„Pokrok vládne světu“, tvrdí mnozí současní motoristé,
někteří občas, jiní vytrvale a intenzivně. Myslí to totiž dost ironicky,
protože (minimálně v Praze), je většina opatření zaměřena proti řidičům.
Jako by se proti nim vyhlásilo křížové tažení.
Někdy se zdá být na místě, jako když se uberou dopravní
pruhy, aby do ulic mohlo více cyklistů. Jeden takový příklad máme i na
sedmičce. Když si ovšem uvědomíme, že pruh pro cyklisty je veden souběžně se
Stromovkou, kde vyznavači bicyklů mohu jet relativně bezpečně, bez vdechování
benzínových výparů a permanentního ohrožení života, jeví se náhle cyklo pruh na
frekventované Veletržní v úplně jiném světle.
S tímto pohledem máte náhle pocit, že cílem bylo jen
zkomplikovat život řidičům. Nebo nějak vyplýtvat evropskou dotaci. Nebo obojí.
Nikdy mi nebylo úplně jasné, proč o dopravě rozhodují lidé,
kteří pak, z pozice své funkce, stejně vydaná nařízení nedodržují. Mají
přece právo na výjimku. Mohou si pak třeba parkovat, kde se jim zachce, jezdit
přes nikdy nekončící uzavírky či bez uzardění předjet celou kolonu hlupců,
kteří jejich nařízení respektují.
Do mnoha rádoby vylepšení je také nasypáno obrovské množství
peněz. Třeba do informačních tabulí nad vozovkou, které vás mají informovat o
neobvyklých dopravních komplikacích na cestě před vámi. Abyste měli čas třeba
změnit trasu. Svítí jich nad Prahu či nad dálnicí opravdu požehnaně (na dálnici
často vedle trvale neodstranitelných billboardů, které sice mají být podle
zákona dávno pryč, leč nejsou?!). Svítí a cosi oznamují. Ještě jsem ale
nezažila, že by smysluplně informovaly. Někdo má možná jinou zkušenost, já jen
tu jednu, v podstatě nulovou, protože smysluplná informace pro moji jízdu
tam ještě nebyla. Pravda, vytrvale informují, že u Muzea je stupeň dopravy čtyři
či pět, což je ale neustále, takže nic nového pod sluncem. Snad jen, když tam
jedou protestující taxikáři, se kterými si magistrát neví rady, je tam až
šestka, na tu ale není tabule nastavená, takže vám stejně nic neřekne. Jinak
jsem několikrát zažila, že na tabuli bliká oznámení o nehodě a tedy zastaveném
provozu. „Kudy to objedu?“ zoufale přemýšlím, protože zpráva naskočila
v okamžiku, kdy už se moc nikam uhnout nedalo. Než něco vymyslím, dojedu
na místo údajné nehody. Nic. Provoz plynulý. Pokud zde nějaká nehoda byla,
dávno je odstraněná a nic. Jen chvíle stresu, protože jsem informaci vzala
vážně. Často mi takto tabule oznamovaly kolony, které ale nebyly. A naopak.
Jedu, jedu, tabule nic neříká a najednou parkoviště na dálnici. Bez předchozího
varování Tak stojím a sleduji elektronickou tabuli nad hlavou, která jistě
stála hromadu peněz, ale je třeba spravedlivě dodat, že vyhozených peněz.
Nedávno jedu do Blanky, která také spolykala hromady financí z veřejného
rozpočtu a pokud mohu posoudit, někdy i ten provoz komplikuje, než aby ho
usnadňovala. Leč někdy je dobré tunelu využít. Pokud vás ovšem do něj pustí. Že
nepustí, vám systém milostivě sdělí na tabuli až těsně před vjezdem, uhnout
tedy není kam. Jen vystát kolonu. A tak si říkám, k čemu nám ty informační
tabule nad vozovkou jsou? Třeba někde fungují, ale v Praze jsou spíše jako
dekorace. Jak říkám, smysluplnou informaci jsem z nich ještě nevyčetla. Časem
jsem dospěla k názoru, že nemá cenu se nechat jimi stresovat, protože vám
ještě neporadí. Jediné, nač je třeba dávat pečlivě pozor, je povolená rychlost
v Blance, která se mění často naprosto náhodně z padesátky na
sedmdesátku a zpět, což je patrně hlavně z důvodu, aby šlo snadno nachytat
řidiče při nedovolené rychlosti, Že by to mělo regulovat plynulost provozu, jak
se mi doma snaží namluvit, se mi moc nechce věřit. Ale věř a víra tvá tě
uzdraví, to je asi jediná metoda, která na dopravní situaci v hlavním
městě a hlavně na sledování magistrátních a radničních rozhodnutí funguje. A
nic to nestojí, na rozdíl od elektronických tabulí či dalších efektivních
pokrokových změnJ.
Žádné komentáře:
Okomentovat