Eliška

 Dneska slaví svátek Eliška. 

Jméno, které je hodně oblíbené a populární, byť ho mílovými kroky stíhá Ella i Ela, případně Elen. 

Ale primární je Eliška.  

Z mého pohledu by to klidně mohla být hlavně Eliška Rejčka, ale ta je původem Polka, navíc vlastně původně Richenza, takže s klasickou Eliškou nemá nic moc společného. 

Jde prostě o Elišku. 

A nejen tu Beethovenovu, který pro Elišku napsal krásnou, a dnes už ikonickou, skladbu. 

Elišek je v současnosti docela hodně, patří do top ten vybíraných dívčích jmen. 

Byly ale i doby, které pamatuji, kdy šlo o jméno ojedinělé. Moc Elišek nebývalo. 

A dokonce byly i doby, které tedy nepamatuji, kdy jméno Eliška znamenalo totéž, co Alžběta. 

Máme proto i královnu Elišku, respektive Alžbětu Pomořanskou. To je ta manželka Karla IV., která lámala meče. 

Jinak Elišky spíš lámou mužská srdce než železné klíče, jak tomu bylo v případě čtvrté Karlovy ženy, kterou známe z Noci na Karlštejně. 

Ona ale vlastně lámala obojí, srdce i meče. 

   Wikipedie o Elišce praví, že jde o hebrejské jméno značící víru.

 Asi ano, původ jmen si netroufám ani odhadovat, ani zpochybňovat. 

Ale pro mě je Eliška vždycky královna.

 Ať už Rejčka nebo Přemyslovna, královna silnic Eliška Junková či panovnice mezi autorkami devatenáctého století Eliška Krásnohorská. Ta by navíc svým bojem za rovnoprávnost žen dobře zapadla i do dnešní doby, kdy se o genderové rovnosti víc mluví než koná / a ona by konala/. 

Ale kdo ví, jak by ji naše současnost stíhala a dehonestovala. Třeba za její bezdětnost. 

Ale to už je ryze fantazírování. Je to prostě další královská Eliška. 

  Když už se lehce navážím do genderu, pak bych tedy asi měla uvést i muže Elišku. 

Ano, i ti jsou, byť jinak, než to na první dobrou vypadá. Z Elišky se v tomto bodu stává příjmení. 

Jde třeba  o Radomila Elišku, to byl  hodně zajímavý umělec a dirigent, což by mohlo kupříkladu  rezonovat nejen s dnešními jmeninami Elišek, ale i s celým letošním rokem České hudby.

Primárně ale jde  dneska o ženskou Elišku, o její sváteční den. Současný

A  historické Eliška Rejčka, či její sokyně Eliška Přemyslovna, ty si svůj text zaslouží v jiné dny. 

Dnes jde o reálné Elišky, současné a opravdové. 

Kterým přeji všechno nejlepší, zejména těm mým spřízněným. 

Tak Éliško, na zdraví:-).

 A přeji všem všechno nejlepší a také nějaké vlastní, osobní, pro Elišku

Máte cíl?

 Každý rok v říjnu se všichni na krátkou na chvíli zastavíme, abychom si připomněli jeden ze stěžejních milníků našich novodobých dějin, vznik první Československé republiky. 

Děti z tohoto důvodu dokonce dostávají tři dny podzimních prázdnin.

Desítky let už slavíme výročí vzniku už  neexistujícího státu.

Nabízí se otázka, proč?

Zastánci tvrdí, že jde o symbol nového začátku, suverenity či odvahy těch, kteří se nebáli snít o svobodě a národní samostatnosti. 

Skeptici oponují, že jde o zažitý stereotyp.

A není prý údajně jiný mezník, který by stál za oslavu.

Monarchisté tvrdí, že jde o temné datum našich dějin, a tedy není důvod si jej připomínat.

 A do toho všeho říjnové rozpoložení a atmosféra. Krátké dny a brzký nástup tmy. Déšť a vítr, místy mlhy. Kontra barevné listí a poslední dlouhé sluneční paprsky. 

Ode zdi ke zdi.

Astrologové někdy mluví o říjnu jako o měsíci proměn a vnitřní rovnováhy.

Je to vlastně takové hodně proměnné i z historického hlediska. Na začátku připomínáme existenci Mnichovské dohody, která v počátku října vstupovala v platnost, na jeho konci je vznik první republiky, která dodnes většinově budí pocity pýchy na to, že se to podařilo. Proměna od zrady k hrdosti. Od pocitů smutku k jakési hřejivé radosti.

Stejně, jako to nabízí říjnové počasí a měnící se rozložení dne a noci.

 Je určitě možné a žádoucí se v říjnu zastavit a nadechnout, zklidnit se, stejně jako se ohlédnout nejen za historií a nedávným létem, ale také se zaměřit na to, co nás čeká v budoucnu.

Jsou tady kratší dny a prodlužující se večery, prostor nejen pro nostalgii a vzpomínky, ale také pro inspiraci a motivaci jít dál po cestě, kterou prošlapávali naši předkové. Směr už si vybíráme sami, zda to bude cesta mnichovská či prvorepubliková.

Zůstaneme-li ale u první republiky, tak ta byla obecně vnímána jako čas naděje, budování

 a touhy po lepší budoucnosti. Tehdejší lidé si vytyčili jasný cíl, vytvořit nový, moderní stát.

To je, podle mého, to hlavní, co si pro říjnové přemítání můžeme vzít. Stanovit si nějaký cíl. Nejlépe pozitivní.

Třeba jen takový, který lze shrnout do myšlenky o klidném přežití zimy. Aby říjen nebyl jen dobou nostalgie a vzpomínek, ale také inspirací pro dny příští.

Skoro se to zdá v říjnu nemožné, ale není lepšího cíle než překonávat nemožně se tvářící překážky? 

Držím nám všem v duchu říjnového rozpoložení všechny palce.

Psáno pro Listy Prahy 1.

Jsem zvědavá

 Jsem zvědavá, kam se posune český jazyk v kooperaci s umělou inteligencí a neinteligencí mnoha interpretů rodného jazyka. 

Že spisovná čeština upadá vnímám už dávno. Hovorově se mluví i na těch místech, odkud by měla znít brilantní čeština. Ať už z vládních lavic nebo z veřejnoprávních médií. 

Jejich hra na to, že když budou mluvit jak jim zobák narost, budou víc v oblibě, je mnohdy až úsměvná, ne-li trapná. Smutné je pak zjištění, že někteří si myslí, že mluví hezky. 

Nu, kupříkladu střední rod neznají už skoro nikde. A tak je to neustále, že města se snažily, děvčata přišly - někdy i přišli, to když sledujete sociální sítě. 

Aby někdo řekl fotbalisté, hokejisté či něco podobného ve správném tvaru už snad ani není slyšet. Vytrvale jsou to fotbalisti, hokejisti, ale třeba i komunisti, židi atd...

A když pak sleduji, jaké patvary dokáže z češtiny vytvořit umělá inteligence, valím oči. Kupříkladu překlady na sociálních sítích, to je lahůdka. A nikdo se nad tím moc nepozastavuje. 

Rody se vlastně už vůbec neřeší, ženský, mužský, všechno jedna kopa. Střední určitě zatím automatický překlad ani nezná. Neumí slovosled, shodu podmětu s přísudkem, synonyma, homonyma ani nadsázku.  

Je to šílený paskvil, který se pozvolna stává normou.

Neřeší háčky, čárky, nic....

Některé formulace opravdu postrádají hlavu i patu. 

Říkám si, že zatím je to úsměvné, snadno rozpoznatelné. 

Nicméně, brzy se z toho stane norma. To bude konverzace:-). Jsem na to zvědavá:-)

Chlapečci ve sprše

 Občas přemýšlím o nekritičnosti některých matek, které tak ochranitelsky pečují o své chlapečky, že je nenechají na krok o samotě.  

A berou je s sebou kupříkladu i do dámských sprch v bazénu. 

Někdy mě napadá, zda těm malým klukům nezpůsobují až trauma.

 Neřeším úplně malé děti, chápu, když maminka přijde plavat s mrňousem bez partnera, jinak to nejde. Ale čím dál častěji narážím na kluky, dle mého odhadu šesti, sedmi, osmileté, onehdá tam dva vypadali jako dobře desetiletí. Naposledy tam jakási matka vláčela dobře čtrnáctiletého. 

Šli se osprchovat spolu s mámou / a současně s řadou dalších žen různorodého věku, od puberty do penze/. Někteří zvědavě poulili očka, někteří se rozpačitě drželi mámy za ručník, některým to bylo fuk. 

Ne, že by mě to pobouřilo, spíš zaujalo. Co to asi udělá s jejich psychikou? Některá odhalená těla totiž podle mě mohou způsobit takovému chlapečkovi doživotní trauma.

A co to dělá s jejich samostatností, když v sedmi letech nezvládnou samostatnou šatnu?

  Pokud vím, malé holčičky do pánské sprchy v bazénu nechodí, a to ani v případě, že tatínek přijde plavat sám. Většinou někoho požádá, aby dívku převedl přes dívčí šatnu, alespoň to je moje zkušenost. Ostatně, nějak si neumím představit takovou prvňačku v prostoru plném nahatých mužů všech věkových kategorií.

V případě chlapečků to asi mají současné maminky jinak.

   Ostatně, ono je to podobné i případě wc. Často vedou kluka k tomu, že se prostě vyčurá tam, kde to na něj přijde. Nedávno jsem podobnou diskusi zachytila na sociálních sítích, kde jakási maminka lynčovala učitelku ve školce, že to jejímu chlapečkovi na ulici nedovolila.

 A pustil se do ní celý konvoj souznících matek, prostě chce se mu čůrat, tak tady a teď.

 Což logicky vede k tomu, že pak vidím pána v obleku, který patrně prošel touto výchovou, jak si ulevuje uprostřed rušného letenského chodníku. Prostě to na něj přišlo, tak tady a teď.  

  Ostatně, i já mám dávnou příhodu, s ochranitelskými matkami a jejich chlapečky. 

Když jsem kdysi relaxovala na louce a jakýsi hošík se jal čůrat téměř na mou hlavu. Prostě to na něj přišlo, tady a teď. Maminka ho samozřejmě nadšeně povzbuzovala. 

Je tak šikovný, přece!

Uhnula jsem, to ano, a dovolila jsem si se ohradit, že to tedy ne.

 Ovšem pak jste měli slyšet tu maminku. Jejímu chlapečkovi se přece chce, tak musí, ne!

    Nu, s podobnými výchovnými postupy se setkávám i po letech. Vyprovokovali to  chlapečci v dámských šatnách plaveckého bazénu, kterých se tam vyskytuje čím dál víc. Nepovažuji to za úplně normální, podobně jako močení kde hocha napadne. 

Ale zjevně to někteří vnímají jinak. 

Vychovávají přeci následníka trůnu. 

Je to v někom prostě jako v koze. 

Nu, tečkou je pocit, že chudáčci chlapečci, kteří musí stáže v dámských sprchách absolvovat...

Chystáte se na zimu?

 Chystáte se v říjnu na nadcházející zimu? Sekáte dříví nebo šetříte na lepší plynový kotel?

Ať už si v říjnu zvolíte jakoukoliv cestu, je jasné, že příprava na chladné měsíce je vždy tak trochu tradičním obřadem. Hlavně tu zimu přežít.

Napadá mě, zda to letos nezkusit trochu jinak. Žádné štípání dříví ani investice do moderních technologií. Zkusit třeba prostý plán, návrat ke kořenům. V říjnových večerech je k tomu velkorysý časový prostor.

Vlastně mě inspirovala vzpomínka na babičku, která se připravovala na zimu psychicky. Říkávala, že základem každé zimy je pořádné teplo v srdci a mezi lidmi.

Dle tohoto mustru lze přípravu na zimu pojmout jako soustředění se na věci, které v klasickém životním tempu někdy trochu zanedbáváme, na rodinu a přátele. Trávit čas s blízkými, smát se, vyprávět příběhy a jednoduše být spolu. Přípravu na zimu tedy zkusit pojmout, krom jiného, i jako plánování zimních večerů s přáteli. Najít starý gramofon a znovuobjevovat kouzlo starých desek.

Ono ke spokojenosti překvapivě stačí docela málo, hrnek horkého čaje, dobrá hudba a společnost lidí, kteří vás znají a mají rádi.

Když přijdou delší říjnové večery, překvapivě zjistíme, že smích a vzpomínky nám tu ponurou dobu rozjasňují víc, než bychom si na první dobrou mysleli.

Babička prostě měla pravdu, nejdůležitější je klid a teplo v duši.

V říjnu se tedy můžeme hezky pomalu naladit na zimní tempo. Pokud to půjde přes dávné vzpomínky, v kruhu lidí, kteří smýšlejí stejně a jsou naladěni na stejnou strunu, půjde to asi mnohem snáz.

I když samozřejmě, naštípané dříví ani kvalitní plynový či elektrický kotel nelze zatratit. Když to ale smícháme dohromady, psychické naladění s dostatečně narovnanými polínky do kamen, nabídne nám říjen svou vlídnější tvář.

 A to je asi to stěžejní, co od říjnových dnů očekáváme.

Psáno pro Listy Prahy 1.