Připomínám to každý rok, atentát na následníka trůnu.
Zítra tedy, ale to bude vysvěčení:-).
Ne snad, že bych byla natolik krvelačná vůči Ferdinandově osobě, byť jeho vztah kupříkladu ke zvířatům vskutku není obdivuhodný, ale prostě mi to nedá.
Mě totiž baví Konopiště.
Procházky kolem rybníka, kde je malý pomníček Francimu a
Sofii (po našem Žofii), kteří víceméně naplnili osud novodobých Romea a Julie.
Baví mě ta fantazijní představa nedávné minulosti, / vždyť
co to je v dějinách sto dvacet let/ kdy zámek žil úplně jiným životním
tempem. Tehdy to byl něčí domov, žila v něm rodina. Ještě fungovalo
klasické v zámku a v podzámčí. Na zámku se večer svítilo, probíhal
zde klasický rodinný život. Nezhasila ho
posední podvečerní prohlídka, kdy se zhasne, zamkne a státní zámek se ponoří do
tiché tmy. Tehdy to bylo jinak.
A dokonce jsem ještě kdysi potkávala lidi, co pamatovali,
jaké to bylo za císaře pána na zámku či kupříkladu v růžové zahradě. Pracovali
i něho.
Starý Ferdinand byla
si pěkný morous, nebyl to zcela jistě oblíbený zaměstnavatel, ale na welbeeing
v práci se tehdy nehledělo, a tak stěžejním faktem bylo to, že práci
nabízel a platil. Navíc pořád někde cestoval, hlavně kvůli své patologické
závislosti na lovu a zabíjení zvířat, takže na své poddané asi moc nedohlížel.
To paní Žofie byla bezesporu laskavější.
Asi se tady
protiklady přitahovaly, protože vztah jim fungoval. Ostatně, mnozí to známe buď
z vlastní zkušenosti nebo ze svého okolí. Mrzutý a arogantní pán a vlídná
žena. / i naopak to bývá, abych dodržela určitou korektnost, ale ta první
varianta se mi zdá častější/.
Spolu ale tvořili dokonalý pár. Měli se rádi, navzdory všem.
Žofie ho asi zkrotila, ovšem on se vedle ní zklidnil rád, jinak by ten vztah
nevydržel.
O Ferdinandovi se vědělo, že /krom jiného/ nesnáší děti. Ale
jen ty cizí, logicky. Ty svoje nadmíru miloval a také se jim nadstandardně
věnoval. Opravdu je vychovával, trávil s nimi hodně času, učil je. Prostě,
moderní otec.
A toto všechno 28. června 1914 skončilo. Z jeho potomků
na Konopišti se stali sirotci. A to, jak se k nim zachovala politická
reprezentace adorované první republiky, je jednou z republikových velkých
ostud a lapsusů, které se ovšem nahlas moc neříkají. Nesouzní to se současným
opěvováním Masarykovy republiky.
Nicméně, 28.červen
dosud stojí mnoha lidem za to, aby u pomníčku těchto dvou zamilovaných rodičů
položili květinu či zapálili svíčku. Však oni dva ani zdaleka nemohli tušit, co
se jim na romantickém společném výletě do Sarajeva přihodí. Ani že jejich
násilná smrt vyvolá válku a vytvoří sirotky nejen z jejich vlastních dětí,
ale i z mnoha miliónů dalších na celém světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat