Včera jsem šla do vietnamské večerky koupit pár drobností a ejhle, zavřeno. Respektive na dveřích nápis, že: přijdu hned. Byl tam již mnohokrát.
Je to zajímavý jev, dříve tolik nevídaný.
Ne, že bych chtěla vietnamským (a vůbec všem) prodejcům upírat právo na přestávku či krátkou pracovní dobu, jen mě tak napadlo, jak se ty časy mění.
Vnímám to i ve škole. Vietnamské studenty jsme měli už kdysi, kam moje paměť sahá. Ale kdysi také bývali vždy elitní, nejlepší ze třídy. Často jsme se podivovali, jak takový vietnamský kluk dokáže napsat diktát z češtiny nejlíp z celé třídy.
Tak to už dnes tedy neplatí. Děti z vietnamských rodin se přizpůsobily, už máme i propadlíky. Ba i záškoláci se mezi nimi najdou. Prostě, jako většinová populace.
Stejně tak s těmi prodejnami. Jednu máme u nás v ulici už roky. Bývaly doby, kdy tam prodávali takřka od nevidím do nevidím. Pracovní doba se postupně zkracovala a dnes už je srovnatelná třeba s nedalekou Billou. A víc než kdy se tam objevují tyto krátké vzkazy, které mně osobně tedy evokují spíš socialistické manýry. Jde o informace typu: přijdu hned, přijdu za pět minut, dnes zavřeno, odpoledne zavřeno, polední pauza atd.
Velkou změnou jsou také začátky a konce pracovní doby. Otevřeno má být v osm, podle hodin vyvěšených na dveřích. V půl deváté stále zavřeno. Večer to má opačný směr, otevřeno do sedmi, ale v půl sedmé už vás pakují ven.
Aby bylo jasno, nesoudím, nehodnotím, jen konstatuji a popisuji běh čas. Jak je všechno relativní a jak se nakonec všichni všemu přizpůsobí.
Jediné, co snad hodnotím, je to, zda být pamětníkem je výhoda nebo ne.? Protože mnohdy, byť toto zrovna asi není ten případ, je lépe nevědět. Nepamatovat. Nebo rovnou zapomenout.
Ale o tom až jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat