Rok co rok se to opakuje, děsivý školní leden.
Už několik let zpátky si říkám, že by nebylo od věci v lednu onemocnět a do té práce nechodit. Nic by se nestalo, nějak by to doklepali i beze mě.
Já bych si odpočinula a ušetřila nervy, energii a iluze.
Protože před pololetním vysvědčením je ve škole peklo. Alespoň v naší škole, jinde to třeba mají jinak.
Já to sice také pokaždé chci jinak, ale nějak se mi to nevede. Naši studenti jsou totiž nastaveni na dobré známky. A to často i bez ohledu na to, zda na to mají, zda je předmět baví, zda celý půl rok pracovali. Prostě cílem je mít ty jedničky, s nějakým slovním hodnocením vás většinou pošlou do háje.
A tak je tu doba písemek, opravování, zkoušení a dialogu o tom, zda to je na jedničku či ne.
Osobně totiž nejsem moc příznivec známkování, spíš mi jde o zájem a aktivitu, a to se moc nepotkává
s touhou mít dobré známky. Někteří je pak chtějí nejlépe skoro zadarmo.
A tak se koncem ledna už sotva vleču. Vyčerpaná, otrávená, rozladěná. Rok co rok se to opakuje. Naštěstí je to úspěšně za námi, vysvědčení už je doma a nyní je tu takový klidnější únorový mezičas.
Opakovat se to bude zase v červnu, ale tam je to zředěné vidinou letních prázdnin, lépe se to snáší. Leden je fakt děsivý. Vyčerpané jsou děti, učitelé i rodiče. Všechno jede na sto procent, respektive na sto deset procent.
Naštěstí už je leden v propadlišti dějin a nastává ta lepší část roku.
Teď se chvíli zas bude chodit do školy normálně, bez intenzivního tlaku na megavýkon.
Žádné komentáře:
Okomentovat