto let. A to už je nějaké výročí. Praha jako stoletá dáma si určitě zaslouží hlubší exkurz do své historie. Ale to až po oslavách, v lednu jen připomínáme její slavné datum a odpovídáme na úvodní otázku, že Praha je hlavním městem od 1. ledna 1922J.

Psáno pro Listy Prahy 1 

 

 

Pyrotechnika zakázána

 Někdy ( v poslední době tedy dost často) mě napadá, že asi doopravdy žijeme svůj zánik říše západořímské.... I tehdy přestávaly platit normy, pravidla, zákony ..., nefungovala jejich kontrola ani vymahatelnost. Všichni si jen užívali, chtěli jen brát a nikoli dávat. Slova jako disciplína, respekt či dodržování čehokoliv mizela z tehdejšího slovníku, stejně jako z našeho. Moc si třeba neumím vysvětlit fakt, že pyrotechnika na poslední dny roku byla na veřejných místech zakázána. Když v rádiu jmenovali místa, kde se pálit nesmí, kupříkladu Stromovka byla jedním z nich. Přesto v poslední dny roku, a hlavně tedy na Silvestra, připomínala válečnou zónu. Pálilo se o sto šest. Zákaz nikdo nekontroloval, nevymáhal, střílelo se až do božího rána...( Policii jsme ve Stromovce ani koutkem oka nezahlédli), nikdo nic nevymáhal. Na Nový rok ráno zbylo na mostě odpaliště, nikdo se ani nenamáhal to po sobě uklidit, odnést. Proč taky, když tady si každý dělá co chce. 

Když kupříkladu vzpomenu zákaz vánočních trhů, navzdory tomu, že jsem s nim hluboce nesouhlasila a nesouzněla, stejně mě šokovalo, že stačí jen přejmenovat trhy na farmářské 

jede se dál. Nikdo nic nedodržuje, nic nevymáhá. 

Občas se sice někdo utrhne, napaří exemplární pokutu, čímž vytvoří další příkoří, protože trest je jen pro někoho, a jede se dál. 

A tak bych mohla pokračovat donekonečna, příkladu nabízí současnost nepočítaně. 

Jako kdysi ve starém Římě. Kdy prohnilou  a sebedestruktivní společnost smetla jiná civilizace, kde slova řád a disciplína a respekt  zákonům nebyla na indexu. 

Nu, dožít bych se toho nechtěla, ale jsme na dobré cestě. A jedeme z kopce. 

A dáváme tím logicky velmi špatný příklad mladé generaci. Co si jako má myslet o pravidlech, která se stanoví a nikdo je nedodržuje ani nevymáhá? 

Asi jen to, že je to norma. 

Ostatně, už dlouho vím, že do mi do výchovy hází vidle ti nahoře. Jak vysvětlit dětem, že kupříkladu v čele státu má stát ten nejlepší z nás? Že být opilý a pracovat nejde dohromady? Že lhát se nevyplácí? Jak vykládat dějiny a něco o zločinech bývalého režimu, když jeho představitelé se těší současné moci a oblibě? A celé to ( v duchu nedávných Vánoc) podtrhují normalizační filmy a seriály, neustále národ utvrzující, jak bylo tehdy dobře.  Staré moudré, že příklady táhnou, platí i v té záporné podobě, bohužel. 

 V kdysi mocné a prosperující říši římské to patrně měli podobné....

Včelař z Aleppa

 V novém roce první nedělní čtení. Knížka od Ježíška. Krásná a čtivá. I když nevím, zda krásná je správné slovo. Je zajímavá, dojemná, aktuální...Příběh o ztrátě domova. Stačí málo a nemáte nic.... Stojí za přečtení

PF 2022

 Těším se na ty dvojky, věřím v jejich magickou sílu:-) . Krásný nový rok všem:-)