Bez hudby

 Ráda poslouchám rádio. 

Ale jen mluvené slovo. Strašně mi vadí hudba v éteru, protože na hudbu potřebuji být naladěná a potřebuji poslouchat to, co se mi líbí. 

Některé hudební variace mě dokážou nejen rozladit, ale úplně vykolejit. Ať už jde o styl, interpreta nebo provedení.

 Hudba se vám natlačí do uší, do hlavy a rozvrtá nervy, pokud zrovna není naladěná na vaši vlnovou délku.

Různé nesmyslné hudební předěly, většinou řvoucí, vnímám jako bodnutí rozpálenou jehlou do mozku.

 Averze k nechtěné hudbě pramení patrně z letních hudebních festivalů, které svou hlasitostí terorizují celé široké daleké okolí. Možná se tomu říká hudební zážitek, já tomu říkám akustický terorismus.

 V Praze pak máme Výstaviště, kde to řve takřka celý rok, takže hlasitou a nevyžádanou hudbu prostě nesnáším.

 Škoda jen, že ji nabízí i rozhlas, který ji dokáže vmáčknout i do stanic, které se prezentují jako stanice mluveného slova, jenže bez obligátního hudebního cáru se to tam také neobejde.

 Přitom primárně mám hudbu opravdu ráda, jen mi vadí její nevyžádaná porce. Když se nad tím totiž zamýšlím, taková nechtěná hudba je všude kolem. V nákupních centrech, v restauracích ( tam většinou pak neslyšíte vlastního slova) v prostředcích městské hromadné dopravy ( konkrétně tedy v autobusech) , prostě nechtěná hudba všude kolem.

A bojovat se s tím moc nedá.

 Jen to rádio můžu vypnout a neposlouchat, ale jinak tomu těžko lze uniknout.

Někdo to dokáže nevnímat, někoho to dokonce těší, někteří se dokonce usmívají, když na ně v supermarketu zaútočí Mariah Carey.

Mě to tedy v lepším případě štve, v těch horších dráždí a dál ani nechci pomýšlet. Prostě jsou chvíle, kdy hudbu vnímám jako teror. Pak bych, bez ohledu na to, že hudba někdy může být i lék, všechny ty hudební aparatury s chutí zabavila a hudební redaktory poslala někam do vyhnanství.

Je pravda, že leden se po hlasitém a hudbou přetékajícím prosinci zdá být relativně tišší. Navíc napadl sníh, ten vždycky navozuje atmosféru ticha a klidu. Navíc jsou všichni víc doma v úkrytu před zimou. A nebo na horách, kde k lyžování také často duní hudba. Takže hudbou terorizují horská střediska. Prostě není úniku. 

A do toho zní z rádia Reklama na ticho...

Nejlépe je prostě být bez hudby. Minimálně ve veřejném prostoru:-).