Možná se pletu, ale zdá se mi, že ranní cesta do práce
většinou nepatří k nejoblíbenějším zážitkům. Ostatně, pokud jdete na ranní
směnu někdy kolem páté, v podstatě není se co divit.
Klasické vysvětlení našich brzkých cest za výdělkem bývá
většinou dáváno za vinu monarchovi Františku Josefu I., který trpěl nespavostí,
vstával ve čtyři v létě a v pět v zimě (je mi mírně nevolno i v okamžiku,
kdy to píšu, takové vstávání by mě tedy spolehlivě zabiloJ). Nu, a celý národ prý
musel vstávat s ním, což mnohde přetrvalo i v době, kdy monarchie je
jen nejasným odstavcem v učebnicích dějepisu a naši současní zákonodárci
rozhodně ráno z postele nijak nespěchají.
Někteří ovšem dokážou putovat do práce s dobrou náladou
i v tuto nekřesťanskou hodinu. Záleží patrně na vnitřním naladění a také
na tom, jak moc nás práce baví. Ale i do oblíbené práce se někdy člověk plouží
s vypětím všech sil. Může za to, krom jiného, i rozdělení na skřivany a
sovy. Ne, že bych na něm nějak zvlášť lpěla. Ve skutečnosti se už dávno umím v tomto
ptačím světě přeorientovat. Přesněji řečeno, umím být skřivanem i sovou, leč
sova je mi bližší. Podle toho také třeba vypadají moje ranní přesuny. Většinou to vypadá tak, že s apatickým výrazem mířím k cíli. Ale někdy se přihodí nečekané setkání, které
vyloudí úsměv na tváři i věčným škarohlídům či těm, co bez ohledu na to, kdy
vstali, se probouzí až kolem desáté hodiny dopoledníJ. Při mžourání z okna auta na semaforu mi
do zorného pole vešla „socha“. Ta, tzv.živá socha, která stává v turistickém centru,
dokonale namalovaná a naprosto nehybná. Teď to ale mastila do práce. Už v pracovním,
tedy pěkně namalovaná a doopravdy živá,pěkně v pohybu a v ruce tašku, asi se
svačinou. Mířila na tramvaj. Do práce. I sochy chodí do práce. Hned je člověku
na vlastní cestě veselejiJ.
Bez ohledu na to, zda je sova či skřivan. Jen vyfotit jsem ji nestihla.
Žádné komentáře:
Okomentovat