Filmový kvíz

  V době karlovarského festivalu si pojďme zahrát na průzkumníky dějin filmu. Když se už neprocházíme po červeném koberci, neklábosíme s Melem Gibsonem ani se neúčastníme pověstných divokých mejdanů, pojďme si hrát. 
Pane, pojďte si hrát..... 
Otázka filmového  minikvízu zní: "Poznáte, co je to za rybník? V jakém filmu, respektive seriálu, si zahrál?"
   Pravda,  nejsou foceny na kvalitní zrcadlovku, leč podobu zachovávají. 
Pro usnadnění či jako nápovědu doplním, že jde o filmové snímky dva, jeden je kultovní seriál,druhý kultovní film, obé z osmdesátých let.                                          Lze to uhodnout..?
                                        (řešení dodám třeba v pátek?)

Případy c. k. policejního komisaře Pobudy

Detektivní román opět z prostředí Letné, tentokrát ovšem z konce předminulého století. Takže historie jako vyšitá. Miluji tyhle výlety proti proudu času. S detektivem Pobudou nás na rozestavěnou Letnou a Výstaviště, kde se vše chytá na Jubilejní výstavu, vezme Jiří Slavíček, který má pro Letnou velkou slabost.  Zjevně to bude tím, že odsud pocházíJ a rád se sem vrací. Pravda, ne všechny jeho detektivní příběhy se odehrávají v kouzelných kulisách Letné, v podstatě jsou to asi jen Zločiny z Letné, které mapují současnou kriminalitu. Jak to bylo před sto lety se lze dozvědět z příběhu Františka Xavera Pobudy, který nás provede starými Holešovicemi. Takže zapomeňme na Milady Horákové, Dukelských hrdinů či auty přecpanou Veletržní. Projdeme se o Belcrediho třídě, Bělského třídě či Rudolfovou ulicí. Do toho tajemno a kriminální zápletka, která se rozplétá krátce před Zemskou jubilejní výstavou, která od 15. 5. 1891 proběhla na Výstavišti ve Stromovce. Prostě dokonalé letní čteníJ

                                                     

Poslušnost

  Zdánlivě nevinné české slovo a jaké dovede vyprovokovat vášně. Záleží totiž na tom, v jakém kontextu jej použijete, jak jej vyslovíte. Jistě každý chce, aby ho jeho děti nějak poslouchaly, protože pokud ne, nastane anarchie. Ovšem některé výklady, dnes velmi módní, dokážou  dehonestovat  kde co, takže řeknou, že poslušnost patří jen do diktatury a proti tomu není argumentu. 
 Jistě, slepá poslušnost určitě k dobrým vlastnostem tak úplně nepatří, ovšem nač pořád objevovat Ameriku? Již mnohokrát bylo dokázáno a ověřeno, že funguje zlatá střední cesta. V určitém bodě musíme něco poslechnout všichni, nejen děti.  

To ale zjevně není módní trend.Tím najednou ty děti údajně vůbec nerespektujeme. Zajímavé je, že většinou tyto myšlenky pochází od lidí, kterým je skutečný respekt k ostatním v podstatě na hony vzdálen....
 Ale náhle přichází nový trend, se kterým se lze svézt (nebo někam vyvézt) a tak se toho chytnou. Jako bylo kdysi vše zaštiťující slovo ideologické či komunistické a přes to nejel vlak, tak dnes se objevují nové módní hity. Cokoliv získá přívlastek demokratické, stane se to nezpochybnitelné. Takže sice máme demokratickou respektující výchovu, ale děti neumí pozdravit, neumí se chovat, samy si o něco říct, protože my respektujeme všechny jejich potřeby a hlavně jim za boha něco nepřikazujeme nebo nevysvětlujeme, protože ony na to musí přijít samy.Navíc bychom je mohli stresovat či přivést do nějaké nepohody. 

A tak si s úžasem říkám, že se vlastně už ani nedivím třeba politikům, že se neumí poučit z historie. Neumí to ani mnozí rodiče, o některých kantorech nemluvě.

 Prostě hledají nové metody, prý demokratické a respektující. Potřebují prostě slovíčkařit, protože kdyby tomu tak nebylo, došlo by jim, že vše už tady bylo. Že k výchově musím přistupovat především citem. A pokud ho nemám, pak ho nezískám ani deseti respektujícími semináři. Někdo prostě potřebuje vlídnější přístup, jiný ostřejší, ten prostě potřebuje to a ten zas ono. Pokud na všechny chceme naplácnout stejnou, rádoby in demokratickou výchovu, pak je to stejné jako chtěli dřív výchovu ideologickou. 

Jenže to se tak trochu podobá nošení dříví do lesa, děti dnes zjevně chceme mít divoké a hlavně neposlušné, protože to je známka zdravého sebevědomí a sebeúcty. Jistě, kapku to zjednodušuji, ale v podstatě to tak lze vnímat. Protože slovo respektovat lze dehonestovat úplně stejně, jako cokoli jiného, co se nadužívá nebo užívá v nesprávném kontextu. Alespoň zdravý selský rozum to tak vždycky vnímal. Ten ovšem dnes není v kurzu...

Červencové státní svátky

  Blíží se nám Cyril a Metoděj spolu s Janem Husem. Letos jsou oba svátky hezky usazené ve víkendu, tudíž žádné bonusové volno nepřinášejí. Lze tedy očekávat, že v běžné populaci nevzbudí ani žádný zvláštní zájem. Většinou jsou oslavování hlavně proto, že přinášejí dva dny volnaJ.

 Jan Hus se ovšem může těšit na příští rok, to se ke kulatému výročí jeho upálení chystá mnoho akcí, včetně několika filmů. Možná i megafilmůJ. Tudíž se jeho letošní výročí bere tak trochu jako přípravné. 

 Cyril s Metodějem to naopak už mají za sebou,kulaté výročí již proběhlo, takže jejich letošní sobota proběhne bez velkých emocí. Neodolám proto, abych nepřipomněla svou knihu 

Nic nového pod sluncem, kde o obou bratřích ze Soluně také píši, což by mohlo být relativně vhodné čtení pro dovolenou či jenom pro sobotní cyrilometodějské volno. Povídka je to krátká, nepotřebuje ani prodloužený víkend, kterého je letošní červenec prostJ. 

   Někteří budou třeba dneska slavit Den nezávislosti, to jsou ti amerikanofilové. Jiní si připomenou výročí, kdy Masaryk zahájil rozbití Rakouska-Uherska, což je dle mě spíš důvod ke smutku. Víkendových možností je prostě docela dost, rozhodně to není žádné Odnikud nikamJ.

 Takže buď do Varů na festival, nebo někam s knihou, nebo prostě jen tak na normální prázdninový víkend. ......................

Země krále Miroslava

   Někdy mám pocit, že česká touha po zisku za každou cenu často nezná hranic. Respektive začíná nás nutit skočit si zazpívat za hranice, stejně jako prchal švec do země krále MiroslavaJ. 

K této úvaze mě přivedla nedávná aktualizovaná snaha  OSY, vybírat poplatky za písně na přání kdykoli a kdekoliv, i kdesi na venkovské tancovačce. Ještě k tomu dodat seznam písní, které budete hrát ( a to i v případě, že hrajete opravdu vlastní tvorbu), 
a běda, brnkntete- li na piáno písničku na přání, která nebyla v seznamu...

 Nejsem příznivec znehodnocování duševní práce, vnímám ji jako jakékoliv jiné vlastnictví, zásadně nestahuji filmy ani písně, které si spořádaně kupuji, ovšem zdá se mi, že toto je už je trochu příliš. 

 Asi bychom se podle daného mustru měli začít bát si jen tak prozpěvovat, aby na vás nevlítla OSA, později vymahači dluhů,exekutoři  a nakonec pobyt ve vězení pro dlužníky.  
   Aby nám zde nevzniklo nové Půlnoční království s heslem ve znaku, že kuře zadarmo nejen nehrabe, ale ani nepípne...

 Pro některé „podnikatele“ je ovšem snaha OSA velmi inspirativní 

a okamžitě se jí chytili. Například v kavárně, kde jsme provozovaly svoje neziskové Hovory o historii.  

Nový management, mladý, kreativní, flexibilní, dravý, akční….vše, co vás napadne, lze aplikovat, se rozhodl vypracovat s námi smlouvu, protože nabyl dojmu, že když jediný večer, kdy do kavárny přicházejí hosté, je ten náš, je třeba ho zpeněžit. Tedy nadiktoval podmínky, tisíce za pronájem a poplatky pro OSAJ!  

Že my s hudbou  a tedy s OSA nic společného nemáme, naši přednášející sem chodí ve svém volném čase bez nároku na honorář, již do mladého managerského myšlení neproniklo. Prostě OSA teď masivně vybírá, proč se s ní nesvézt...?

   Nu, budeme muset  hledat zemi krále Miroslava, protože zde se vytvořilo prostředí více než hamižné.  Jenže, jak praví české přísloví, kdo chce víc, nemá nic….To ale mladý manager zjevně nezná, neb jakési všeobecné vzdělání jim většinou bývá na hony vzdálené. 

Ovšem údiv nad tím, jak to u nás chodí, ten se hned tak nerozplyneJ

Plán

 Docela obdivuji lidí, kteří umí vytvořit jasný a přehledný plán. Ví, co budou kdy a jak dělat, kdy kde budou a nač se mají připravit.

 Sama se víc řídím jen jakousi konturou, určitou představou.  Zřejmě proto také občas uvíznu ve slepé uličce, ze které je třeba vycouvat a vrátit se někam na zamlženou trasu. Neumím žít v chaosu a úplné nahodilosti, to zase ne, leč také nejsem detailista, puntičkář a plánovač, což mi někdy chybí.  
  Chtěla bych vědět, jak přesně využít každou minutu, co bude zítra ve dvě a za týden v pět. Lidé, kteří toto umí, jsou většinou dynamičtí a plni energie.Někdy ale, jak jsem s úžasem zjistila, dokáže být tato jejich vlastnost pro okolí pěkně deprimující a vyčerpávající.

 Občas si to plánování trénuji. Jako že si vytvořím jakýsi itinerář a pak se snažím podle něho fungovat. Určitý problém mi dělá, jak do akčního plánu zahrnout relaxaci, náhodný impuls či můj současný stav, kdy po skončení školního roku jen tupě zírám a apaticky vykonávám základní životní funkce?  
Začínala jsem shromažďovat body určené k výkonu v letošním létě a zdálo se, že určitá rámcová představa už se rýsuje. Tedy do okamžiku, než mi do neobvyklé aktivity vstoupilo racio, které mě vrátilo nohama na zem.  Naplánovat nešly ani pětiletky J,natož pak prvek tak variabilní, jako vlastní budoucnost. Když přichází doba plánování a vytváření pevných záchytných bodů, nejde mi to tak jednoznačně a neochvějně jako některým jiným jedincům. 
A nenaučila jsem se to ani s postupujícím věkem. Vždycky mi převládne prvek náhody, impulsu či apatického: "to nějak dopadne".

  Zkoušela jsem alespoň tréninkově naplánovat letní prázdniny. Nějaké konkrétní body tam samozřejmě jsou, ale je docela dobře možné, že třeba zatím pevně naplánovaný let malým letadlem (taková kapka adrenalinu pro letošní léto) bude několikrát odložen kvůli počasí, takže veškeré plánování je stejně k ničemu.

    Podobně variabilní je jistě i klasická dovolená, nebo cokoliv jiného pevně naplánovaného. 
   Může za to povaha či přístup k životu nebo je to jen otázka velkorysosti? To se asi nedá říct. Dobrat se jednotné definice v tomto případě prostě nejde. Každý to má jinak a docílit něčeho, co člověku není vlastní, asi prostě nejde. Přesto se o to někdy pokouším. Dobře totiž vím, že mít plán je dneska velmi důležité. Trochu se mi sice neslučuje s dalším módním požadavkem, být kreativní a flexibilní, ale zjevně to nějak s dobou souvisí.

   Podle mých zkušeností to život skutečně trochu usnadňuje.  Každý v podstatě nějaký plán má.  Zda dojde naplnění či nikoli už asi nikdo neřeší.

Už mě i napadlo, zda nejde o nějakou zaostalost či ustrnutí ve starých časech, když neumím příliš plánovat a třeba netuším, co smysluplně odpovídat na otázku: 
„Co plánuješ na víkend? Co na dovolenou?“

   Třeba neumím přemýšlet v současných dimenzích. Vlastně se mi to někteří trochu pokoušeli podsunout. Jenomže pak jsem si naplánovala, že mi to bude prostě jedno. A ono to docela funguje. Je to takový uvolňující plánJ.

I když pár pevných bodů na léto existuje. Třeba to letadlo. Jenže jak plánuji celé léto, to prostě pořád neumím odpovědět. Prostě, tak nějak….

Povíme si na konci létaJ. Jak byl splněn plánJ.

Nerozumím fotbalu

  Ne snad, že bych zápas dělila na třetiny či netušila, co je aut.

Nerozumím těm vášním, které tato hra vyvolává.

     V rámci právě probíhajícího mistrovství se pokouším eliminovat svoji nesnášenlivost vůči této míčové hře, a trochu, alespoň jedním okem, sledovat ten pro mě nepochopitelný festival čehosi …..

A žasnu.

    Spravedlivě musím začít tím, že ti hoši fotbal opravdu umí a na některé je i velmi pěkné podívání.

      Leč, když celkově vidím ten národnostní mišmaš, napadá mě, zda vůbec systém reprezentace má  ještě cenu, když žijeme v tak globálním světě a každý hraje spíš za toho, kdo mu víc zaplatí?    S tím poměrně těsně souvisí problém uprchlictví či imigrantů z bývalých kolonií. Do běžného života je státy většinou nechtějí (nejen český Úsvit brojí proti imigrantům), ve fotbalovém týmu z nich pak udělají bohy. Zajímavá imigrační evropská politika.    Vůbec, ten systém, kdy se dvaadvacet upocených milionářů honí za míčem v aréně, kde je sledují miliony zfanatizovaných lidí, z nichž mnozí naopak nemají ani na složenky, mi přijde nepochopitelné úplně stejně jako ona jihoamerická či africká vášeň, se kterou ty zápasy prožívají. Nechápu, jak kulatý nesmysl dovede vyprovokovat takové nadšení a euforii. Prostě se zastaví život, všichni musí být na fotbale, když se jejich mužstvu nedaří, tak jsou z toho infarkty, mrtvice, slaví se tak, že se zdemoluje město, vypije kde co, střílí, zabíjí, umírá na otravu alkoholem….

   Ta živelnost je ovšem i u evropských fandů, vždycky když vidím třeba celé oranžové Holanďany, nechápavě kroutím hlavou, ale snad se nestřílí a neumírá? I když státní volno v precizních německých automobilkách vyhlášené proto, aby se zaměstnanci mohl v klidu dívat na zápas, jde také mimo moji logiku:-). Asi žádnou nemám....
 Fotbalové fandovství v té jeho krajní fázi prostě nemohu pochopit a nemůže za to jen blízkost arogantní Sparty, jejíž fanoušci mě psychicky ničí už jen svou existencí J.

   Nechápu ani fotbalovou vizáž, kdy po hřišti pobíhají hráči tak potetovaní, že získávám dojem, že být potetovaný od hlavy k patě je jedním ze základních předpokladů stát se špičkovým fotbalistou.

   Zaujal mě i vskutku výrazně vášnivý prvek zakousnutí se do soupeře, což zjevně souvisí s onou výše zmiňovanou živelností. Netušila jsem, co všechno lze pro onen vytoužený gól udělat.  

   Jistě si nelze nevšimnout i extravagantních účesů, kterými se někteří hoši pyšní, stejně jako hereckým uměním. Do toho se řeší, že si některé hvězdy oblékly spodní prádlo, které je od jiných sponzorů, než těch oficiálních...... Prostě, tolik fotbalových fenoménů se tady kupí, že vskutku mohu suše konstatovat, že tomu systému nerozumím, těm vášním, které vzbuzuje, těm penězům, které se v něm točí. A to jsem se poctivě pokusila na něco podívat, abych pochopila. Nepochopila. A jen si tak představuji, co se by se asi stalo, kdyby domácí žluté fotbalisty vyřadili? To v Brazílii nastane minimálně konec světa? Nebo zastřelí viníka, jako se stalo před lety v Kolumbii fotbalistovi, který si dal vlastní gól a tím zavinil, že Kolumbie nepostoupila?

Nu, tolik moje krátké fotbalové okénko, které mě nikam neposunulo, protože ani při sepisování těch mých laických postřehů jsem nic nepochopila. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, které moje synapse nejsou schopny vstřebat:-). 
 Ale zase to patří k prázdninám:-)